V červnu 2004 přijal 216. synod [Slovem synod zde označuji General Assembly, valné shromáždění církve, konané každý rok, počínaje r. 2004 jednou za dva roky.] Presbyterní církve USA [Presbyterian Church in the USA Dále jako PC(USA).] rozhodnutí, kterým pověřuje ekonomické oddělení církve, aby „iniciovalo postupné a adresné stažení investic z firem, které působí v Izraeli.“ [Plné znění usnesení synodu je možno najít na http://www.pcusa.org/ga216/business/commreps/comm12rep.pdf]
Rozhodnutí vyvolalo ostrou diskusi uvnitř církve a vzbudilo nebývalou pozornost médií. Stažení investic, anglicky divestment, bylo za poslední rok skloňováno v bezpočtu komentářů a polemik. Bylo ovšem také studenou sprchou pro mnoho amerických židovských organizací, s nimiž navzdory úzké a dlouholeté spolupráci na mnoha projektech presbyteriáni své rozhodnutí nekonzultovali.
Nebýt jako Bush
Kdo ovšem sleduje tuto denominaci delší dobu, tak docela překvapen být nemohl. Presbyterní církev patří v zemi k nejstarším klasickým církvím, první sbor byl založen v Marylandu 1630 a patřilo k ní mnoho významných postav amerických dějin (naposledy Ronald Reagan či ministryně Condoleezza Rice). Od dob Občanské války v 60. letech 19. stol. byla církev rozdělena kvůli vztahu k otroctví na severní a jižní část; obě části se spojily po více než 100 letech. V roce 1973 se oddělilo a osamostatnilo konzervativní křídlo církve, tehdy asi 250 sborů. V rámci zbývající většiny tím byl posílen liberální proud. Slova liberální se zde ovšem používá spíše ve smyslu církevně-politickém než teologickém; směrodatní jsou zde nadále Karl Barth a Dietrich Bonhoeffer, méně Paul Tillich, více Reinhold Niebuhr. V ekumenickém spektru církví zaujímá v USA podobné místo jako ČCE u nás. Se svými 2,4 miliony členů a 11 tisíci sborů patří PC(USA) v 280 miliónových Spojených státech k církvím spíše menším, alespoň ve srovnání s 33 miliony baptistů či 50 mil. katolíků. Na rozdíl od odštěpených konzervativních presbyteriánů jí ovšem členů a někdy i celých sborů neustále ubývá, mnohdy právě přestupy směrem k církvím konzervativnějším. Je to zřejmě mimo jiné i v důsledku zdrženlivého vztahu presbyteriánů k tzv. morálním hodnotám. Těmi se ve Spojených státech rozumí vztah k rodině, tradici, práci a vlasti. Během nedávných amerických voleb si je Georg W. Bush nebývalým způsobem vepsal do štítu – a zvítězil. Jako by se dějinné kyvadlo za posledních čtyřicet let zhouplo od nevázaných šedesátých let do polohy právě opačné.
Vedení presbyterní církve a většina farářů toto pojetí morálních hodnot a jejich politické zneužití odmítá. Uvnitř církve probíhá rozhovor o postoji církve k homosexualitě. V otázkách zahraniční politiky se stanoviska církevního vedení blíží spíše postojům levicově liberálních skupin. Stojí tak na opačné straně než současná administrativa země, ovlivněná konzervativní vizí „nového amerického století“. [Organizace Project for the New American Century (PNAC) byla založena za vlády prezidenta Clintona v roce 1997 skupinou někdejších levicových intelektuálů, kteří se v rámci výše zmíněného kyvadlového efektu ocitli na pozicích krajní pravice. Z mladých let podrželi myšlenku budovatelského aktivismu, prosazují ale nyní myšlenku, že jedinou cestou, jak po skončení studené války zajistit stabilitu světa, je udržet jasnou vojenskou převahu USA. K čelným představitelům organizace patří politologové William Kristol, Robert Kagan, Paul Wolfowitz. Její dokument Rebuilding America's Defence představuje dlouhodobý program takové politiky a po prvním zvolení prezidenta G. W. Bushe a útocích z 11. září se z něho stala rukověť zahraniční politiky USA.] Projevuje se to ve vztahu k válce v Iráku, ke Kubě a zemím Střední a Jižní Ameriky – a také ve vztahu k Izraeli a Palestině. V roce 2004 navštívila skupina dvaceti představitelů presbyterní církve Blízký Východ. Během návštěvy se v Libanonu setkali se zástupci Hizballáhu, „Alláhovy strany“, operující za syrské a iránské podpory proti Izraeli a figurující na čelných místech amerického a izraelského seznamu teroristických organizací. V reakci na to se pak s církevními představiteli odmítli setkat představitelé izraelské vlády. Vedení církve se od průběhu návštěvy distancovalo a dva její duchovenské účastníky stála místo v poradním „Odboru pro svědectví sociální spravedlností“. I tak ale v církvi protiizraelský postoj převažuje.
