Každá demonstrace, i ve formě bohoslužebného shromáždění, je legitimní za několika předpokladů. Pokud jí předchází zmapování terénu pomocí rozhovorů a investigativních průzkumů (1), pokud dochází k vyjednávání s těmi, kteří vydávají nespravedlivé vyhlášky, nařízení nebo veřejně podporují diskriminační a násilné akce (2), pokud demonstrující sami sebe vyučují a usilovně se cvičí v nenásilném jednání a modlitebně i meditativně se cvičí v překonávání nenávisti a přijímání invektiv bez snahy vylít si na někom svou zlost (3). Jestliže jsou tyto tři podmínky splněny a vyjednáváním se nedospělo ke změně postojů, pak je legitimní přistoupit k přímé akci, tedy k demonstraci.
Tak psal z vězení v Birminghamu v Alabamě baptistický afroamerický kazatel Martin Luther King v roce 1963. King byl přesvědčen, že církve nesmí mlčet k nespravedlnosti a přehmatům jakéhokoli formátu. Tvrdil, že jakákoli nespravedlnost je ohrožením spravedlnosti jako takové. Evangelijní zvěst chválí ty, kteří dbají na spravedlnost, dbají na důstojnost všech bez rozdílu pohlaví či příslušnosti k jakékoli menšině či většině.
Ne všichni bílí křesťané tehdy souhlasili s tím, že se církve a církevní představitelé mají vložit do nenásilného hnutí za stejná práva pro všechny – ve školách všech úrovní, ve veřejné dopravě, v zaměstnání, ale i v možnosti studovat na vysokých školách. Na americkém jihu (Georgia, Alabama a další) se mnohým zdálo, že církvím nepřísluší zasahovat do politických poměrů ve společnosti, že se tím nic nevyřeší. Hlavně však, že doba prý ještě není dost zralá na to, aby ti kulturně zaostalí získali stejná práva, protože i když budou mít možnost, stejně si nebudou se svobodou vědět rady a svých možností nevyužijí anebo je zneužijí.
Martin Luther King, laureát Nobelovy ceny za mír (10. 12. 1964), zavražděný 4. dubna 1968 těsně po jedné skončené demonstraci v Memfisu, byl přesvědčen o smysluplnosti a účinnosti nenásilných demonstrací. Šlo mu o duchovní rozvoj a důstojnost těch, kteří byli znevýhodněni. Věděl, že nejde jen o hospodářské výhody nebo podpory, ale že jde o celou společnost – aby nebyla lhostejná vůči nespravedlnosti, která se může rozhostit i v demokracii.
Právě proto, že nejde o hurá akci, o vybití přebytečné energie nebo adrenalinovou záležitost, nýbrž jde o spravedlnost, musí být požadavky důstojnosti prosazovány nenásilným způsobem.
Jde o nenásilné vítězství spravedlnosti, jinak se nejen v konkrétním ožehavém regionu ale v celé společnosti dostanou ke slovu jiné síly. V samotném regionu nejprve eskaluje strach a úzkost z napadení v kterýkoli okamžik. Většina obyvatelstva dané země odpoví s lhostejností „ale nás se to netýká“. To uprostraní arénu pro boj těch, kteří touží po násilí, a zároveň dojde k rozdělování společnosti na dva tábory odvěkých nepřátel s ideologickou legitimizací nenávisti. Volnou ruku pak dostanou ti, kteří touží po tzv. spravedlivé pomstě a konečném řešení – vyčištění společnosti od údajně nepohodlných, nepřizpůsobivých, kulturně zaostalých, chytře zneužívajících sociální dávky, biologicky, tj. rasově méněcenných. Výčet nálepek snad nemusí pokračovat. Každopádně tato rétorika zapomíná či nechce vidět, že v daleko větší míře připravují společnost o peníze daňových poplatníků různí vzdělaní tuneláři v bílých límečcích nebo sportovních čepicích, vzdělaní právníci a úplatní soudci. A mezi těmi jsme skupiny Rómů (se zlatými padáky) zatím neviděli.
Česká společnost ještě neklesla pod hranici, při níž se soudnost lidí začíná rozplývat a začne vítězit adrenalin. Nicméně křesťanské církve podivně mlčí. Jen nemnozí vítají aktivity církevních činitelů a sympatizují s těmi, kdo ve šluknovském výběžku konají na místní úrovni bohoslužby a vedou rozhovory. Někteří se naopak diví, proč se ten synodní senior Českobratrské církve evangelické i se synodní kurátorkou tak snaží, a jede tam vykonat bohoslužbu na veřejném prostranství. Když myslí, tak ať si tam jede, ale církev má přece jiných starostí víc než dost.
Nezájem a rádoby moudrý nadhled, že církve se nemají plést do politiky, je neblahou předzvěstí špatného konce. Násilí, hrozby a nátlak některých extrémistů na obou stranách jsou nepřehlédnutelné, ale zatím jde o výjimky. Spíše je na tom hůře česká většina – lhostejná společnost, která si pěstuje na sebe bič, jehož se chopí šikovná ruka a začne dirigovat a vyplácet. Nesmíme si zvyknout na zjednodušující dělení na nepřizpůsobivé a napadané, i když někteří jsou více než nebezpeční a je zapotřebí se proti nim bránit i s pomocí policie. Nicméně pořád to jsou výjimky, a není tedy zkažené celé to či ono společenství. Pořád je možné se domluvit. Dohoda, o které psal z vězení Martin Luther King, není v nedohlednu. Vyjednávání je stále možné. Pokojné demonstrace, třeba i formou veřejných bohoslužeb, jsou vhodným prostředkem nejen zde, ale i v Brně, jak jsme viděli na jaře.
Volání po očištění národa, tedy nacistická a fašistická rétorika, která začíná znít i u nás, není zanedbatelná, podobná přece rozžehla válku na Balkáně. Vedle vojska, a to musíme poctivě přiznat jako věřící, to byli také křesťané, zejména pravoslavní i římsko katoličtí, včetně několika členů františkánského řádu (v Bosně), kdo se podíleli na tom, z čeho se potom později někteří káli, včetně zástupců zmíněných církví. Křesťané tehdy měli dosti značný podíl nejen na rétorice, ale také na organizování vyhánění, a dokonce i masakrování civilního obyvatelstva. Ze 102 tisíc obětí bylo 70 % muslimů, 1,8 milionu lidí bylo přemístěno do táborů, kde panovaly děsivé podmínky. Těžko pak hovořit o mírumilovném křesťanství a teroristických sklonech islámu. Jistě, muslimové pak také opláceli a uměli to také dobře. Ale kde zůstaly ony pověstné křesťanské hodnoty, prý ověřené staletími? Není to přece tak dávno, stejně jako šoa – holocaust. A také není málo 102 tisíc oproti 6 milionům. Ještě si to přece jen v hrubých rysech pamatujeme, jak se v letech 1992–1995 z pokojných obyvatel balkánského poloostrova stali násilníci. A zatím ti milí Srbové a Chorvati, k nimž se mnozí z nás v létě jezdí rekreovat, mluví o válce dosti neradi.