„Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy,… kterou jsem ustavil mezi sebou a veškerým tvorstvem, které je na zemi.“ (Gen 9,13.17)
Na přelomu července a srpna proběhl jako každý rok lidsko-právní festival Prague Pride, jehož pořadatelem je stejnojmenný spolek. Jedná se o festival hrdosti LGBT lidí – tedy nikoli snad jejich pýchy či dokonce arogance, jak jim bývá někdy nesprávně podsouváno. Zkratka LGBT (plus) přitom označuje lesby, gaye, bisexuály, trans-osoby a mnohé další skupiny, jejichž sexualita je odlišuje od dominantní škatulky heterosexuální většiny.
Program festivalu
obvykle zahrnuje rozmanité aktivity od přednášek a diskusí přes různá komunitní setkání a kulturní akce až třeba po sportovní vyžití a bohoslužby. Nejmasovější a mediálně také nejvíce viditelnou událostí pak bývá karnevalový průvod hrdosti. Ten je také často terčem laciné kritiky pro údajný exhibicionismus a obscénnost. Kdo ovšem někdy takový průvod viděl, tak dobře ví, že drtivá většina účastníků působí naprosto civilním dojmem a extravagantní jedinci představují naprosté minimum, jenže právě na ně zaměřují média největší pozornost. Ale koneckonců – proč by se někteří LGBT lidé nemohli v průvodu jednou za rok trochu více odvázat a přizpůsobit svůj vzhled skrytým fantaziím? Vždyť třeba u brazilského karnevalu nebo staročeského masopustu podobné věci nikdo neřeší.
Průvody a festivaly hrdosti probíhají dlouhé desítky let v mnoha zemích po celém světě.
První takový průvod se uskutečnil v roce 1970 jako protest proti opakovaným bezdůvodným zásahům proti návštěvníkům gay podniků a zejména proti policejní brutalitě při razii v newyorském gay baru Stonewall, k níž došlo v červnu 1969. Tyto události jsou dodnes považovány za počátek moderního sociálního hnutí za zrovnoprávnění LGBT osob, přičemž časová koincidence se sexuální revolucí a generačními revoltami 60. let zde jistě nebude náhodná. Není také na škodu zmínit, že represe vůči homosexuálům ze strany státu a společnosti se v tehdejších USA příliš nelišily od toho, jakým způsobem pronásledovala československá StB odpůrce komunistického režimu.
Pochody či festivaly hrdosti v České republice
mají svůj prvopočátek v letech 1998 až 2001, kdy v Karlových Varech probíhal skromný průvod čítající nejvýše pár desítek jednotlivců. Prvním klasickým průvodem s masovější účastí pak byl brněnský pochod v roce 2008, následovaný o rok později průvodem v Táboře. V roce 2011 se pak uskutečnil první festival hrdosti v Praze, který se od té doby koná pravidelně každý rok. Vedle něj pak jsou pořádány občasné menší regionální akce – např. v Olomouci, Plzni, Ostravě nebo Mostě.
S hravou nadsázkou ovšem můžeme říci, že možná vůbec prvním zaznamenaným „průvodem hrdosti“ (ve smyslu manifestace menšinové jinakosti) byl příjezd Spasitele do Jeruzaléma týden před osudovými pašijovými svátky, tedy událost, kterou si každoročně připomínáme na Květnou neděli. Hezky tuto analogii načrtl ve svém kázání českobratrský farář Benjamin Roll, když před několika lety vedl bohoslužbu pořádanou v předvečer festivalu.
Ovšem zatímco dynamika Ježíšova příběhu směřovala bohužel od „Hosana“ k „Ukřižuj“, vývoj hnutí za rovnoprávnost LGBT osob jde naštěstí opačným, to jest pozitivním směrem, třebaže mnozí totalitní mocipáni tohoto světa by tento pokrok tuze rádi zvrátili zpátky k pomyslnému „Ukřižuj“. Protože sexuální svoboda (omezená přiměřenými zákonnými mantinely) je důležitou součástí občanských práv, může být a často také opravdu bývá jakýmsi lakmusovým papírkem svobody jako takové. Povšimněte si jen tak mimochodem, jak významnou roli hraje sexuální a reprodukční nesvoboda v řadě literárních dystopií (viz např. A. Huxley).
Jinými slovy, tam, kde jsou potlačována práva LGBT osob, tam bývá patrný větší či menší příklon k autoritářství, což může posloužit jako včasné varování pro příslušníky heterosexuální většiny, kteří by se přitom zdánlivě mohli stále ještě cítit bezpečně.
Vedle Ruska, Polska a řady dalších zemí, které v poslední době v různé míře potlačují či přímo zakazují údajnou propagaci homosexuality a změny pohlaví, což odůvodňují ochranou zdravého vývoje dětí, zde může být čerstvým příkladem Maďarsko, kde před pár týdny Viktor Orbán pod hrozbou citelných sankcí zakázal uspořádání pochodu hrdosti v Budapešti. Výsledek těchto represí byl ohromující – nejenže se průvod uskutečnil, ale zúčastnilo se jej dosud nevídaných dvě stě tisíc osob, čímž se změnil na mohutnou demonstraci proti režimu, když se k němu přidalo i velké množství lidí z majority, kteří pochopili, že pokud jsou dnes utlačováni LGBT lidé, mohou být už zítra na řadě i oni sami.