Svou roli v protiizraelském postoji sehrála na přelomu let 2003 a 2004 také stavba zdi mezi židovskými a arabskými oblastmi. Světová veřejnost ji převážně odsuzuje, běžná jsou přirovnání k berlínské zdi a k železné oponě. Beze zmínky ovšem zůstává, že po jasném rozhraničení Izraele a Palestiny volala od Šestidenní války právě izraelská mírová levice, např. u nás známý spisovatel Amos Oz. Zeď totiž patří do repertoáru řešení „dva státy“, jež je ovšem alternativou „velkému Izraeli“ i „velké Palestině“, kdy jedna strana kontroluje celé území od Středozemního moře k Jordánu. Tento „levicový“ názor přijal před časem pod tlakem demografického vývoje oblasti za svůj i izraelský premiér Ariel Šaron. Je totiž zřejmé, že není možné, aby byl Izrael současně a) státem židovským, b) demokratickým a c) aby jeho území sahalo od Středozemního moře k Jordánu. Šaron se tedy vzdává území a buduje hranici. V tom má podporu většiny domácí veřejnosti. Problém, který ovšem tomuto řešení bere šanci na úspěch, je plánovaná trasa budované zdi. Je pro Palestince tak nevýhodná, nerespektující ani hranici z r. 1967, ani přírodní a majetkové předěly, že se jen stěží může stát hranicí funkčního palestinského státního celku.
Přesuny uvnitř
Rozhodnutí stáhnout z Izraele investice je ovšem také novou kapitolou ve vztazích k židovství. PC(USA) se hlásí k tradicím evropské reformace a ve Spojených státech byla jednou z nejaktivnějších v židovsko-křesťanském dialogu. V roce 1987 přijala církev podobně jako mnohé církve v Evropě prohlášení o vztahu křesťanství k židovství. Přiznává v nich podíl viny křesťanů na moderním antisemitismu. Od počátku podporuje vznik Státu Izrael a počítá s jeho právem na vlastní bezpečnost. Současně však od poloviny 70. let upozorňuje stále hlasitěji na těžké životní podmínky Palestinců. V prohlášení z roku 1987 se uvádí:
„Zápasíme s otázkou, jak rozumět zaslíbení (země) ve světle existence moderního politického Státu Izrael … Jakožto reformovaní křesťané věříme, že žádný stát na zemi není plným výrazem Boží vůle. Všechny, včetně Státu Izrael, podléhají Božímu soudu… Vyznáváme proto svůj podíl na tom, že Palestinci ztratili svou zemi, a připojujeme se k těm našim židovským sestrám a bratřím, kteří stojí solidárně s Palestinci, již zbaveni majetku volají po spravedlnosti.“ [Prohlášení je v plném znění je na http://www.pcusa.org/theologyandworship/issues/christiansjews.pdf]
O dalším posunu důrazů v této církvi svědčí fakt, že se v roce 2002 moderátorem – předsedou 214. synodu celé církve stal farář Fahed Abu–Akel, Palestinec žijící od 60. let v USA. Ten stál za přípravou dokumentu, který byl přijat následujícím synodem v r. 2003. Je nazván Rezoluce o Izraeli a Palestině: Okamžitě skončit s okupací. [Dokument Israel and Palestine: End the Occupation Now, přijatý 215. synodem PC (USA) v květnu 2003 je v angličtině na stránce http://www.nimn.org/Resources/divestments/000452.php?section=Divestments ]
Obsah dokumentu odpovídá názvu. Vychází z předpokladu „práva Izraele na život v bezpečných hranicích“ a současně trvá na „právu Palestinců na sebeurčení“. Jeho nejdelší část však líčí dějiny Palestiny způsobem, který přímo ukázkově dokládá, jak je každé líčení dějin nezbytně (byť ne vždy vědomě) zaujaté a stranické, vždy ve službách dobových programů. Rezoluce líčí události v letech 1947–49 jako výsledek „příměří vydělujícího židovský stát ze zbytku Palestiny“. Ani slovo o válce, která tomuto příměří předcházela, když na mladý stát zaútočily všechny sousední státy. Okupaci západního břehu Jordánu a Gazy líčí jako výsledek dobyvatelské politiky Izraele. Ani slovo o syrských a egyptských hrozbách a soustředění vojsk na hranici s Izraelem v předvečer Šestidenní války v roce 1967. Pokud jde o výhledy do budoucnosti, dokument vybízí k zájmu o oblast a přímluvám za ni, ke kontaktům s Izraelci a Palestinci a k ukončení palestinského terorismu a izraelské okupace.
