Aspekty krize a z ní plynoucí strach
Ocitli jsme se v krizi. Krize se v dějinách lidstva objevuje na vrcholech cyklické křivky (cykloidy). Dějinný pohyb se bez krizí neobejde. Krize problematizuje fungování starého řádu (paradigmatu) a při dosažení vrcholu nabývá na intenzitě a naléhavosti. Krize odkrývá problém, který se najednou vyjevuje v plnosti a vyžaduje řešení. Řecké slovo „krinein“, etymologický základ slova krize, odkazuje k situaci rozhodování, třídění, rozlišování. Je to fáze, v níž se odděluje zrno od plev. Každý z nás je v důsledku vládních opatření přinucen k introspekci, ale i ke konfrontaci sebe sama s druhým. V momentech konfrontace se ukazuje, co je důležité a životně nosné – pro co je třeba se rozhodnout. Tato krize vyjevuje nemoc celospolečenskou, která v sobě nese rysy nemoci mravní a duchovní. Starý řád se hroutí a nový je v nedohlednu, nebo jeho obrysy nevidíme, byť tu někde imanentně jsou. Minimálně od poloviny 20. století se ve vědě mluví o změně paradigmatu a možná, že současná krize představuje určité přemostění, a tím i naději, že máme nakročeno k novému modelu společenských vztahů. K modelu, v němž se z nepřítele stává partner v dialogu, kde kulturní a náboženská pestrost není ohrožením, ale obohacuje.
Útěk nebo útok
Koronavirová krize vybízí k zaujetí stanoviska. Kladu si otázku až kantovskou, je-li koronavirus sám o sobě zlý. Viry jsou přece součástí našeho života a mají v něm své nezastupitelné místo a opodstatnění. V našem střevním mikrobiomu se údajně nachází celá škála bakterií, parazitů, virů apod., přičemž některé z nich lidskému organismu pomáhají. Nezanedbatelný je rovněž fakt, že prodělat virovou infekci může přispět k imunizaci. Hrozba nákazy koronavirem je sice na místě, ale mnohem hrozivější mi připadá strach, který šíření viru vyvolává. Strach a panika oslabují tělo, mysl a celkovou obranyschopnost. Člověk je pak náchylnější k infekcím a nejrůznějším nemocem. Strach je sice rovněž součástí naší biologické výbavy, je to život udržující kvalita, ale může být i špatným rádcem. Proč? Nutí nás uzavírat se do sebe a zužuje životní perspektivy. Strach z neznáma je provázen děsem z toho, že nemáme cosi pod kontrolou. Jenže uzavírat se do sebe je protimluvem života. Život je tehdy životem, když plyne. Je to proces, nikoli stav ustrnutí. Strach coby obranný mechanismus produkuje dvě reakce na hrozící nebezpečí. Jsou jimi útěk nebo útok. Takové reakce jsou vlastní jak jednotlivcům, tak státním celkům. Na současné situaci je zajímavé, nadějné i nebezpečné, že staré strachy byly nahrazeny jedním kolektivním strachem. Strachem z koronaviru. Historie i současnost ukazuje, že téma strachu je politickým nástrojem k udržování moci nad davy. Davy lze nejlépe manipulovat, pokud jsou zbaveny kritického myšlení a vůle k odvaze změnit vlastní stav podřízenosti. Strach totiž ochromuje myšlení, naproti tomu překonání strachu posiluje sebevědomí a svým způsobem imunizuje. Překonaný strach je projevem převzaté zodpovědnosti a dokládá dospělost toho, kdo se odvážil nenechat se znásilňovat vnější mocí.
V Čechách jakoby pominul strach z migrantů, teroristů a jiných „nečeských“ živlů, vystřídal ho strach z koronaviru a následků plynoucích z vládních opatření. Češi se najednou ocitli v izolaci vlastních domovů i státu, jehož jsou občany. Hranice jsou sice otevřené, ale cestování je značně komplikované a ohrožuje biologickou bezpečnost. Izolace, ve které se Češi ocitli, je najednou jiného druhu, než s jakou mají historickou zkušenost.
