Zdeněk Turek se v devadesátých letech stal členem českobratrského sboru v Chomutově, chvíli poté se zde stal presbyterem a v letech 2005–2011 kurátorem. Na konci 2011 se přestěhoval na Rakovnicko a tak přešel do FS ČCE v Kladně, kde byl kooptován do staršovstva a v letech 2014–2018 opět působil jako kurátor. Od 2019 je zpět členem FS ČCE v Chomutově. V roce 2015 byl ordinován na výpomocného kazatele. Od roku 2010 je členem Vězeňské duchovenské péče a v současnosti je pověřen službou duchovního ve vězeňské službě jako dobrovolník. V roce letošním se stal členem výboru ekumenického křesťanského spolku Logos ČR, který sdružuje LGBTQ věřící.
Rozhovor připravil Petr Turecký. Vznikal pod dojmy diskusí na právě skončeném kurzu SpEKu na téma „Čemu ne/věří generace Z“.
Za foto děkujeme Pavle Sirůčkové.
Motto:
Pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich a řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“ (…) „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.“ (Marek 9,36nn)
Jsi gay. Už třicet let jsi aktivním členem nejliberálnější církve v ČR. Jak se ti žije v jejím prostředí?
Abych mohl odpovědět dobře, musím zmínit, jak jsem se cítil před třiceti lety, kdy jsem ČCE našel. Tehdy to byla jediná církev, která byla schopná mne přijmout a dát mi důvěru, zvolit si mě do nějakých funkcí, pověřit mě službou ve věznici i službou kazatelskou atd. To všechno je hezká věc. Takové přijetí je obrovská úleva, nejen na psychické rovině, ale i na té duchovně-spirituální, protože člověk může svou víru sdílet s konkrétní skupinou a tradicí.
Ale ten čas se posunul. Uplynulo 30 let a od té doby se ve vztahu ČCE k LGBTQ lidem nic nezměnilo. Chtěl bych, aby se církev posunula někam dál. Církev mne toleruje, ale to už je dnes málo. Tolerujeme někoho, kdo dělá něco, co se nám nelíbí, ale přivíráme nad tím oči. Já si ale nemyslím, že bych tím, že žiju téměř sedmnáct let s partnerem, dělal něco, co se ČCE nelíbí. Jde mi o to, aby LGBTQ problematika v církvi už nebylo téma, aby to bylo jednou pro vždy vyřešené. Podobně jako neřešíme, jestli někomu chutná svíčková nebo rajská. Protože to není téma. Jsme si sobě rovni.
Často se mluví o toleranci a respektu, osobně vnímám, že tolerance je málo, používá se ve smyslu „dovolím ti to“. Respektovat znamená uznávat druhého v jeho originalitě a přiznat mu stejná práva jako mám sám.
Nejsem si ani jistý, jestli situaci dobře vystihuje slovo respekt. Respektujeme to, že nemáš rád rajskou – to je přeci také nesmysl. Chci být ve společenství, kde nejsem „jiný“. Jsme každý jedinečný, a v této jedinečnosti jsme si přeci rovni. Ale já se cítím být „jiný“. „Jiný“ – to je ten problém! Naštěstí v ČCE ne méněcenný.
Máš potřebu se hájit? Nebo hájit i další lidi?
Jsem členem ekumenického Spolku Logos ČR, které sdružuje LGBTQ věřící lidi a čerstvě i členem jeho výboru, a tak mám pocit, že nezastupuji jen sebe sama. Mám potřebu hájit nejen sebe, ale i ty, kteří jsou stejně nebo podobně „jiní“ jako já. Mám ovšem také potřebu hájit i ČCE, protože jsem v ní duchovně doma – i přesto, že se zatím cítím být jiný. Chci, aby církev měla před sebou nějakou jasnou vizi pro budoucnost. Aby se nebála konat jasné kroky.
Proč je vize pro tebe takové téma?