Ne sionismu
Loňský presbyterní 216. synod v Richmondu ve Virginii pak navázal na minulá usnesení. Jednání se zúčastnilo několik teologů, kteří jsou s izraelsko-palestinským konfliktem osobně spjati. Kromě Faheda Abu–Akela podpořil ekonomické sankce palestinský luterský teolog Mitri Raheb z Betléma, který byl jednání synodu přítomen jako ekumenický host. Významnou roli v přijetí dokumentu sehrál také koordinátor zahraničního oddělení presbyterního ústředí s pověřením pro Blízký Východ a Evropu, farář Victor Makari, původem Egypťan. Z izraelské či židovské strany nebyl pozván nikdo. V prohlášení zcela zaniká kritika palestinského terorismu proti civilnímu obyvatelstvu. Rozhodnutí bylo přijato poměrem 6:1. V hlasování nepoměrně vyrovnanějším také synod rozhodl pokračovat v podpoře sboru Avodat Israel, zaměřeného na křesťanskou misii Židů v Philadelphii. Není divu, že dlouholetí židovští partneři presbyterní církve hovoří o vztazích na bodě mrazu.
Tentýž synod přijal také rozhodnutí aktivně se distancovat od tzv. křesťanského sionismu a dispenzionalismu. Jde o souhrn postojů, které spatřují vznik Státu Izrael v rámci křesťansky zabarveného scénáře posledních dní. Na základě svérázného výkladu biblických knih Ezechiel, Daniel a Zjevení jsou prý dějiny rozděleny na etapy (tzv. dispenze) strategií Božího jednání s lidmi. V tomto pojetí má ustavení Státu Izrael v roce 1948 své pevné místo a na tento politický útvar jsou vztažena slova zaslíbení Abramovi z Gn 12,3 („požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí“). Stát je tím prakticky vyňat ze sféry jakékoli kritiky.
Za svoje a podle vlastní úvahy
Uším českého evangelíka zní jazyk ekonomických sankcí cize. To je ovšem mj. důsledek toho, že na rozdíl od většiny českých církví, jejichž provoz je stále z velké části hrazen státem, žijí americké církve „za svoje“. Konkrétní finanční rozvaha je samozřejmou součástí každého projektu na úrovni sborové, celocírkevní i mezicírkevní. Součástí příjmů církve jsou kromě sbírek a členských příspěvků také výnosy z investic a akciových podílů v různých odvětvích hospodářství, o něž se církvi starají profesionální ekonomové. Ti ovšem zdaleka nemají při své správě církevních investic volnou ruku. Jejich činnost se děje v rámci etických mantinelů, které pro církev formuluje odbor církevního ústředí nazvaný „Misijní odpovědnost skrze investice.“ [Mission Responsibility Through Investment, viz http://www.pcusa.org/mrti/]
Tento odbor sleduje, zda peníze, které církev investuje, nepodporují podnikání, které by bylo v rozporu s posláním církve. Konkrétně jde o tabákový průmysl, zbrojní průmysl a podnikání, které působí či umožňuje pošlapávání lidských práv.
Současné rozhodnutí o stažení investic není v dějinách PC(USA) prvním toho druhu. V roce 1985 američtí presbyteriáni tímto způsobem zaujali stanovisko k apartheidu v Jihoafrické republice a roku 2001 k situaci v Súdánu. Není to sousedství pro Izrael dvakrát příjemné. Pokud jde o presbyteriány, prokázali svým rozhodnutím kus nezávislosti na vlastním státu a jeho politice. Je škoda, že nedostatečná komunikace s židovskými organizacemi během příprav prohlášení a jeho jednostrannost posílí ty hlasy, podle nichž se stejně nakonec Izraelci nemohou spolehnout na nikoho jiného než sami na sebe. Přeslechnou tak zřejmě slova oprávněné kritiky, jež by slyšet potřebovali.
Autor je hebraista a starozákonník, t. č. na studijním pobytu v Decatur, Georgia, USA