(Protestant 5/2001)
Jan Payne již slyší halasné protesty. Již slyší ta klišé, a přitom sám několik klišé používá. Například v závěru článku na nás „kanou slzy Ježíše Krista“ za „promarněnou dobu zkoušky“. Evangelium a úkol církve se vyčerpává v boji za lidská práva, jen to má „smysl a cenu“. Vše ostatní je pak „metafyzické tajnůstkaření“ nebo „uspokojování náboženských potřeb“, církev se jeví jako „komunita s poněkud bizarními a konzervativními představami o životě“. Nuže, křesťan se má angažovat v politice. Přitom ovšem z článku není jasné, jakým způsobem, jisté je, že radikálním.
Mám k tomu následující, nepříliš halasnou poznámku: Jestliže se církev pokouší aktuálně hovořit do politiky, může se taky velice snadno mýlit. Politická rozhodnutí vždy bývají k větší či menší části obyvatelstva nespravedlivá. Dále se domnívám, že omezení křesťanství na bojování za lidská práva a odmítání toho metafyzického je jednou z úchylek evangelické teologie. Hovořit o právech člověka podle rovnice: evangelium = agapé = boj za lidská práva je velmi karikovaná verze křesťanství. Jak jsou definována tato práva, to J. Payne neříká, snad jen tolik, že je třeba chránit přání občana, „byť by bylo sebevíce vrtošivé“. Řekl bych, že od vrtochů by mohla církev spíš osvobozovat. A v duchu zápovědí Desatera a Kázání na hoře klást větší důraz na LIDSKÁ NEPRÁVA – co se týče církve samé a křesťanů, co se týče mocných, co se týče průměrných občanů. Jenže to by byla zase příliš konzervativní.