Následující text (připravený pro ročenku Gymnázia Brno, tř. Kpt. Jaroše 14) otiskujeme jako příklad, jak s dětmi středního či staršího školního věku propojit výuku literární teorie a estetickou výchovu. Pokud by inspiroval někoho k promyšlení, realizaci a vyhodnocení podobného projektu v oblasti katecheze (nabízí se např. postavy knihy Soudců a s nimi spojená témata), rádi jeho zprávu otiskneme.
V sedmé třídě základní školy jsem málem podpálila školní budovu, když jsem se o velké přestávce pokusila v soukromí dívčího záchodu vyrobit ohořelý „pergamen“ z papíru vytrženého ze sešitu geometrie. Nutně jsme tehdy s kamarádkou potřebovaly dostatečně důstojný dopisní papír pro jakousi výhružnou zprávu znepřátelenému klubu (ve stylu války mezi ransomovskými Vlaštovkami a Amazonkami). Za svou snahu jsem si vysloužila třídní důtku.
Když jsem letos v červnu použila týž výrobní postup, nešlo o žákovská (ani učitelská) alotria, nýbrž o završení půlročního didaktického projektu, realizovaného ve třídě 1.bg, zaměřeného na mezipředmětové vztahy literární a výtvarné výchovy. Tentokrát jsem totiž potřebovala dostatečně důstojný titulní list pro Atlas strašidel, který byl výsledkem tohoto projektu.
Když nad tím teď zpětně přemýšlím, zjišťuji, že skutečným důvodem mých opakovaných školních hrátek s ohněm bylo v obou případech vlastně totéž: snaha dostat do školy aspoň trošku dobrodružství. Tenkrát to bylo škole, školnímu řádu a osnovám navzdory… A teď? … Tentokrát šlo jen o malou tečku za velkým dobrodružstvím pro jednu třídu a dva předměty, a navíc zcela v intencích ŠvP!
Čeho se naše letošní dobrodružství v 1.bg týkalo? Byl to výlet do krajiny Fantázie, do říše pohádek, za devatero hor a devatero řek, do dračích slují a čertích doupat. Jistě namítnete, že pro studenty gymnázia tyhle končiny nemohou být zdrojem velkého dobrodružství, při své inteligenci a vzdělání (!) už snad na pohádky nevěří! Snad máte pravdu, ovšem v našem případě se jednalo o dobrodružství jiného druhu, neboť jsme se do zmíněných oblastí vydali jako vědecká výprava. Každý v našem týmu představoval odborníka na jeden dosud nedostatečně popsaný druh bytostí či živočichů obývajících tyto končiny. Měli jsme specialistku na draky, jinou na saně (nedivte se, empirický výzkum potvrdil hypotézu, že jde o dva různé, byť blízce příbuzné druhy!), další studoval vlkodlaky, jiní zase enty, čerty, bludičky, polednici, smrtku, hobity, permoníky, rusalky, víly a nač si ještě vzpomenete.
Pohádkoví badatelé procházeli knižní i internetové zdroje, pátrali po zprávách o „své bytosti“ v literatuře, zkoumali její způsob života, vztah k lidem a chování, ale i tělesné rozměry, stavbu těla (pouze u hmotných bytostí), stravu (např. u draků jde výhradně o princezny, zatímco saně upřednostňují čerstvé maso princů), přirozené životní prostředí a také vzájemnou příbuznost mezi druhy. Získané poznatky přehledně zpracovali do karty atlasu, kterou doplnili kromě několika ilustrací také souvislou, literárně zpracovanou charakteristikou dané bytosti. Tyto texty vznikly jako slohové práce během výuky tématu charakteristika.
Při zkoumání vzájemných příbuzenských vztahů strašidel jsme letmo zavadili i o sémantické učivo sekundy, neboť jsme při sestavování taxonomie pohádkových druhů byli nuceni hledat či vytvořit názvy označující příbuzenské větve strašidel, neboli nadřazená a podřazená slova. Tak například věděli jste, že větev nemrtví zahrnuje vzájemně příbuzné upíry, vlkodlaky, fexty a další?
Ve výtvarné výchově jsme se pak věnovali nejprve studijní perokresbě – popisnému způsobu výtvarného vyjádření, které k vědeckým ilustracím patří. Každý využil dříve nashromážděných údajů o zjevu zkoumaného strašidla a převedl slovní popis do obrazové podoby. Později jsme v jiné hodině – protože se jednalo o bytosti fantazijní a vzbuzující pestrou škálu pocitů – použili pro spíše emocionální vyjádření techniku dokreslovaného monotypu. V tomto případě jsme k předmětu našeho dosud „vědeckého“ zájmu přistoupili nikoli přísně deskriptivně, nýbrž umělecky. Šlo o zachycení pocitů, které v dětech postava vzbuzuje. Barva jim byla v tomto směru výborným prostředkem.
Tato pohádkově vědecká výprava byla vůbec velmi specifická v jednom ohledu – náš přístup byl totiž (pro běžné vědce nepřípustnou) směsí deskriptivního a kreativního přístupu – neboli zkoumané jsme současně tvořili. Vždyť jsme se pohybovali v krajině Fantázie, a ta by bez lidské kreativity zela nicotou! Proto jsme na závěr kolektivně vytvořili i samotnou zemi pohádek. Každý žák uvedl, jaký druh „biotopu“ potřebuje jeho strašidlo k životu, poté se všichni společně domluvili na základním uspořádání krajiny, rozmístění hor, kopců, vodstev, lesů a vesnic a všichni společně krajinu pohádek v rámci prostorové tvorby vymodelovali. Tato plastická, přibližně 3m2 veliká mapa zdobí teď třídu 2.bg. Mám za to, že je to asi jediná třída, kterou zdobí nástěnná didaktická pomůcka s hřbitovem a márnicí.
Nakonec se ke slovu dostal fotoaparát, neboť všichni badatelé zdokumentovali přirozené životní prostředí zkoumaných bytostí i fotograficky, a těmito fotografiemi doplnili své karty v atlase.
Projekt Atlas strašidel byl pokusem o propojení výchovy literární, jazykové i výtvarné prostřednictvím jednotného tématu. Takový přístup umožňuje dětem probírané téma takříkajíc obracet v dlani a prozkoumat jej ze všech možných úhlů pohledu, což bylo často opravdu napínavé. Objevování poznávacích možností, které taková pestrost přístupů k jedné věci přináší, bylo pro děti zřejmě skutečným dobrodružstvím, neboť pracovaly zaujatě a řada z nich nasazovala i volné chvíle, abychom atlas dokončili.
Pro mě osobně pak byl dobrodružný celý tento podnik. Včetně pokusu napsat o něm článek do ročenky.