Kdysi jsem měl silnou vizi, jejíž význam ve mě postupně sílí. Dostal jsem se asi tak před dvaceti lety k meditacím a při jedné meditaci se mi stalo, že jsem možná usnul a dostal se do snového stavu. Ocitl jsem se v prostoru, kde byl les, špičky stromů byly osvíceny světlem, mohl jsem se volně v tom prostoru pohybovat, a tak jsem stoupal výš. Viděl jsem údolí, v jehož středu byl vrcholek, a na něm stála obrovská socha s rozpaženýma rukama. Ta socha od rukou nahoru hořela. To způsobovalo světlo, které ozařovalo les. I v tom je pro mne symbolika. Přiblížil jsem se k té soše blíž a zjistil jsem, že nehoří ta socha, ale že po soše po čtyřech lezou lidi a hoří ti lidé. Pochopil jsem, že to, co hoří na těch lidech, je „závislost“ na té soše. Zkoumal jsem tu sochu. Sledoval jsem ji od shora dolů, a viděl jsem, že čím níž, tím je ta socha rozpadlejší, a není tam už téměř žádné světlo. Dole na zemi už byly jen dráty, co se dávají do betonu. Skořápka sochy byla betonová. Dráty vedly do země, kde byla hluboká šachta. Velmi hluboká. Zkoumal jsem tu šachtu. Pochopil jsem, že někde v nezměřitelné hloubce dole u dna je jakási živoucí energie, jakási prapodstata života, která kdysi naplňovala a oživovala tu sochu a že ti lidé z této prapodstaty žili. Ale teď je socha prázdná. Ti lidé už přestali hledat a toužit po té prapodstatě a jediné, co jim zůstalo, je závislost na té soše. A tu mi došlo: ta socha je církev, a závislost lidí na ní brzy dohoří, a to bude konec, kterému nelze zabránit. Socha pozbude smyslu! Došlo mi, že smyslem není závislost na soše, ale hledání prapodstaty. Něco ve mně říkalo a říká to dodnes: Hledej onu prapodstatu, dělej vše pro to, abys nedopadl jako ti lidé na soše. Stále to beru jako informaci shůry, jako jakési vnitřní prozření. Neumím to vysvětlit. Každopádně je to tak silné, že nemohu jít proti tomu.
Možná byla tvoje vize zčásti odpovědí tvého podvědomí na tvou složitou situaci v době, kdy jsi v ČCE nalezl přijetí a možná ji – z vděčnosti za přijetí – nekriticky přijímal…
To jsi uhodil do černého. Donedávna jsem byl v ČCE aktivní právě z vděčnosti. Mělo to smysl pro mě i pro církev. Z tohoto úhlu pohledu vnímám vděčnost pozitivně. Ale nejde fungovat z vděčnosti do nekonečna. Kladu si někdy otázku, nedal jsem už církvi dost? Neustále dávám, mívám pocity vyhoření, spousta věcí mi nedává smysl, a tak bych potřeboval také přijímat. Cítím i u sebe, že je třeba se někam posunout, a nedělat věci jen z vděčnosti. A v tomhle úhlu pohledu vidím vděčnost jako překážku, nebo také jako něco překonaného.
Vnímám to tak, že tvoje touha posunout se od vděčnosti dál souvisí s potřebou spolupůsobit při vytváření vize pro budoucnost církve.
Církev nemohu posunout tak, že budu někde kurátorem, to bere strašně moc energie a času. Rád bych se podílel na konkretizaci vize. A třeba i v oblasti vztahu církve k menšinám. Na druhou stranu se ale nevnímám jako člověk, který má tak velké možnosti co do změny nebo posunu směru naší církve. Každopádně, když budu mít tu možnost, rád se zapojím.
Vrátím se k tomu snu, kde to pro mne zní jasně – podstata našeho bytí je, že se máme přestat zaobírat hloupostmi. Máme hledat prapodstatu. Koneckonců, vždyť k tomu nás vyzývá i sám Kristus.
Jaké jsou to hlouposti?
