Zřetele hebrejského člověkosloví
Z Gn 1 ovšem lze vyvodit i neblahé důsledky. Ale odhlédneme-li od polemického zřetele kněžského pisatele, narazíme na něco, co vůbec nemá co dělat s čistě objektním pojetím světa. Už jsme to zmínili v předcházejících kapitolkách: Gn 1 mluví o „astrálních tělesech“ jako o „světlech“ (OROT), jež jsou pověřeny „svítit nad zemí“, mají tedy své poslání, ba poselství. Slunce, měsíc a hvězdy vládnou (užito slovesa MSL) – zrovna tak, jako vládnou pozemští vládci. Vyprošťováním z chaosu bezčasí se podobají samotnému Bohu, který přemohl a přemáhá Chaos a Nonsens (Gn 1,2). Odrážejí tedy svou kvazimechanikou a jakobymonotónností (a monotématičností) Boží suverenitu nad časem a veškerým dějstvováním. O tomto poslání, jež činí mimolidské tvorstvo posvátným, mluví expresívně některé Žalmy. Z 103,4: „Z vichrů si činíš své posly, zohnivých plamenů sluhy.“ Vítr (RÚACH) a oheň (ES), tedy dva základní „živly“, nejsou tu nahlíženy jako „holé“ objekty, ale jako osobní pověřenci, vyslanci Hospodina. Je tu užito výrazu MAL’AK = posel, jednatel, kurýr a označení MESARET = „přisluhující“, ve smyslu liturg (Septuaginta tu má LEITURGOS). Ještě dále, ale v zásadě ne proti směru Gn 1 jde Ž 19,2: „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou.“ Slovesa zde zvolená (SPR = vypravovat a NGD = rozhlašovat, oznamovat, seznamovat, a dokonce i rozluštit) aplikuje starozákonní bible jinde také, a především na člověka, dokonce i na řeč proroků. Jde o pověřené sdělování, které není něčím esoterním, skrytým nebo do neurčitosti fragmentárním, nepostačujícím: „Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě.“ Příroda tedy přináší své poznání, nabízí své poznatky. Tady je (v substantivní formě) užito kořene JADA = znát, poznávat, důvěrně seznamovat a seznamovat se. A to je jeden z ústředních pojmů starozákonní noetiky! Lze tu mluvit (s Wolfem a Krausem) o „praformě teologie“. Řeč přírody je ovšem svého druhu, osobitá, nečlověcká - podobá se koktavé glosolalii. Přírodní jevy nevyzpěvují ovšem samy o sobě: vyprávějí o Bohu, živé a konkrétní nadsvětské, ale i vesvětské Pravdě.
Ani u pohanů starého Orientu nebyla „kosmická tělesa“ chápána vždy jako svéúčelná božstva, čtěme úchvatný egyptský Echnatonův hymnus na slunce (Lexa aj.). Ne bez důvodu mluví Malachiák,(3,20 srv. Mdr 5,6) o „slunci spravedlnosti“ (SEMES CEDAKA), to není metafora jen literární. Asyřané a Babylóňané chápali hvězdy jako bezhlasý „nebeský nápis“ (srv. Ž 19,4b). Připomeňme si tu poznámku Kralických, jež je jasnozřivější než některé moderní komentáře, které obchází strašidlo tzv. přirozené teologie: „Žádného národu není, ačkoliv jsou v jazycích rozdílní, jemuž by ustavičný běh nebes, divné Boží moci, moudrosti atd neosvědčoval a jako nemluvil, a oni aby tomu rozuměti nemohli.“ Kraličtí komentují také „tón“ (KÁV) – Ž 19,5, jemuž rozumějí ne nevhodně jako „zprávě“: Nebesa „jsou moudře a uměle stvořena a sformována jako podle nějakého pravidla; načež když se hledí a živě myslí, v divném s sebou jako i s těmi věcmi rozmlouvání člověk býti musí“ (všechna zvýraznění jsou má – mb).
Tušení, že přírodní a kosmické jevy mají své poslání, nebo jsou aspoň metaforou hodnot nadsvětských, lze zjišťovat i u pohanů. Musíme však zcela zřetelně vidět, že pohanské zesvéúčelnění kosmických jevů, jejich zbožštění, bylo položkou převládající a určující. Hierofanizace (vyjevení svatého) měla tu ráz identifikace se Substancí. Kosmická tělesa byla sakrální sama o sobě. Byla sakrální, poněvadž se jim přisuzovala božskost. Jejich „řeč“, např. hvězdná znamení, na jejichž základě byly sestavovány horoskopy, byla pokládána bez dalšího, v jednoduché nekomplikovanosti a naivní (předmětné) přímočarosti za „slovo boží“.