Zavřít, zamknout, zabednit, uvěznit, nedovolit, mít pod kontrolou má najednou jinou kvalitu, než jakou mělo před víc než třiceti lety. Dnes mají Češi suverénní právo na kontrolu státní moci, kterou před třiceti lety neměli. Toto právo propůjčili zvoleným zástupcům a věří, že s jejich důvěrou bude po právu zacházeno. Zbyla ovšem historická zkušenost poroby, útlaku, lokajství a z něho plynoucího nízké sebevědomí. Takovou historickou zkušenost Češi mají, neboť česká kotlina je ze západu i východu sevřena dvěma mocnostmi, se kterými si nebylo radno zahrávat. Byli jsme naprogramováni nebo jsme se nechali naprogramovat na režim obezřetnosti, nedůvěry a strachu? Je to naše prokletí?
Izolace oslabuje
Není divu, že se Čechům vytýká nedostatek přirozené sympatie ke kulturní pluralitě. Nedávná, v Česku rozšířená islamofobie je toho rovněž dokladem. Vzhledem k historicky doložené etnické pestrosti zahrnující Židy, Němce, Slováky, Čechy, Maďary, Poláky, Ukrajince a další národy na českém území se mi tento strach jeví nepochopitelný. Erazim Kohák vystihuje českou povahu poukázáním na až esenciální ambivalentnost: „Máme nejen tradici úzkostného uzavření a patologického nacionalismu, nýbrž také tradici sebevědomé otevřenosti. Máme na čem budovat a máme i naději, že uspějeme.“ Zažíváme jedinečnou dobu, dobu třídění, rozlišování a rozhodování. Je to na nás. Máme schopnost se občansky angažovat. Stádní myšlení není absolutní program, strach ovšem ochromuje a „cykloida“ číhá a čeká na svou chvíli. Otroctví střídá stav svobody a naopak a netýká se to pouze české kotliny, protože globální vesnice je polarizovaná, a tím i oslabená. Pominu-li staré známé rozdělení na chudé a bohaté, vyjevují se v současné situaci dvě skupiny. Žel bohu obě jsou vystrašené nebo se něčeho obávají – spojuje je tak kolektivně prožívaný strach, ovšem zdroje jejich strachu se liší. Jedni se obávají koronaviru samotného, jiní se snaží dohlédnout důsledky restrikcí a víc než smrt v důsledku covidu-19 je znepokojuje ohrožení svobod, duchovní vyprahlost a absence morálních principů ve společnosti.
Karel Čapek se ve svých úvahách a glosách ze třicátých let 20. století zamýšlí nad odkazem španělského filozofa José Ortegy y Gasseta, konkrétně nad jeho knihou Vzpoura davů (česky 1930, česky 1933). Čapek píše: „Pořád se předpisuje, co se má myslet; jenže duch, který se nezřekl své nejvlastnější funkce, může přijímat jen jediný příkaz: jak se má myslet. Není jiného předpisu pro myšlení než myslet správně, kriticky, úplně a přesně. A kdo ze vzdělanců přijímá jiné předpisy pro své myšlení, předpisy, které mu ukládá jeho štamtiš, jeho partaj, jeho žurnál nebo já nevím která davová instance, ten pomáhá rozmíchat tu strašnou směs troubovství a násilnosti, která ohrožuje Evropu zbarbarizováním.“
Čapek aktualizuje rozměr strachu. Současný strach z koronaviru provází strach z úpadku kritického myšlení a morálních hodnot naplňujících smysl demokracie.
Nemá smysl hodnotit, který je horší. Mnohem závažnější je zjištění, že svorníkem obou strachů je aktivita namísto rezignace. Podstatné je, že lidé začali o životě uvažovat jinak a projevují vůli k boření vlastních mentálních bariér. Perspektiva uvažování o životě se rozšířila na ono „jak“. Jak myslet? Jak žít? Jak si uchovat zdraví, ale neztratit kontakt s okolím?
Řada epidemiologů a odborníků v příbuzných oborech se shoduje v názoru, že sociální restrikce jsou mnohem nebezpečnější než covid-19. Jejich důsledky, mezi něž patří např. nezaměstnanost, mají a v budoucnu patrně ještě budou mít větší devastační účinek na sociální klima. „Mediální epidemie“, která vyvolává všeobecnou paniku a zažehává v lidech strach, je zase nebezpečná nejenom z hlediska oslabování imunity, ale i z hlediska deformování lidské důstojnosti a svobody. Jsme přece součástí celku a nemá smysl se izolovat a spočívat v jakémsi mentálním ghettu. Izolace způsobuje nemoc. Otevřenost namísto toho má imunizační schopnost a posiluje jednotlivce i společenský organismus jako celek.
