Biblická (hebrejská) antropologie 2/1994

Číslo

Zřetele hebrejského člověkosloví

Hřích

jako zcestnost a netrpělivost

Hřích = netrpělivost nedůvěry ztrácející budoucnost. Pojem hřích ve stvořitelských zprávách (Gn 1–3) nenajdeme. (Vyskytuje se „až později“ v pokračování Kněžského spisu – Gn 4,7.) Skutečnost hříchu je vyjádřena metaforickým vyprávěním Jahvistovým. V povrchovém pohledu je „prvohistorie“ hříchu rozfázována takto: Na počátku je ÁDÁM – jako muž a žena – ve „stavu nevinnosti“. Člověk nekarikuje „Boží podobu“, spravuje Zahradu – kultivuje ji, střeží ji. Potom přichází fáze pokušení. Hospodin procházející se po Ráji vybídne svou Podobu, Ádáma otevřeného vůči jeho hlasu, k požívání plodů ze všech stromů, které metaforicky reprezentují souhrn života jako daru a dědictví Hospodinova. Svoboda žít – užívat – těšit se není však bezhraničná. Je tu strom „vědění dobrého a zlého“ (éc ha-daat tób várá – Gn 2,17) „uprostřed zahrady“ – tedy: to výsostné, co patří toliko Bohu. Vyložil jsem už, že šlo vpodstatě o zápověď magie, která slibovala, že prověřenou rituální praktikou zprostředkuje přímou účast na Bohu, jeho rozhodnutí i jeho vůli.

Vědět = poznat = zakusit, prožít = splynout (srv. muž „poznává“ ženu souloží) = identifikovat se s Pravdou = stát se pravdou, a to náhlou magicko–technickou mutací předmětového či naturálního charakteru. Tomuto pokušení Ádám podlehne. Pokušení k němu přistoupilo zprostředkovaně. Ne že by si zničehonic řekl „A neposlechnu“. Objevuje se NÁCHÁŠ – had, ten navede Ženu, a ta Muže. Nácháš – Chavvá – Ádám – to je vzorec jakéhokoliv pokušení. Ádám se potom jakoby oprávněně alibizuje před Pravdou výmluvou „To jsem nebyl já, koho to napadlo“. Po pokušení přichází selhání (2. fáze) a podlehnutí pokušení (3. fáze). Následuje Hospodinovo rozhněvání a vyhnání lidí z Ráje (4. fáze). Bůh se však člověka nevzdává. Přikrývá jeho nahotu. I po vyhnání je s ním ve styku, provází ho a nezbavuje ho milosrdného nároku – poslání být „boží podobou“ (srv. Gn 5,1).

Chápat tyto „praudálosti“ posloupně a předpokládat původní statut neviny předcházející statutu padlého lidstva (tzv. dědičný hřích) – to by znamenalo setrvávat v okruhu myšlení mýticko-gnostického. Ostatně Gn 3 nemluví o „hříchu“, líčí dění „pádu“ (termín „pád“ je značně pozdějšího data). C. Westermann zdůrazňuje, že i „hřích“ patří k „pradění“, že nelze od sebe odloučit motiv příkazu, přestoupení příkazu a potrestání. Dění vyznačené těmito motivy je stejně „původní“ jako „stvoření k Boží podobě“. Každý člověk je stejně svoboden jako biblický ÁDÁM stvořený milosrdným tlakem Slova: může nehřešit. Kdyby tomu tak nebylo, byl by „hřích“ párovým pojmem s fátem, zlo by bylo nevyhnutelné. Zde je nutno odmítnout jak Augustinovu tezi o tom, že „člověk nemůže nehřešit“ (non posse non pecarre), tak gnostické spekulace o nutnosti pádu, což gnostici svazují s tělesností. ČLOVĚK MůŽE BÝT BEZ VINY. Jestliže se o Ježíši zvěstuje, že „nám byl ve všem podobný kromě hříchu“ (CHÓRIS HAMARTIAS – Žd 4,15), neznamená to důkaz, že „Ježíš byl Bůh“, nýbrž je to do očí bijící ilustrace toho, že Ježíš byl skutečný člověk: je to svědectví, že člověk může žít bez hříchu. Domýšlejme: Kdyby člověk nutně musil zhřešit a hřešit, byl by vyvázán z odpovědnosti. Mínění (učení), že i navzdory nutnosti (z)hřešit, může a musí zůstat člověk odpovědný, poněvadž se mu nabízí Boží milost, páchne trochu sofistikou a vrhá na vztah Bůh – člověk stín nečestnosti a podezření z předem naplánovaného kosmického divadla. – Zkušenost nás však učí, a tato zkušenost je v biblickém podání vylíčena s hořkou barvitostí, že člověk podléhá pokušení a obrací se zády k pečlivé a osvobozující Pravdě. Toto selhání, jež má nejhorší následky, stojí před každým člověkem (tedy i před „prvním člověkem“) jako negativní možnost. Tato ne-možnost stála zajisté i před Ježíšem. Nemůžeme totiž říci (obrácením Augustinovy teze), že „Ježíš nemohl hřešit“, že se nutně musil vyhnout hříchu, „poněvadž byl Bůh“ – to bychom se ocitli v gnózi, která je i v církevním pravověří sytě rozšířená.

