Možná jste zaznamenali humbuk okolo premiéry filmu Anna Karenin. Ano, Tolstojův román i po dvou staletích oslovuje tvůrce, není to tedy mrtvá literatura. Syrovost jeho díla však nejlépe pocítíte v divadle, kdy se na vás hrnou emoce herců, kteří oživují text pro ten jeden konkrétní večer a právě jen pro vás. Ono „žije“ v titulku navíc evokuje, že jde o příběh aktuální a že přenesení textu v čase je možné.
Představení brněnské Reduty v režii Davida Špinara není historickou freskou ruské společnosti předminulého století. Je to příběh ženy, která vede boj svého srdce. Tvůrci vytrhli Annu v čase evidentně právě proto, aby ukázali její velký vnitřní boj, který by velkolepé kulisy a obrovské róby mohly zastínit, nebo zbytečně přenášet do dávných časů.
Současné kostýmy, ples v kulturáku a pomalované stěny nádražní místnosti. Jiné století, možná špinavější a lhostejnější než život ruské smetánky předminulého století. Docela působivý kontrast spočívá i v tom, že dřív lidé velmi pozorně sledovali osudy a život ve svém nejbližším okolí, zatímco dnes nakukují okem bulváru do soukromí lidí, které vůbec neznají.
Anna Terezy Vališové je na začátku úspěšná dáma, která překypuje energií, ale ta jí postupně během představení ubývá a nakonec se přemění v nešťastnou, bolavou a éterickou bytost. Na začátku pomáhá životem smýkané Dáše, směje se s mladičkou Kitty a její pohyby, úsměv, to vše zrcadlí radostné rozpoložení. Na plese je zářící ozdobou, vzbudí pozornost Vronského a okamžitě vzplane oheň, který se nedaří uhasit. Anna se tu doutnající vášeň sice pokusí na začátku zadupat, ale nakonec zcela podléhá. Jiří Vyorálek je mužný, sexy, ale ne úplně splňuje mou představu neodolatelného muže. Ano, divadlo nám někdy boří naše představy ze čtení, ale na druhé straně nás zase posouvá do jiné dimenze vnímání.
Velmi silným momentem je Annin porod, který evokuje bolest života samého. To, jak se zmítá ve vlivu dvou mužů, její slabost v té chvíli, nemoc duše jako by ukazovala na naši bezmocnost a vydanost na pospas osudu. Říká se, že láska se rodí v bolestech a dalo by se dodat, že i v porodních. Do té doby v podstatě dost chladný Karenin ukazuje svou slabost pro Annu, zrovna jako strachující se Vronský. Bohužel Anna už je tak slabá – a jako žena nemá možnost se rozhodnout ani pro jednu z cest a žít pro ni.
Zloba pramenící ze žárlivosti, rozdíl mezi tím milovat a mít někoho rád. Láska k milenci, kdy překročím tu mez a dojdu na hranici, kde se buď vše zázračně postaví znovu, nebo nastává propad a pád. Celé je to o nekomunikaci, nemožnosti se domluvit, protože jsme smýkáni vášní vedoucí až do hrobu. Karenin Martina Slámy je trochu protivný chlapík, ale pro mě to byl vždy nadutec, nafoukanec, který se nedokáže přenést přes své ego, a tím ničí život svých milovaných. Zrůda z pochopitelných důvodů.
V Anině pohledu se v závěru zračí zoufalství, tak bolavé v bonmotu, kdy říká, láska je…
Rozvod dnes není tak ožehavé téma, ale i tak milenec či milenka je zaručený tahák dnešních bulvárů. Společnost stále nekouká stejně na nevěrnou ženu a nevěrného muže, a tak spolu s Annou si povzdechnu, láska je… když se dokážeme skrze všechny emoce dostat k opravdové lásce k bližnímu. Divadlo je o emocích, nechte se jimi tedy unést a dejte si knihu naživo, možná vás to pak obloukem vrátí i ke knize samé, stejně jako mě.
Národní divadlo Brno, Anna Karenina
autor: Lev Nikolajevič Tolstoj, Armin Petras; režie: Daniel Špinar; překlad: Petr Štědroň; dramaturg: Dora Viceníková; scéna: Henrich Boráros; kostýmy: Linda Boráros