(Protestant 8/2001)
Rozhovor s Mikulášem Vymětalem je bezesporu zajímavý. Nadějně působí odstavec o Mezináboženské organizaci, působící v Izraeli. Zvolené citáty jsem porovnal se svým Koránem (vydal Odeon 1991, překlad Ivan Hrbek 1972). Některé z nich by se daly při dobré vůli vykládat jako jakás takás možnost pro mezináboženský dialog (ačkoli nevím, jak by bylo možno ze súry 2,284 odvodit „ať není žádný nátlak ve víře“, když zní „Bohu náleží vše, co na nebesích je i na zemi. A ať již dáváte najevo, co je v duších vašich, či to skrýváte, Bůh požádá vás o počet z toho. On odpustí, komu bude chtít, a potrestá toho, koho bude chtít – On nade všemi věcmi je mocný“; v súře 41,34 jsem pak „zvi k cestě svého Pána s moudrostí a … diskutuj s nimi nejlepším způsobem“ vůbec nenašel). Jenže jejich výklad není úplně jednoznačný a nadto jsou v Koránu naprosto osamoceny. Na mnohem více místech je fixována výlučnost a nadřazenost islámu, ať už proto, že jde o přímé zjevení boží jednomu člověku, Muhammadovi, s nímž je jakákoli polemika nemyslitelná, ať proto, že je islám vývojově nejmladší. Proti křesťanství a židovství se Muhammad expresis verbis vymezuje, Starý zákon cituje v překroucené formě a základní křesťanský postulát – Ježíš je Kristus – odmítá kategoricky. Výslovně zakazuje muslimovi přátelit se s křesťanem nebo židem. Ze samé své podstaty může islám bojovat s fundamentalismem jen obtížně, pokud není proti němu přímo ideově bezmocný (má s ním ostatně potíže i křesťanství, přestože má k dispozici Nový zákon a reformační teologii).
I když bych si dialog mezi křesťanstvím a islámem přál, nepředpokládám na základě toho, co vím o Koránu, že by byl ve smysluplné podobě možný.