V gratulaci k sedmdesátinám Jana Dusa Pavel Hlaváč mimochodem zmínil důtku, kterou Janu Dusovi udělila Církevní pastýřská rada. Bylo správné, že jen mimochodem, protože ve výčtu pokusů zkrotit kritický hlas Jana Dusa je tato důtka jen další v řadě. Bylo ale také správné, že ji zmínil, protože Jan Dus svým postojem probouzí ospalé svědomí mnohým z nás i dnes.
Bratr Daniel Ženatý tvrdí, že zmínka o důtce v Hlaváčově textu není přesná. Cituje: A tak jsi, bratře Jene, tři týdny před svými sedmdesátými narozeninami, dostal dárek – písemnou důtku na základě podání synodní rady.
Stejně jako bratr Ženatý se domnívám, že se zde synodní rada ocitá v podezření z manipulace s Církevní pastýřskou radou (CPR), v podezření, že si důtku pro Jana Dusa objednala. Bratr Ženatý se pokouší toto podezření rozptýlit, ale dopouští se přitom zkreslení. Kdyby se nejednalo o člena synodní rady, která je hlavním aktérem této kauzy, bylo by možno nepřesnosti v článku bratra Ženatého připsat neobeznámenosti s věcí samou. Bohužel Daniel Ženatý o celé věci ví více než ostatní, a proto pokládám za nutné s jeho článkem polemizovat.
Není třeba setrvávat u pokusu obvinit Pavla Hlaváče z nepřesnosti. Hlaváčův text je totiž naprosto přesný, jak dokládá později sám Ženatý. CPR jednala na základě podání synodní rady. Synodní rada byla iniciátorem jednání CPR. Jediná nepřesnost je tedy v tom, že CPR neměla v úmyslu Jana Dusa obdarovat, ale naopak potrestat.
Daleko významnější jsou důvody a skutečnosti, kterými chce bratr Ženatý vysvětlit církevní veřejnosti, jak došlo k tomu, že CPR udělila Janu Dusovi důtku: Dozvídáme se, že celá věc začala kritikou postupu synodní rady při sporech v Diakonii v Travné. Jan Dus ve svém dopise Adolfu Petrovi kritizuje synodní radu a dotýká se i jiných institucí. Proto pokládám za správné, že tento dopis poslal i institucím a osobám, o kterých píše nebo do jejichž sféry případ náleží. Synodní rada se cítila tímto dopisem obviněna, a rozhodla se reagovat.
Myslím, že je správné brát kritiku bratří v církvi vážně, zvláště proto, že se většinou jedná o výraz touhy přispět svým dílem k nápravě věcí. Očekával bych tedy, že se synodní rada bude zabývat argumenty uvedenými v kritice, a pokud se bude jednat o závažné obvinění, odpoví stručně či zevrubně, proč se rozhodla tak, jak se rozhodla, případně svoje rozhodnutí napraví. Podle podání, které vedlo k udělení důtky Janu Dusovi, se však zdá, že synodní rada reagovala na jeho kritiku jinak. Nereagovala věcně, neuvedla důvody, které ji vedly ke kritizovanému rozhodnutí, ale pokusila se Jana Dusa umlčet kázeňsky.
Tuto interpretaci Pavla Hlaváče z gratulace uvedené v Protestantu č. 7/2001 se Daniel Ženatý pokouší vyvrátit. Říká: „To, že jsme dopis Jana Dusa předali CPR, je přece současně signálem, že si také nevíme rady. … To je přece nejlepší možnost, jak se bránit obvinění. Pokud by byla obvinění Jana Dusa správná, mohla CPR udělit důtku synodní radě.“ Bohužel však není pravda, že by podnět synodní radě byl podán v takto pokorném a kritice otevřeném duchu. Naopak synodní rada se bránila protiútokem. Na obvinění reagovala obviněním a zaslala CPR „stížnost“. V této stížnosti je bratr Dus obviněn: z nebratrského jednání, že se před kritikou neseznámil s úsilím synodní rady, čímž toto úsilí znevážil a poté z toho, že svou veřejnou obžalobou podryl nezbytnou autoritu nejvyššího správního orgánu. Domnívám se, že když na konci stížnosti, v předposlední větě, synodní rada žádá CPR o to, aby přispěla ke spravedlivému vyřešení „celého případu“, je třeba napnout představivost na nejvyšší míru, aby bylo možno připustit možnost, že synodní rada má na mysli případ v Travné, a nikoli případ nebratrského jednání Jana Dusa. Je třeba opravdu velmi silné obrazotvornosti, aby si bylo možno vyložit stížnost, tak jak ji synodní rada podala, jako pokornou žádost o rozsouzení, kdo má v případě „Travná“ pravdu, jak nás o tom chce přesvědčit Daniel Ženatý.
