Bible, nyní už pro všechny

Číslo

Ani ohněm – ani mečem – ani komunismem

„Nechceš jít, Tomáši, se mnou, ve vědecké knihovně budou ukazovat staré knihy, má tam být stará tištěná Bible, nějaký tištěný atlas, ručně kolorovaný a od Komenského Brána jazyků otevřená – to je ta nejstarší vlastně učebnice jazyků – je to jen v pátek do šesti, musel bys přijít ze školy hned domů, nikde se necourat, tak co si o tom myslíš?“

„To by mohlo být zajímavý,“ pravil můj jedenáctiletý syn.

Těšila jsem se na staré knihy, ale takovou atmosféru k tomu – to jsem nečekala.

Ve vědecké knihovně v přízemí byl dlouhý stůl pokrytý bílým ubrusem, na něm ležely čtyři vzácné knihy. Jedna byla skoro širší než ten stůl.

„Jé, tady je lidí, to budeme muset asi stát tu frontu, abychom si to mohli prolistovat. Jé a všichni si navlíkají ty rukavice, aby to neošahávali špinavýma rukama,“ říká Tomáš.

„S těmi rukavicemi ještě počkej, bude Ti horko na ruce,“ říkám.

U každé knihy stál pracovník knihovny – odborník, který knihu hlídal, vysvětloval její historii. „Víš Tomáši, každá kniha má svůj příběh,“ říkám synovi, když za mnou dvě dívky odfrkly: „To můžeš prolistovat na internetu a máš to bez tlačenice a ještě si to tam můžeš pozvětšovat.“

„Jo, každá kniha má svůj příběh – třeba tady ty kousky Bible jsou vytištěny ještě v době před Komenským. Možná, že zrovna tuto knihu po Bílé hoře, kdy se knihy pálily, schovávali nějací tajní Čeští bratří.“

„To byly spíš ty Špalíčky,“ opravil mě syn, který už četl něco z Jiráska a ví, že malinkým, tajně pašovaným Biblím se říkávalo „Špalíček“.

Koukám na krásné desky, dozvěděla jsem se od pracovníka, že uvnitř je dřevo, pak je to potažené kůží, ta je ozdobená kytičkami, které byly vtlačeny rozpálenými kovovými razítky, pak je tam ještě kovové zapínání – syn zápasí s navlékáním chirurgických rukavic a teď – konečně se mu to povedlo – si může vyzkoušet rozepnout a zapnout starou knihu. Knihovníkovy zkušené ruce a navyklý pohyb, jak knihu otevírá – to by byl šot do historického filmu, napadá mě. A taky by ta kniha opravdu dobře hořela – přidala jsem v myšlenkách, a jsem vděčna, že tato neshořela, když se v Čechách jednu dobu tolik Biblí spálilo, když se nesměly číst.

„Víš Tomáši, to bylo trochu jako za komunistů,“ připomínám synovi své mládí. „Tehdy také kvalitní knihy se těžko hledaly, tajně od příbuzných půjčovaly a doma schovávaly, či na psacím stroji opisovaly.“

„Jo a ty jsi nějaký ten tajný text vezla přes Prahu – tos mi vyprávěla.“

„Ano, to jsem tehdy jako studentka nesla na jeden sraz na kraji Prahy, kde v zahradním domku „Na Ohradě“ bydlela má sestřenice a pořádali tam s rodinou ve svém domě (spíš chatě) a na obrovské zahradě sraz těch, co toužili po jiné kultuře, než komunistické. A já jsem tam jako studentka jela, v tašce mezi skripty a sešity tajný spis.“

