Havlova Audience je drama privátní, a to nejen proto, že původně ji autor adresoval čtenářům či posluchačům, patřícím k okruhu jeho blízkých, ale především proto, že je konstruována na základě analýzy privátní zkušenosti. Rozumím hře tak, že roste z hluboce zneklidňujícího zážitku míjení, z bytostně prožívané hořkosti nad atomizací společnosti, jejíž jednotliví členové a skupinky nenalézají společnou řeč: nejsou schopni vzájemného sdílení, otevřenosti, neřku-li solidarity, nedokáží se stavět problémům na společném základě atd. – to všechno nejen díky tlaku totality, ale vposledu proto, že ztratili společný vesmír, jednotící autoritu, jednu „střechu nad hlavou“. Je, to vlastně hra, která vyrůstá z prožitku existenciální mimoběžností.
Nechci toto dílo recenzovat, spíše – vzhledem k jeho privátní povaze – podělit se o své soukromé asociace, které ve mně tento text vyvolal.
Za prvé, stačila by jen malá obměna postav a prostředí a do oné mimoběžné struktury dialogu mohl bych přesně dosadit leckterý z rozhovorů, které jsem sám vedl (ať už před převratem nebo po něm). Jakožto vikář, kazatel, pokouším se namáhavě o smysluplnou řeč – vyrůstající, dejme tomu, z biblických důrazů a odpovídající naléhavým problémům současna – a z druhé strany slyším mnohdy jen tradiční klišé, na která nelze povědět víc než „hmm“, stejně jako na agresívní dodatek „no není to tak“? člověk jen rozpačitě přikývne a tuši, že se od něho vlastně nic jiného nečeká. Měli bychom si tedy klást otázku, jaký je smysl zvěstování evangelia tváří v tvář zavedeným (více či méně) zbožným schématům, v nichž je lidem dobře (protože pohodlně), ze kterých nemíní vykročit, a ani o něčem takovém neuvažují. Má tedy ještě smysl – a jaký? - pokoušet se v situaci „mimoběžnosti reflexe víry“ o solidní, podložené argumenty, analýzu, otevřený rozhovor, když partner je pevně (či bezmyšlenkovitě) uzavřen ve světě svých hotových pravd, jistot, pořekadel a pravidel, myšlenkových a náboženských schémat?
A to druhé (vyprovokované snad především Havlovým hlasem na bontónsko-šafránské nahrávce): Sleduji, jak se v národě, tu pomaleji, onde rychleji rodí nový „kult“ - bez výzev shora, spontánně„aniž by koho více zajímalo, že ta osoba nahoře vlastně jeho způsob myšlení a vidění problémů zásadně nabourává. Nezaujímá národ spíše pozici zvědavých, nepříliš chápavých diváků, místo aby se účastně á tvořivě podílel na ideách, ze kterých aktivita, nového prezidenta vyrůstá?
Havlova reflexe, jen na první pohled soukromá, nemá platnost pouze předpřevratovou, ale rezonuje svým zneklidňujícím poselstvím i dnes. Na otázky, které vyvolá, těžko nalezneme definitivní odpověď. Spíše jde o zápas, do něhož je třeba nově vstoupit.