Hrozba jiných a větších ztrát
V současnosti nás ale neochromuje pouze krize koronavirová, ale i ekologická. Co je horší? Zlá povaha koronaviru se umocňuje v momentě, kdy ho vlády mnohých zemí použijí jako nástroj k omezování svobody a potírání lidské důstojnosti. Přitom dle Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 patří důstojnost k základním lidským hodnotám, s níž se všichni lidé rodí (čl. 1). K nedotknutelnosti lidské důstojnosti je třeba připočíst i svobodu, která není marginální hodnotou, ba naopak. To, co se děje v současné koronavirové krizi v globálním měřítku, ovšem hraničí s deformací hodnot důstojnosti a svobody, neboť z rozhodnutí státní moci zažíváme sociální izolaci, deprivaci a necháváme se ovlivňovat mediální hysterií. Pandemie se zkrátka může stát nástrojem totalitní vlády a všudypřítomné mediální šílenství ji k tomu nahrává, protože vyvolává v lidech strach. George Orwell v románu 1984 (1949, česky 1984) s vizionářskou přesností popsal mechanismy totalitních vlád, v nichž 2 + 2 se nemusí rovnat 4, pokud Velký Bratr řekne, že je to 5. Stejně tak jako podle slov Velkého Bratra platí, že „válka je mír, svoboda je otroctví a nevědomost je síla“. Ve vztahu ke koronaviru existuje mnoho otevřených otázek, ale neexistuje jedno absolutně správné rozhodnutí. Je však evidentní, že koronavirová krize odhaluje podstatu života. Život je multidimenzionální, dynamický, ale v zásadě jednotný. Tato jednota ovšem neznamená uniformitu a nesmí navozovat totalitu, ba naopak má vést k vnitřní i vnější integritě založené na pěstování solidarity, úcty k lidské důstojnosti a svobodě. Na místě integrity se ovšem výrazně projevuje polarita, která je sice přirozenou součástí života, ale v případě, že vede k rozdělování, místo ke konsenzu, je zlá.
Překonat strach odpovědností
Krize není nutně negativní, krize nás volá k zodpovědnosti. Máme povinnost odpovídat, nikoli přesouvat zodpovědnost na někoho jiného. Když Bůh volal Kaina k zodpovědnosti, Kain odvětil „cožpak jsem strážcem svého bratra“? Existuje zde jistá analogie se současnou situací. Navzdory své vlastní individualitě se naše integrita odvíjí od kolektivní integrity. Jsme závislí na společenství druhých. Jedině v pospolitém životě si uvědomujeme hodnotu vlastního lidství. Současná krize ovšem odkrývá fungování mechanismů pospolitosti v globálním a environmentálním měřítku. Ukazuje se, že dosavadní systémový model je nemocný a extrémně nevyvážený. Je založen na poměru 1 % zvýhodněných vůči 99 % „zbytku“, přičemž jak teolog Joerg Rieger uvádí, ono 1 % parazituje na produktivitě 99 % obyvatelstva Země.
Švýcarský teolog Hans Küng položil v souvislosti s projektem „světový étos“ (jehož principy formuloval v devadesátých letech 20. století) stále aktuální otázku. Diagnostikoval krizi nemocného světa, který je dle jeho slov v „agónii“, a ptal se, za jakých základních podmínek může lidstvo přežít a obývat planetu Zemi. Jeho odpovědi jsou v zásadě nábožensko-etické a holistické. Küng apeluje na realizaci biocentrické koncepce života. Neumenšuje důstojnost člověka coby etickou danost, ale tuto hodnotu připisuje rovněž rostlinám a zvířatům.
Mnoho lidí si s obavami klade otázku: „Co dělat právě teď, abych přežil/přežila?“ Zároveň si mnozí kladou otázku, co bude, až pandemie skončí. Jsou rovněž tací, kteří už teď přicházejí s životními modely po konci pandemie jako s novými paradigmatickými modely, v jejichž centru stojí solidarita. A jakákoli projevovaná solidarita je velkou šancí na změnu vadného mocenského systému.
Změna systému?
