To je název výstavy s dodatkem Co zůstalo?, která má podtitul Místa nacistické nucené práce v České republice. Na osmnácti panelech představuje osmnáct míst, kde nacisté za války, v době Protektorátu zřídili tábory, ve kterých pracovali zatčení lidé, Češi, Romové, Židé, ale také zajatí vojáci, muži a ženy. Výstava byla v květnu 2017 v Severočeském muzeu v Liberci, je putovní a půjde na další místa. Výzkum a vedení projektu provádí Institut Terezínské iniciativy v čele s Alfonsem Adamem, s partnery Antikomplex a Živá paměť a dalšími a s mnoha spolupracovníky v archivech. Doprovází ji Katalog putovní výstavy s komentáři v češtině a němčině (Praha 2016).
Zapomenutá místa i lidské osudy
V úvodních slovech zaznívá otázka, jaktože se o těchto místech neví a stala se zcela zapomenutou částí naší historie. V článcích čteme o zatýkání lidí do táborů s různým označením pro využití pracovní síly vězněných. Nucená práce se stala masovým fenoménem v celé nacistickým Německem obsazené Evropě. V našem pohraničí šlo o rychlou výstavbu válečného průmyslu. Nedostatek pracovních sil se řešil nasazením cizinců. Byli to ostarbeiteři ze Sovětského svazu a Polska, Češi sem za prací dojížděli. Byla zde internační místa pro válečné zajatce, Francouze, Brity, Italy, Belgičany, Srby. Nucenými pracovníky byli dále Židé a vězni z koncentračních táborů. České obyvatelstvo bylo zásobárnou pracovní síly pro nasazení v Německé říši. Kvůli bombardování byla válečná produkce přesouvána z Německa na územi Protektorátu. Pevnost Terezín se stala místem židovské nucené práce v Protektorátu. Romové byli posílání do táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu a museli pracovat na stavbě cest. Mladí Češi byli nasazeni na stavbu opevnění Südostwall přes Moravu například v Poličné u Valašského Meziříčí.
Osudy obětí nuceného pracovního nasazení upadly po roce 1945 v zapomnění a byly zamlčovány. Připomínány byly Malá pevnost v Terezíně, Lidice, Ležáky, kostel Cyrila a Metoděje v Praze, někde hroby a pamětní desky. Po změně režimu se o tématu poprvé začalo veřejně diskutovat kolem roku 2000 v souvislosti s odškodněním nuceně nasazených pracovníků. Stále je však spojováno téměř výlučně s tzv. totálním nasazením Čechů a Češek na území Německé říše. O statisících cizinců, kteří byli vedle příslušníků místních menšin – židovské, romské, polské – nuceně nasazeni na práci v československém pohraničí, se v naší společnosti téměř neví. V posledních letech nicméně vzrůstá o historii nuceného pracovního nasazení zájem na mnoha místech. V zahraničí si potomci válečných zajatců připomínají své předky, kteří zde byli vězněni. V Katalogu následují zprávy, dokumenty, fotografie a příběhy lidí z jednotlivých míst a také sdělení Jaké stopy na místě zanechala nucená práce?
Bohumín (Oderberg). Zde a v okolí byly „polenlágry“, jeden vznikl z kasáren, pro občany polské národnosti, kteří nepodepsali žádost o německou státní příslušnost. Byli zde britští, italští a sovětští zajatci a tábor Židů, ti pokládali koleje a stavěli nádraží a kryty. Dnes budovy kasáren slouží převážně živnostníkům. Je zde pamětní kámen v parku a památník na hřbitově ve Skřečoni (Skretschon).
Dětřichov u Moravské Třebové (Dittersdorf). Zde byly porodní domy pro nuceně nasazené ženy z Polska a Sovětského svazu a dětské domovy. Ženy pracovaly v zemědělství u sedláků. Ze 637 dětí zemřelo 206 krátce po narození. Hřbitov byl v lesíku u tábora. Místo tábora připomíná pomník u hrany lesa a v lesíku na místě dětského hřbitova je památník.
Hodonín u Kunštátu (bei Kunstadt). Zde byli Romové z moravské částu Protektorátu, konali výkopové práce jako kopáči a lamači kamene na stavbě silnice. Táborem prošlo 1396 osob, z nichž 207 na následky uvěznění zahynulo. Byla zde epidemie břišního tyfu. Odtud šly transporty do Osvětimi. Zůstala jedna ubikace, je zde památník a na pohřebišti kříž.
Holýšov (Holleischen). Bylo zde sedm hromadných a jeden koncentrační tábor. Výrobu zrcadel nahradil zbrojní průmysl. Bylo zde 500 francouzských zajatců. Vězeňkyně bydlely v ubikacích na statku. Pamětnice říká, že dvě španělské dívky, jednu Francouzku a jednu Rusku pověsili kvůli sabotáži, sabotovaly jsme všechny. Dějiny nucené práce připomíná muzeum, pomníky a naučná stezka.