CPR to tak zcela zřetelně nepochopila, protože se rozhodla udělit Janu Dusovi důtku, aniž by si vzala několik měsíců na studium tak spletitého případu, jako je stále nevyjasněný problém v diakonii v Travné. Synodní rada byla o výsledku jednání CPR informována. Pokud tedy byly motivy podání takové, jak říká bratr Ženatý (což je výrazně nepravděpodobné vzhledem k jazyku stížnosti, tak jak byla podána), jak je možné, že se tedy synodní rada nepozastavila nad rychlostí, se kterou CPR tento nesmírně složitý případ posoudila?
Nemyslím si, že je možno stížnost synodní rady interpretovat tak pozitivně, jak by chtěl bratr Ženatý, i proto že toto podání dvakrát uvádí nepravdivou informaci: označuje dopis Jana Dusa Adolfu Petrovi z 16. 4. 2001 za „veřejný“ a obvinění v něm uvedená jako „veřejná“. I když na jednání CPR nebyl přítomen nikdo jiný než bratr Dus a jeho žena, přes žádost o možnost mít s sebou svého přítele z řad kazatelů ČCE, a i když tedy my nezúčastnění nevíme, jak jednání probíhalo, je rozumné se domnívat, že právě obvinění z „veřejné“ kritiky bylo rozhodujícím při udělení důtky CPR. Jan Dus, podle vlastního svědectví, marně namítal, že dopis veřejný není, že se jedná o osobní dopis zaslaný na vědomí osobám a institucím, kterých se věc týká.
Synodní rada tedy podala stížnost, ve které uvedla nepravdivou informaci o dopisu Jana Dusa a o jeho kritice. I když souhlasím s bratrem Ženatým, že CPR je na synodní radě nezávislá, a že tudíž není možné, že si synodní rada důtku objednala, jsem velmi znepokojen tím, že se pokusil zkreslit charakter podání ve prospěch synodní rady a nezmínil jeho nejproblematičtější bod, totiž liché obvinění z „veřejnosti“ Dusovy kritiky.
Je třeba si uvědomit, že by si za daných okolností opravdu bylo možno vyložit stížnost synodní rady jako snahu kázeňsky reagovat na kritiku. To by samo o sobě bylo nepřijatelné a do církve nepříslušející, byť by se tak dělo legálně ve formálním souladu s řády. Jestliže však je ve hře ještě nesprávná informace, mohlo by se dokonce stát, že by jednání synodní rady mohlo být interpretováno ještě hůře, totiž jako snaha pošpinit a poškodit bratra na základě nepravdivé informace.
Vítám proto článek bratra Ženatého jako pokus ozřejmit motivy synodní rady při podání stížnosti na Jana Dusa. Bohužel mne jeho článek nepřesvědčil. Chápu ho jako pokus napravit poněkud narušenou morální autoritu synodní rady. To, že si bratr Ženatý uvědomuje, že je třeba tuto situaci nějak řešit, je samo velmi pozitivní. Způsob i obsah, jakým se tak stalo, však příliš nepřispěl k vyjasnění případů (a nyní mám na mysli případy oba, totiž případ v Travné i kázeňský postih Jana Dusa CPR) a k obnovení morální autority nejvyššího správního orgánu církve.