Současná krize odkrývá nové systémové možnosti, mezi něž patří upřednostňování etických principů, změna smýšlení v intencích „hluboké solidarity“, vědomí vzájemné závislosti. Změna nenastane, pokud nebudeme tyto etické principy aplikovat ve všech sférách lidského jednání na lokální i globální úrovni. Systémová změna je možná, leč obtížná a vyžaduje tři kroky. Za prvé aplikaci čtyř jednoduchých hodnot: spravedlnosti (čestnosti, výkonu autority dbalého práva), respektu (vzájemného uznání pro druhé), správcovství (člověk je pouze správcem přírodních zdrojů) a poctivosti (pravdivosti a spolehlivosti ve všech společenských vztazích, krátce: integrita). Za druhé konzistenci v myšlení a jednání. Za třetí převzetí zodpovědnosti za své jednání a nést následky svého selhání.
Příležitost být více člověkem
Svalovat vinu na druhého, přesouvat vlastní odpovědnost na jiné nevyřeší strachy, úzkosti a jiné bolesti, které se dennodenně dějí. Takové jednání spíše prohlubuje extrémní nevyváženost vztahů v systému, jehož jsme každý součástí. Současnou krizi prožíváme každý sám, přesto kolektivně. Není to pouze krize, je to svého druhu „mezní situace“. Tohoto termínu užil německý filozof Karl Jaspers a pro aktuální situaci se zdá být nanejvýš přiléhavý. Jaspers souslovím „mezní situace“ vyjádřil stav člověka čelícího momentům smrti, utrpení, boje nebo viny. Tyto mezní situace „poskytují perspektivu, z níž je problematizováno pobývání jako celek“. Jsou to momenty, v nichž člověk dostává příležitost být více člověkem právě proto, že si uvědomuje hranice a problematičnost bytí světa a bytí člověka v něm. Zároveň se ukazuje, co je důležité, a spolu s tím rovněž vyvstává možnost volby a z ní vyplývající rozhodnutí. Mezní situace, jak Jaspers tvrdí, ovšem neskýtá žádné objektivní řešení jednou pro vždy, vždy jen dějinné řešení. Každá mezní situace je určená skrze danosti, jimž je člověk, potažmo společnost vystavena. Jsme spolutvůrci situace, kterou globálně zažíváme, a společně ji vytváříme už tím, že sdílíme čas a prostor na jedné planetě. Společně můžeme stávající situaci zpracovat. Současná situace, obecně označovaná za krizi, nese rysy boje vyplývajícího ze starosti o vlastní bytí a z „boje o zjevnost“. Takový boj může dospět k nejhlubšímu sebeuvědomění, nebo také upadnout do nejbezradnějšího zoufalství.
Protože se existence uskutečňuje pouze v komunikaci, je jednou z možností, jak boj vést, solidarita, která v druhém i ve mně předpokládá možnosti existence. Oba dva víme, že nám jde o totéž, tedy o bytí. Vyjít z boje vítězně je podmíněno vzájemnou komunikací mezi oběma stranami a nevadí, ba může to být žádoucí, když mají obě strany odlišné názory a zpočátku si nerozumí. Důležitou podmínkou vítězství obou stran je právě ochota ke komunikaci. Současná situace odehrávající se na globální scéně připomíná bojiště emocí a přetahovaček o získání patentu na pravdu. Výsledek boje není zatím jasný, protože vítězství i porážku musí přijmout obě strany stejným dílem. V současné době lze na lokální úrovni zaznamenat typ boje, který je založený na rovnocenném rozložení sil, často s výraznými prvky solidarity. Jedině takové boje znásobené o globální rozměr mohou eliminovat hrůzu z koronaviru, ekonomických propadů a celou řadu sociálních nešvarů. Současná situace není nebezpečná kvůli koronaviru samotnému, ale protože hrozí upadnutím do mentality ghetta. Je dobré vést boj a připustit obě polarity – prohru i vítězství. Na tomto místě se ukazuje možnost přeprogramování způsobu myšlení a jednání v intencích poražený–vítěz na vítěz–vítěz. Vyjití z mentálního ghetta do svobody je možné a uskutečnitelné za předpokladu překonání strachu a přijetí změny. Viděno z této perspektivy se koronavirus jeví jako požehnání namísto prokletí. Obrysy strachu nabývají podoby cesty nebo řeky nebo ještě něčeho úplně jiného. Záleží na optice.
Text redakční kolegyně poprvé vyšel v A2 kulturním čtrnáctideníku č. 12/2020. Mezititulky redakce Pt.