Festivaly a průvody, které poukazují na dosud ne zcela rovnoprávné postavení LGBT osob a na četné problémy, kterým musí čelit, jsou tedy stále potřeba. Sluší se přitom také říci, že každý, kdo se svou prací (často zcela bezplatně) podílí na zlepšování postavení LGBT osob či jiných zranitelných sociálních skupin, si zaslouží velké uznání.
Abychom však nepodléhali nějaké iluzi a nelakovali věci až příliš na růžovo – ani LGBT hnutí není imunní vůči různým negativním tendencím, přičemž nezřídka musí čelit kritice i ze svých vlastních řad – jednou kvůli tomu, že se příliš přizpůsobuje heterosexuální většině, podruhé zase kvůli tomu, že se jí naopak nepřizpůsobuje dost. Z toho je zřejmé, že pro LGBT aktivisty opravdu leckdy není snadné se své vlastní komunitě zavděčit.
Kritika pocházející zvenčí je pak zejména soustředěná kolem argumentace, že LGBT hnutí se v posledních letech stalo součástí ideologického komplexu tzv. kulturního marxismu (u nás se mu často také říká souhrnně progresivismus). Podle kritiků tyto myšlenkové směry praktikují radikální sociální inženýrství, které se v některých aspektech podobá někdejšímu bolševismu. Ti, kdo jsou terčem této kritiky, se proti ní zase převážně brání tvrzením, že žádný kulturní marxismus ve skutečnosti neexistuje, že je to jen smyšlená konspirační teorie. Kritika progresivismu sice opravdu může být v mnoha ohledech přehnaná, ale když uvážíme, jak v současné době v západní společnosti rezonují tzv. kulturní války, týkající se rasových otázek, ekologie, imigrace, genderu, práv LGBT lidí a řady dalších progresivních témat, nejde to jen tak odbýt s odkazem na to, že se jedná o pouhou konzervativní smyšlenku.
Je jistě pravdou, že populisté ve svých kampaních mnohdy zveličují a zneužívají přešlapy, kterých se dopouštějí zástupci emancipačních hnutí, ale zároveň nelze popřít, že požadavky radikálních aktivistů opravdu vzbuzují četné kontroverze, polarizují společnost a tím pádem se také stávají významným tématem voleb.
Povahu současného militantního aktivismu všeho druhu skvěle vystihl ve svém článku v Britských listech ze 3. srpna český novinář brazilského původu Fabiano Golgo. Jeho reflexe se sice týká konkrétně letošního festivalu Prague Pride a vzpomínky na zesnulého zakladatele českého LGBT hnutí Jiřího Hromadu, ale zároveň má obecnější přesah:
„Dnešní queer aktivismus se v mnoha směrech odcizil tomu, co reprezentoval Hromada. Místo přístupnosti a empatie nabízí často jazykovou policii, generační radikalismus a moralistní požadavky, které odpuzují i lidi, kteří by jinak byli spojenci. Ve jménu diverzity se mnozí dnešní aktivisté uzavírají do bublin, které požadují bezvýhradnou loajalitu ke každému novému termínu, každé zkratce, každé doktríně. Pokud ne, jste „neinformovaný“, „toxický“, nebo rovnou „fašista“…
… Když se dnes člověk podívá na Prague Pride, vidí spíš PR než paměť… Více moralizování než pochopení. A především: méně pokory.“
Zdá se, že na každé emancipační sociální hnutí čekají během jeho vývojového zrání četné nástrahy, které se dají obecně popsat jako rutinizace charismatu, kdy původní radikální protest postupně okorává a stává se zvolna součástí establishmentu, jak to vyjadřuje okřídlené rčení „mladí revolucionáři – staří radové“.
Koneckonců i samotné křesťanství začínalo jako protestní náboženské hnutí – jakých neblahých konců pak došly některé jeho denominace, zamrzlé hluboko v minulosti a zamotané v nesrozumitelné síti svých vlastních dogmat, to snad ani není třeba podrobně rozebírat.
Kdy bude opravdu boží (Boží)?
Abychom však nezapomněli na náš nadpis, musíme si ještě položit závěrečnou otázku – kdy tedy bude Pride opravdu boží (Boží)?
Snad tehdy, až už žádný festival hrdosti nebude potřeba, až se LGBT komunita, budovaná původně jako bendovská paralelní polis, stále více integruje do vnějšího světa, až s ním splyne v jeden celek, až bude menšina hrdá na to, že se dokázala přihlásit ke své odlišnosti a nenechala se zlomit tíhou svého břemene, a většina zase pocítí hrdost na to, že dokázala plně pochopit a přijmout odlišnost menšiny.
Potom se možná nad světem vezdejším rozklene i ona obligátní duha, která není černobílá a jejíž vzájemně propojené barvy snad mohou symbolizovat různorodost všelidského spektra, naši jednotu v rozmanitosti…