roku 2068 v roce 1990
Bratr Miroslav Janáček v Kostnických jiskrách č. 30 prokázal ve svém pseudohistorickém apokryfu nepopiratelné literární vlohy. Škoda, že jich neužil v zápase o pravdivé křesťanství a autentickou kulturu v dobách normalizace, ale užívá jich pouze ke komentování výpovědí mladých evangelíků o 26 synodu ČCE. Nebo se mýlím? S jeho jménem jsem se nesetkal nikde v samizdatu, ani pod žádnou peticí za vězněné či jinak pronásledované.
Snad mohu reagovat na adresnou kritiku mne sama přesto, že nejsem jmenován. Nejprve doslova ocituji bratra Janáčka: „Neohroženou statečností vynikl zejména jeden z nich nekompromisními požadavky na adresu církve kolaborantstvím hluboce porušené, aby odstoupil bratr, který je v synodní radě už 20 let a „dělal v ní normalizační politiku“. Ještě po 100 letech dobře víme, jak neblahou roli u nás sehrála tzv. normalizační politika po roce 1968. Myslím, že očernění tímto jednoznačně negativním pojmem bylo r. 1990 ve světské společnosti žalovatelné. Ovšem nebojácní rozšiřovatelé tohoto nařčení počítali s tím, že v naší krotké církvi je vše dovoleno.„
K oné ironii o statečnosti a k tvrzení, že v naší krotké církvi je vše dovoleno, mohu říci, že s veřejnou kritikou synodní rady a její servilní politiky vůči komunistickému režimu jsem vystoupil už na 24. synodu v roce 1985 a důkazem toho, že to tehdy nebylo nic snadného, je fakt, že farář Jan Dus strávil v letech 1986/87 rok ve vyšetřovací vazbě a jeden z bodů obvinění zněl: Kritika synodní rady ČCE a narušování pozitivních vztahů mezi církví a státem.
Že bratr Lešikar dělal spolu s bratrem Škarvanem a s mnohými dalšími v ČCE normalizační politiku, mohu snadno prokázat. Je podepsán pod dopisem synodní rady z 11. 2. 1972. Zde mimo jiné stojí černé na bílém: „…některá usnesení 16. synodu nemohou být vodítkem pro dnešní vztahy jak synodní rady, tak i Vás všech ke státní správě.“ Nebo: „Pamatujte, že i slovo dobře míněné nemusí být vždy správně pochopeno a že každý Váš projev je možno posuzovat také z hlediska jeho politických účinků. Zároveň je třeba, abychom si více všímali pozitivních stránek dnešního úsilí o socialistickou výstavbu v naší zemi…“ A vrcholem všeho je: „Litujeme, že se vyskytly případy, kdy se členové naší církve octli v rozporu s platnými zákony.“ To psali v situaci, kdy jejich bratři byli trestně stíháni za prohlášení Synod svému národu! V roce 1977 byl M. Lešikar v synodní radě, která udělila důtky farářům a vikářům – většinou signatářům Charty 77, kteří napsali pravdivý dopis Federálnímu shromáždění o postaveni křesťanů a církve v tehdejším režimu. V roce 1985 vystoupil na synodu proti tomu, aby se synod zastal faráře Jana Kellera, který byl souzen pro svou práci s dětmi a mládeží. Mnohokrát jsem od něj slyšel a slyšela to celá církev, že faráři bez souhlasu nemají zájem o práci v církvi a dávají přednost politice. V roce 1987 spolu se seniorem Pellarem na synodu znemožnili projednání dopisu prezidentovi, v němž se žádala amnestie pro politické vězně. Také znemožnili projednání žádosti o zrušení trestu smrti. Na 26. synodu, ještě 18. listopadu 1989 mluvil v právní komisi i v plénu proti přijetí usnesení, v němž se žádalo zrušení vedoucí úlohy jakékoli politické strany a proti žádosti o propuštění tehdy vězněných redaktorů Lidových novin.
Bratr Janáček píše, že moje tvrzení je žalovatelné. Vše, co zde píšu, velmi rád doložím před nezávislým soudem a ten nechť to posoudí. Tato fakta by si ovšem mohl bratr Janáček i celá naše církev vyhledat v archivech. Každý evangelík, kterému není církev lhostejná, má toto vše uloženo v živé paměti.
Můj požadavek je prostý: Nechť odejdou z vedení církve ti, kdo byli úzce spjati a spolupracovali se starými mocenskými strukturami (tj. ministerstvem kultury, Sekretariátem pro věci církevní a Státní bezpečností).
Bratr Janáček píše: „Podivuhodný je v březnovém čísle občasníku výběr mladých synodních pisatelů, kteří ve vzácné shodě s moudrostí zkušených lékařů informují mládež o zoufalém stavu ČCE tak, aby pro ni ztratila veškerou atraktivnost.“ Za nejsmutnější považuji, že bratru Janáčkovi nejde o pravdu, ale o atraktivnost církve. Našim církevním představitelům šlo o to, aby se církev i oni měli co nejlépe v době nesvobody, bezpráví a státního ateismu. To se jim zdařilo. Pak je však prosím, aby se dál hlásili k ideálům normalizace, ale ne k Husovi, Komenskému či Masarykovi. Hus pro pravdu zemřel, Komenský byl pro ni vyhnán do ciziny a Masaryk říkal: „Nic není veliké, co není pravdivé.“ To platí i pro naši církev dnes.
V jedné věci se s bratrem Janáčkem shodnu: Můžeme se radovat ze znovunabyté svobody a můžeme proto chválit Pána Boha. Ale ani potom si nemusíme o sobě či své církvi něco nalhávat. Pánu Bohu stejně nic nenalžeme. On je spravedlivým soudcem a my se před jeho soudnou stolici můžeme spoléhat jen na jeho odpuštění a jeho milost.