28. říjen ve Vlašské

Číslo

Poprvé v životě jsem se vydala na demonstraci, kterou jsem nechtěla podpořit, ale narušit. Svolala ji organizace Národní Odpor na dopoledne 28. října před německé velvyslanectví v Praze. Měla protestovat proti vazbě popírače holocaustu Ernsta Zündla. Spontánní setkání, které si oznamovaly mezi sebou jen skupiny přátel na podnět organizace Tolerance a občanská společnost, mělo naopak vyjádřit solidaritu těm, kdo zvlášť drzé obhájce nacistů zavírají a soudí.

Když před velvyslanectví přišli demonstranti svolaní Národním Odporem, viděla jsem, že to nejsou žádní skini v černém a okovaném, spíš mládež, která by se asi ráda označila za přemýšlivou, tedy protivník nestavějící na hrubé síle, ale „ideologický“. Tím nebezpečnější. Zkuste si vyhledat texty, zastávající se Ernsta Zündla, na internetu. Výzva „Podpořte Ernsta Zündela“ tvrdí, že „tento člověk trpí ve vězení za to, že zastával svůj názor na některé aspekty druhé světové války“… „pokud duch tohoto člověka padne, padne i část našich svobod a bude to další krok k znásilnění našeho lidství.“ Škoda, že tak patetický text není podepsaný. Navazuje na něj kampaň, aby se Zündlovi psalo do vězení, s podrobným návodem a dopisem. Protože trávím dost času tím, že šířím dopisy solidarizující se s vězni (pro českou sekci ACAT – Křesťané proti mučení), je mi zvlášť líto, že se tato metoda, převzatá od Amnesty International, dá i takto zneužívat. Stránka je vyzdobena ještě odkazy na antisemitské články všeho druhu. „Byl někdo informován o 11. září předem?“ Uhodli jste, židé. Na jiném místě se dozvíte, že Národní Odpor není neonacistická organizace, je to platforma svobodných autonomních nacionalistů…

Krásný podzimní den ve Vlašské ulici nepřinesl žádnou bitku. Řečník, kterého ve škole zapomněli poučit, že projev se nemá začínat slovem „takže“, začal řečnit, a my jsme pískali (kdo uměl) nebo volali „hanba“. Nebyl to žádný suverénní protest, nikdo z nás ani neměl megafon a významné osobnosti, které přišly, neřečnily, prostě tam jen byly. Opravdu jsme „jenom rušili“. Potkala jsem se se spoustou dobrých známých. Bylo hezky. O několik metrů dál, oddělený od nás příslušníky naší velmi profesionální policie, stál hlouček mladých lidí, kteří věří tomu, že bojují za svobodu projevu. Někdo na ně zakřičel „naci raus“, a to se mi nelíbilo. Daleko víc se mi líbil pokřik, aby se ještě vrátili do školy. Ale stačí učitelé na to, aby tohle všechno napravili?