Jsme v začarovaném kruhu, máme existenční obavy, strachy. Nevíme si s tím rady. Na farářském kurzu se mi ty věci spojily. Mladá generace je dnes ve vnímání světa někde úplně jinde – nejspíš i kvůli sociálním sítím. Změna toku informací je změna paradigmatu – podobně jako to bylo při vzniku reformace v době vynálezu knihtisku. V církvi jsme příliš svázaní tím, co bylo, na co jsme si zvykli a v čem jsme se tak krásně zabydleli. Bojíme se budoucnosti, protože si ji neumíme představit, bojíme se být tvůrci naší budoucnosti. Jako ČCE máme obrovský potenciál, ale bojíme se udělat odvážné kroky. Bojíme se vzdát se podoby, ve které jsme fungovali doposud. Ale ta podoba už přestává fungovat dnes. Řešíme, kolik máme peněz, bojíme se o bohaté salárníky, bojíme se, co nám řeknou echt-tradiční sbory, o pozici, kterou máme mezi dalšími církvemi, jsme nešťastní ze statistik, které neúprosně ukazují pokles členstva, teologické fakulty také pociťují nedostatek studentů apod. Tyto strachy nás brzdí. Neumíme udělat odvážný krok. Nejen vůči menšinám, kam také patří LGBTQ komunita, ale i vůči budoucím generacím, které menšinou nejsou. Bráníme se vytvořit jasnou vizi. Ten můj sen se mi vrací. A já v něm jasně vidím církevní realitu. A tak jsem nucen si hledat nový vztah k církvi: Jak se k ní mám postavit? Mám ji nechat být – „ať mrtví pohřbívají mrtvé“? Nebo je ještě šance změnu udělat? Nechci, abychom jako církev byli vlažní, ale abychom byli horcí nebo studení. Sám nevím, jak mám pokračovat v této vlažné církvi. Ve studené být nechci, to je jasné. Ovšem když bude horká, tak klidně půjdu s praporem dopředu.
Jaká je naše církev?
Naše církev má tendenci být příliš uzavřená do církevnictví. Chceme dělat věci tak, jak byly vždycky. Jsem přesvědčen, že v tom tvaru, v němž je církev teď, končí. Jestli bude kazatelna stát tam nebo o dva metry vedle, jestli onen sbor bude či nebude, jestli dáme či nedáme na kostel novou střechu, jestli se bude zpívat ze starého nebo nového zpěvníku, jestli peníze budou nebo nebudou, jestli faráři budou moci pracovat na plný úvazek atd., to jsou věci, které nás stahují od podstaty skutečného poslání církve. Synodní rada chce připravit nějaké vzdělávání pro presbytery a kurátory, ale lidé dnes nemají čas na další vzdělávání, které církev nabízí. Ve výsledku je to jen další povinnost navíc. Sám to znám. I v tomto jsme na hraně možností.
Jaká má být ta vize?
Má být jasná a srozumitelná. Musí být jasně pojmenované kroky, které je nutné udělat. Ti, co se na ní podílí, tak musí věřit, že to má smysl. A když o vizi mluví, musí být na nich vidět, že vědí, proč a co říkají. Zároveň musí počítat s tím, že realizace vize se neobejde bez překážek, bez protivenství a že to v mnohém bude bolet.
Např. posunutí vize týkající se vztahu k LGBTQ komunitě?
Ano. I toto je jedno z mnoha a mnoha dalších témat, kde musíme udělat posun. Určitě nemůžeme setrvávat v další několikaleté vlažnosti. Posun by měl spočívat v razantních rozhodnutích. Buďto ANO – s veškerou podporou – včetně manželství pro všechny a agendy pro svatby stejnopohlavních párů – anebo NE – žádná podpora. Nic mezi tím. Pochopitelně, pokud se ČCE rozhodne pro NE, pak ji budu vnímat jako mrtvou církev, protože by se vrátila někam zpět a zapřela by poznání, které už získala. Pokud se ČCE razantně rozhodne pro ANO, tak to bude církev bolet, bude to velká oběť a možná ztratí mnoho členů, možná ztratí své dobré jméno v ekumeně, možná ztratí i spoustu peněz – ale také něco získá. Myslím, že to, co získá, je mnohem důležitější právě pro tu budoucnost. Získá posun dopředu, který uvidí budoucí generace, církev tím ukáže svou otevřenost, svou upřímnost v hledání pravdy i svou upřímnost v hledání již zmíněné prapodstaty a smyslu nejen života, ale i toho, co má církev hlásat.
Tvoje odpověď dobře zapadá do závěrů o mladé generaci, které jsem si udělal na letošním farářském kurzu.
Pro současnou mladou generaci není sexualita závažným problémem pro hledání smyslu života, pokud mládež nežije zrovna v prostředí, které je stále konzervativní. Naše církev sice konzervativní není, je spíš tolerantní a z ostatních církví nejotevřenější, ale je stále vlažná…, což lidi uvádí do nejistoty.
V čem ta nejistota spočívá?
Je to v tom, co jsem říkal na začátku. Jak se v církvi cítím. Společnost je také u nás „tolerantní“. Ale pořád se v ní cítím „jiný“. I v té naší církvi jsou nejen jedinci, ale celé sbory, kde by mě vyhodili a nebavili by se se mnou, protože přece Bůh homosexuály nepřijímá a Boží království je jim zapovězeno. Jak mohu plně důvěřovat takovému prostředí a necítit se neustále jiný?
