(Protestant 10/95 a 1/96)
Případ Josef L. Hromádka je zřejmě špatným svědomím českobratrské církve evangelické. Připomíná trapné období, které zanechalo bolestivé stopy, období, jež není náležitě zpracováno a reflektováno. A zdá se, že ani není chuti se tímto obdobím a případem Hromádka zabývat a na tento kontroverzní tenký led se vydávat. O tom svědčí pouze čtyři (nepočítáme-li několik vět P. Filipi) odpovědi do ankety.
Zemitý a jadrný příspěvek kotelníka J. Cejpa je ukázkou zdravého lidského rozumu, nezatíženého teologickými ohledy a předsudky. Morální úpadek Hromádkův i celé teologické fakulty je z příspěvku zřejmý. Tzv. vzdělaní lidé vidí věci poněkud jinak a pokoušejí se omluvit neomluvitelné. Hromádku-člověka není možno oddělit od Hromádky-teologa, říká pan děkan Trojan. Jako věřící bohoslovec prý Hromádka formuloval své názory politické. Co to bylo za víru v Boha, která ho přiměla k uctívání neznabožských césarů? Co je nám platné, že byl dobrý teolog (zbývá prý po něm ohromné dědictví), když jako člověk se v době zkoušky neosvědčil, zklamal a projevil bezcharakternost. Široká veřejnost může posoudit Hromádku jen podle jeho veřejného působení a nikoliv podle měřítek jeho práce odborné. K čemu také vynikající práce teologická a ohromné dědictví, když společenské působení, vycházející z této teologické práce bylo špatné a zavádějící? Hromádka svým posluhováním komunistickému režimu zmátl řadu svých přátel a příznivců a dával špatný příklad mladé generaci na fakultě i jinde. Pro pevné demokraty byl příkladem nejodpornějšího kolaborantství s komunistickým režimem.
O probojovávání prostoru pro dodržování zákonů a o tom, že by Hromádka spolupůsobil k tomu, že totalita v Československu plně nezavládla, jak říká historik Procházka, nemůže být řeči. Československo bylo naopak příkladem do důsledků uplatněné, naprosté totality.
Účastník světového (komunistického) festivalu mládeže v Praze 1947 Jan Šimsa neargumentuje věcně, nýbrž emocionálně, a používá dosti nevybíravého slovníku (kojoti, šakali, nevzdělanci jsou ti, kdo nechápou Hromádkovy zásluhy o zachování „svébytnosti v totalitě“). Ve svém elitářství a aroganci prohlásí Šimsa ty, co kritizují Hromádku, za omezence, a co je pravda, určuje pan Šimsa. Na této platformě je jakákoli diskuse vyloučena. Že Hromádka odsoudil sovětskou okupaci Československa, příliš neznamená. Totéž učinil na příklad i celý ÚV KSČ. A podpis na protestním prohlášení k prvnímu výročí okupace nakonec uveřejněn nebyl (opatrnické: co kdyby byl Hromádka za to postihován…) Těžiště Hromádkovy kolaborace je v 50. letech. Negativní obraz Hromádkův nemůže být činy v letech 1968–69 již korigován.
Nakonec osobní vzpomínku. V polovině září 1947 promluvil Hromádka v jednom moravském městě na vzpomínkové oslavě Masarykově. Jako mladý gymnazista jsem lecčemus nerozuměl, ale tolik jsem přece pochopil, že se Hromádka snažil vykládat Masaryka jako marxistu a v souladu s tehdejším (předúnorovým) politickým směřováním k socialismu. Jako by Hromádka obměnil Masarykovo „Ježíš, ne César“ na „Ježíš i marxistický César“. Zkušení dospělí mě poučili a můj názor potvrdili. Bylo to tenkrát prostě tak, že protikomunisté nad Hromádkou potřásali hlavou a komunisté byli s ním spokojeni.
Hromádka si po roce 1945 pro sebe krátkozrace ustanovil, že ve východní Evropě zvítězil navždy socialismus, a podle toho zařídil své další osudné kroky a veškerou svou činnost. Zařadil se tak k onomu jevu, který můžeme charakterizovat jako zradu vzdělanců.
Ivan Dvorský