čem spočívá hřích?

Podle jahvistického vyprávění by se zdálo, že jde o určitý (konkrétní) casus: utržení ovoce ze zakázaného stromu. Ve skutečnosti jde o základní vztah, o polohu, zacílení. Je to opak postoje víry: „Cožkoli není z víry, hřích jest“ (Ř 14,25). Toto jasnozřivé slovo apoštola Pavla definuje jak víru, tak hřích, negativní vztah mezi těmito dvěma skutečnostmi. Člověk byl postaven na cestu víry, měl se spolehnout na živou Pravdu a plně důvěřovat v ujištění božího Slova. Důvěřovat – to znamená jít přímo k tomu, komu důvěřujeme, mluvit s Bohem jako solus cum solo, bez (pseudo)prostředníků. Následovat Pravdu „po směru“ jejího hlasu. Kdo chce někomu „vidět na záda“, aby mohl jít bezpečně za ním, nemůže připustit, aby za zády předcházejícího viděl ještě jiná a jiná záda. A právě toto hřích páchá. Hospodin řekl „jezte – nejezte“, a hned tu byli samozvaní interpreti: had, žena. Tito „zprostředkovatelé pravdy“ vybízejí k nedůvěře: na pravdu nelze spolehnout. Naopak: šance je v překročení Božího pokynu. Jsou-li Had a Žena (ve spojení s Hadem) metaforickými představiteli zbožněných regeneračních sil vegetace, tj. koloběhu přírody, který jako by vnukal jistotu (securitas) spočívající ve vypočitatelnosti onoho opakování (srv. M. Eliade, Die ewige Wiederkehr), pak příkaz–rada–pokyn, jež vydal JHVH, příkaz NEJEZTE, znamená vybídku k vykročení z koloběžnosti přírodního mýtu (a každé své-cyklické přírodní kauzy). JHVH tu vybízí k poslušnosti Pravdy. Člověk se má distancovat od své-zákonnosti, jež se „živí vlastní krví“, a má se ptát na to, „co říká Bůh ten silný Hospodin“.

Hřích nespočíval u „těch prvních“ v tom, že chtěli „být jako Bůh“ – vždyť být podobný Bohu (v jistém smyslu s ním stejný) je založeno v samotném stvoření člověka. Ježíš doporučil svým: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). Hřích spočíval v tom, že lidé chtěli „být jako Bůh“ hned, bez cesty za ním, bez poslušenství Pravdy. Tím byl základně narušen vztah mezi člověkem a Pravdou, vztah rozhovoru. Rozhovor není možný bez důvěry, že život má smysl, bez zacílení k budoucnosti. Neboť rozhovor není konec, nýbrž začátek. Vyžaduje pokračování a vyústění. Tak se nedůvěrou-nevěrou zastavuje postup vpřed. Hřích dělá z člověka bytost minulou; a také umělou, neživou; člověk se míjí s budoucností.