V biblické zvěsti neohlašují mimolidská stvoření sama sebe, nýbrž někoho jiného, Boha, Hospodina, živou Pravdu. Zvěstují podle ž 19 Boží KABÓD. KABOD znamená původně tíhu (KBD), jak v negativním, tak pozitivním smyslu. V negativním smyslu jde o břemeno, které člověka tíží, přetěžuje, objevuje se signifikantně například v soudních výrocích Hospodinových. V pozitivním smyslu jde o to, co je „těžké“, že to nelze přehlédnout, je to „to převažující“, „do očí bijící“, tedy jakási zřejmost. Příroda svým jestvováním a dějstvováním vykoktává, syčíc, sípajíc, pípajíc i různě hlaholíc zřejmost Božího „mášalování“ (viz dříve úvahy o MSL) nad „všemi věcmi“, to, že přehlédnout suverenitu Nadsvětského a Skrzsvětského může jen ten, kdo to vzpurně přehlédnout chce„a je tedy tímto přehlédnutím vinen.
Vesmír tedy re-sonuje Boží KABOD, tedy zřejmost, jež je slavná i hrozná. Je to „sláva na výsostech Bohu“, jež všemu živému i neživému přináší „pokoj“ = harmonii vítězící nad disharmonií, řád razantně střásající neřád, a jež zároveň všechny a všechno oblažuje architekturou edensky estetického, jež až exhibicionisticky odfoukává ošklivosti, hyzdy na tváři veškerenstva. Kosmos reportující (byť zalykavě) Boží Slávu těžkou přesvědčivou zřejmostí vyjevuje (byť superfragmentámě) něco z Boží „duše“. Touto „duší“ je nesmírná bohatost tvůrčí vůle, vůle „architektovat“ to, co je beztvaré, nebo dokonce ještě vůbec není, a bez míry bujně fantazírovat (některé oddíly knihy Job), nebo si hrát, experimentovat pro vlastní potěšení. Nejen filosofové radostně uvízlí v pojmech, nejen teologové hluší vůči muzice přírody, ale i obyčejní evangeličtí nebo katoličtí či židovští lidičkové usedlí v bibli či vpití v obřady by měli zaslechnout ze „sfairón harmonia“, z hudby sfér, poselství vyzvánějící o překvapivé a všepronikající Pravdě, která ustavičně tvoříc klestí nám všem, lidem i kamenům, cestu k budoucí dokonalosti, oblažující průhlednosti a opojivě hřejivé kráse.
Z těchto výkladů by mělo být zřejmé, že jistý typ „profanizace“ (demýtizace, odbožštění) v Gn 1 neznamená nikterak nějakou „desakralizaci“. Příroda není božská, je však posvátná. Člověk hřeší nejen tím, že si přírodní jevy deifikuje a padá před nimi na tvář, nýbrž i tak, že přírodu ignoruje, maje ji toliko za materiál (či materii) použitelný k vlastním kořistným cílům. Smekat před přírodou klobouk není modlářství. Kdo si neváží přírody, neváží si často ani sebe, a často ignoruje i „váhu“ Boží přítomnosti, jsa komicky tupý k vášnivému zvěstnému pokřiku toho, co je přece jeho přírodním údomím.
Ostatně sakrálnost přírody není založena „přírodně“, naturálně. Příroda není v biblickém pohledu přirozená. Je přírodou ne ve své danosti, nýbrž v tom, že je obeslána svěřeným poselstvím. Chválí Hospodina, poněvadž ho má chválit: „Ať ho (Hospodina) chválí (HLL) nebesa i země, moře se vším, co se v něm hemží.“ (Z 69,35). Příroda je vyzvána, aby chválila svého Tvůrce, zrovna tak, jako je k tomu vyzván člověk. Nelze souhlasit s teology (např. s B. Duhmem, Die Psalmen), že příroda (narozdíl od člověka) má chválit Boha v „nevlastním smyslu“, tj. tím, že tady je (Dasein). Vždyť „živá řeč“, jíž je vesmír pověřen, přesahuje „holé“ přírodní bytí.
V naznačeném smyslu by tedy bylo možno mluvit o odpovědnosti mimolidského veškerenstva. Nést tuto odpovědnost není přírodě lehké, musí jí v tom pomoci člověk. Przněním a likvidací „přírodních scenérií“, hubením zvířecích druhů etc. brání racionálně zešílevší člověk své „sestřenici přírodě“ v tom, aby svým transnaturálním úkolům účinně dostála.