První reformací rozumím církevně obnovný směr, který si sliboval reformaci obecné církve od pouhé věrnosti Božímu slovu, jak se křesťanskému obecenství dosvědčuje Písmem. Tento směr se svým kázáním obracel především, i když nikoli výlučně, k lidem ohroženým v jejich lidství, tedy většinou k utlačovaným společenským vrstvám. Taková byla reformace typu valdenského a husitského, v nejširším smyslu slova. I druhá „klasická“ reformace 16. století na tuto první vědomě navazovala v počátečních letech svého nástupu. Teprve ve druhé fázi, zaražena některými nečekanými ohlasy svého kázání, se přimkla k vládnoucím vrstvám ve snaze ustálit a zajistit své postavení. Odtud překvapující smířlivost a kompromisnost druhé reformace ve vztahu k nositelům politické moci tradičně vládnoucích vrstev. Odtud také její teprve druhotný názor, že světské rameno má povinnost hájit a prosazovat násilím obsah obou desek Zákona. Nejméně až do čtyřicátých let 16. století trvala diskuse mezi oběma reformacemi o této ožehavé otázce. Nebyla zbytečná ani beznadějná pro obě strany, skončila však jejich vzájemným rozchodem. Ten znamenal nejenom vnější oslabení reformace ve světě, nýbrž i její teologickou vinu, jejíž bolestné důsledky prožívá protestantismus dodnes na svém těle.
Skutečná teologie nikdy nestála o to, být funkci lidské náboženskosti. Chtěla být služebnicí Slova, které se stalo tělem. Proto byla i kritikou sociálního tvaru církve, na stráží před tradicionalismem církevnické provenience, který vytrvale ohrožuje křestanskou svědeckou přítomnost ve světě a navozuje proměnu teologie v ideologii.