Co oficiální vyjádření naší církve před mnoha lety?1 Zůstali jsme pořád za těmito texty?
No právě! To bylo před mnoha lety. V té době to byl možná posun. Ale dnes už toto prohlášení nic neříká. Respektive jen opakuje to, co už přece dávno i díky vědě víme. Proto je třeba udělat další posun. Věřím, že máme v předních liniích ČCE lidi, kteří by rádi tento posun udělali, ale bojí se jít o krok dál. Bojí se těch, kteří stojí na druhé straně barikády, i když ve stejné církvi. To jsou ti, kteří se otázkou LGBTQ lidí do hloubky nezaobírali, nedovzdělali se, nevědí o této problematice nic, nechtějí na toto téma nic slyšet, a stále věří tomu, že homosexualita je hřích.
Nejsmutnější je, že právě tito lidé, kteří jsou homofobní, kteří nutí jít homosexuálně orientované proti jejich přirozenosti, nebo i tím, že jsou proti registrovanému partnerství apod. – že si neuvědomují, jak moc LGBTQ jedincům ubližují. Jsou to právě tito lidé, kteří mají na svědomí i sebevraždy těchto zoufalých lidí.
Proto je vlastně tristní, že aspoň ta naše církev ten jasný krok neudělala už dávno, protože se na této mnohdy fatální situaci některých LGBTQ jedinců pak také podílí.
Většina v té chvíli bere naději menšinám.
Vzít naději, těm, kteří se nemohou bránit, to mi připomíná verš z evangelia. Tyto bezbranné tu zastupují děti, které Ježíš staví doprostřed učedníků. Pokud těmto maličkým odepřeme naději, dopouštíme se mnohem závažnějšího hříchu, než ti, u kterých řešíme, jak a s kým spí či nespí. Naše církev ale naštěstí není názorově jednolitá…
To, že není názorově jednolitá, je rozhodně dobře, ale opět jen z určitého úhlu pohledu. V souvislosti vztahu církve k LGBTQ by se názorová jednolitost hodila, stejně jako ve vztahu k těm, co píší levou rukou, nebo ke skutečnosti, že Země není placatá a otáčí se kolem Slunce. I to přeci kdysi církev musela překonat.
V církvi je spousta lidí, s nimiž si rozumím. A možná proto mě napadají otázky: Mám si kvůli těmto lidem říkat: Buď také vlažný? Nebo: Buď trpělivý?… Je ale dobré být v této oblasti trpělivý, když – v souvislosti s tím, jakou rychlostí se svět posouvá – ten čas mně i církvi tak letí? Ve skutečnosti si i v církvi navzájem lžeme a bojíme se být upřímní k druhým i k sami sobě. Když jsem měl ten sen, bál jsem se i o něm mluvit.
Dívám se na společnost jako celek, vidím národy, které vytváří mnohem horší prostředí pro LGBTQ menšinu, ale vidím i ta lepší místa. Věřím, že jednou dojde k naplnění rovnosti mezi všemi lidmi a k plnému bezpodmínečnému přijetí originality ve všech jinakostech jedince, kterou každý člověk dostal jako dar od Stvořitele.
Když jsme u Stvořitele, poslední dobou mi s Božím jménem rezonuje právě slovo Stvořitel, co s Božím jménem nejvíc rezonuje tobě?
V poslední době mi hodně rezonuje jako Boží jméno: Přítel. Bůh jako přítel. Navedl mne k tomu Neale Donald Walsch, v knize: Bůh, na kterého čekáme.2)
Walsh říká, že se modlíme k Bohu Otci, ale máme často špatné zkušenosti se svým pozemským otcem. A tyto zkušenosti se potom nevědomky promítají do vztahu s nebeským Otcem. Walsh proto navrhuje, abychom se zkusili modlit místo Otče náš… – „Příteli náš…“. Vedle přítele se totiž necítím být jiný a nebojím se s ním mluvit o čemkoliv.
1 Problematika homosexuálních vztahů, Usnesení č. 23 ze 2. zasedání 31. synodu: Synod přijímá vysvětlení synodní rady ve věci plnění usnesení č. 25.
2https://www.databazeknih.cz/knihy/buh-na-ktereho-cekame-3771