„Jedu tramvají, vím, že mám dojet až na konečnou, lidi se postupně vytrácejí, vystupují, teď byla předposlední zastávka, v tramvaji je strašidelně prázdno, jen nějaký černý stín se tam odlepil z posledního sedadla, ten určitě vystoupí se mnou, tramvaj odjede, má tam točnu, my tam budeme sami. Co udělám? No, asi nechám ho odejít. Vystupuji, on také, vypadá strašně nesympaticky, to bude možná ‚tajnej‘, napadlo mi, skláním se na ostrůvku, kulatém chodníčku u zastávky, zavazuji botu, pak druhou, po očku ho sleduji. Neodchází, zůstal tu stát, co tu dělá, asi sleduje, kdo jede nahoru na „Ohradu“. Jsem tady sama, úplně sama na pustém ostrůvku, je mi 19, ale vypadám na 14, co mám dělat, jiná cesta, než ulicí nahoru na Ohradu nevede, když tam půjdu, pozná, že jdu tam, vede tam jen úzká ulička mezi dvěma dřevěnými ohradami, a nikde nikdo. Teď černý muž začal popocházet sem a tam, teď jde ke mně – rychle se odtrhnu od chodníku, rychle ulicí nahoru, za mnou ďábelské uchechtnutí – až po chvíli se ohlédnu, nikdo za mnou – úleva. Dorážím rozpálená na Ohradu, předávám knihu, líčím svůj zážitek, obdivují mě. „Nazpět musí jít někdo s Tebou.“

„Ne, to je dobrý.“

Tomáš na mě hledí závistivě, takové dobrodružství prožít, to je jeho touha. Čte teď Foglara, Maye a Štorcha – napínavé příběhy ho táhnou.

Netuší, že mě vzpomínky vrátily do doby strachu. Ještě teď ho cítím.

Raději zpět ke knihám: „Tady je krásná kresbička.“

„Tu si do tištěné knihy někdo dokreslil. Chyběl tu totiž list a on to dopisoval a zároveň ilustroval,“ vykládá knihovník.

„Jé, tady je nakreslený meč!“ žasne syn.

„Tolik lidí jsme nečekali,“ říká zpocený knihovník: „Už tady bylo během dvou dnů asi 1000 návštěvníků.“ Potkávám asi tři známé s dětmi, známou učitelku s postiženými žáky. Hala vědecké knihovny je velká, dá se tu i příjemně pohovořit. Všichni nadšení.

Tomáš udivuje knihovníky, že umí číst starý český tištěný text. Slabikuje, knihovník pomáhá, žasne: „Tebe, chlapče, až dorosteš, bereme rovnou do knihovny,“ říká jeden. „To je snad nějaká reinkarnace ze 17. století,“ na to další. Syn si to užívá.

„Vidíš, Tomáši, a před třiceti lety, kdy jsem pašovala tajnou knihu a kdy člověk do kostela chodil se strachem, kdybych věděla, že dnes tu přijde 1000 lidí, aby se podívalo na Bibli – to by mně tehdy připadalo jako nádherný, neskutečný sen.“

„A ještě sis tím mohla prolistovat. A řekli ti, cos chtěla vědět. A ten pán na začátku, ten věděl o té knize úplně všechno a bylo vidět, že je rád, že se ho lidi ptají, že nemusí vymýšlet sám, o čem má furt mluvit.“

Odcházíme. Šatnářka nás nadšeně zdraví – vypadá opilá štěstím. Kolem běží knihovník, na chvíli na vzduch a oddech, pak další výklady pro další návštěvníky.

„Počítáte mi lidi?“ houkne na šatnářku.

„Ano, prosím, už mám tisíci první čárku,“ odpovídá nadšeně šatnářka.

Radost šatnářky je nakažlivá. I my ji se synem cítíme. A vděčnost za to, že kniha, která má na sobě rány a spáleniny a pobývala v nejprapodivnějších skrýších a zastrčených místech, dnes leží, vyčištěná, na bílém ubruse a dotknout se jí můžeš jenom v rukavičkách.

Ta, kterou komunisti vytlačovali, znevažovali, přehlíželi a jíž se pošklebovali, ta je dnes s úctou a se zatajeným dechem zkoumána – je středem pozornosti a předmětem zájmu mnoha lidí.

„Tím se nikde nechlub, že čteš Bibli, nebo dopadneš špatně,“ slyšela jsem bezpočtukrát v dětství. „Vy, evangelíci, jste známi tím, že znáte Bibli,“ řekla mi s obdivem před rokem katolická paní docentka z Teologické fakulty v Českých Budějovicích. Jaká to změna pro knihu, která pokorně čeká, až bude znovu vzata do ruky, až jí bude zase potřeba.

28. 3. 2013

Článek inspirovala výstava starých Biblí konaná na jaře ve Vědecké knihovně v Českých Budějovicích