Cheb (Eger). Po mnichovské dohodě bylo město připojeno k Německé říši. Nuceně nasazení francouzští civilisté pracovali v nové továrně na výrobu letadel Heinkel a Messerschmitt, zajatci ze Sovětského svazu stavěli haly a letiště. Spojenci město bombardovali a 25. března 1945 přišlo o život 73 francouzských pracovníků. Na místě továrny na letadla dnes fungují Strojírny Cheb, bývalé tovární letiště dnes provozuje Aeroklub Karlovy Vary, na místě francouzského tábora je pole solárních panelů. Oběti náletu a ruské válečné oběti připomínají pomníky na hřbitově.
Chrastava (Kratzau). Byla centrem zbrojního průmyslu a nucené práce v severních Čechách. Textilní továrny se od roku 1942 měnily ve zbrojovky. V listopadu 1944 zde bylo umístěno 300 polských a maďarských židovek deportovaných z Osvětimi, vyráběly plynové masky. Byly zde ubikace pro 6000 nuceně nasazených, dalších sto civilních dělníků bydlelo v soukromých bytech. Vedle Němců a Čechů zde byli Belgičané, Nizozemci, Lucemburčané, Srbové, Chorvati, Rusové, Ukrajinci, Poláci, Rumunky, Maďarky a Slovenky. A také 60 Turkmenů. Většina textilek je dnes prázdná, jiné slouží jako sklady. Ubikace firmy Spreeweke stojí dodnes a slouží jako kanceláře. Dva pobočné tábory koncentračního tábora Gross-Rosen připomíná pamětní deska.
Jelm u Horní Plané (Melm bei Oberplan). Uzemí Šumavy bylo připojeno k Německé říši. Nuceně nasazení pracovali v zemědělství na statcích. Byli zde mladí lidé z Polska a v sousedním Hodňově francouzští váleční zajatci. Museli pracovat až 16 hodin denně. V roce 1946 bylo německé obyvatelstvo odsunuto, region byl kvůli blízkosti hranic prohlášen za uzavřený vojenský prostor a vesnice byla vydána napospas postupnému chátrání, v posledních letech Jelm znovu osidlují nejen chalupáři.
Karviná (Karwin). V těžkém průmyslu a v uhelných dolech zde pracovali sovětští a italští váleční zajatci, ty zajali Němci, když italští vojáci odmítli nadále bojovat na straně Mussoliniho. Polští Židé pracovali při výstavbě elektrárny. Uhelné doly byly po válce zestátněny. Město padlo za oběť intenzivní těžbě uhlí a roku 1950 bylo strženo. Dnešní Karviná stojí na území sousední obce Fryštát (Freistadt).
Liberec (Reichenberg). Ve městě bylo 100 hromadných ubytoven a táborů pro nuceně nasazené, také ostarbeitery. Místní průmysl byl přestavován a přesunula se sem řada německých firem specializujících se na elektroniku a letectví. Byli zde lidé z Němci dobytého ukrajinského Donbasu, kteří unikali před hladomorem. Textilní továrny, které sloužily nacistické nucené práci, byly po roce 1989 strženy. Zbrojní průmysl po válce vystřídala výroba elektrotechniky a automobilových dílů. Zůstala budova Letka, kde byli hromadně ubytováni nuceně nasazení.
Litoměřice (Leitmeritz). Koncentrační tábor Flossenbürg zde zřídil svůj pobočný tábor. Byly zde stavěny podzemní továrny, hloubení štol probíhalo pod vedením SS. Výroba tankových motorů pod krycím jménem Richard I probíhala ve štolách vápencových dolů. Těžba vápence skončila v 50. letech. V části štol se od roku 1964 skladuje radioaktivní materál. Z kasáren mají být byty.
Mohelnice (Müglitz). Firma Siemens zde vyráběla elektromotory. Jako první sem byli deportováni polští váleční zajatci, 13 francouzských zajatců pracovalo v továrně na škrob. 36 ruských zajatců bylo pohřbeno na hřbitově. Jedna Němka se zamilovala do polského zajatce. Rozlícený dav hnal ulicemi ženu s ostříhanými vlasy s nápisem „Já svině jsem se prodala cizinci“. Polák byl popraven.
Most (Brüx). Desetitisíce lidí byly přinuceny budovat novou chemickou továrnu na výrobu syntetického benzinu zkapalňováním hnědého uhlí, anebo v dolech na hnědé uhlí. Na stavbě pracovalo přes 30.000 lidí ze 30 zemí. Provoz továrny omezovaly nálety, 12. května 1944 zahynulo přes 600 lidí. V 60. letech byla větší část Mostu stržena. Před vchodem do továrny je památník obětem stavby, v krematoriu je památník obětem války..
Odry (Odrau). Gumárna Optimit byla po okupaci arizována a německá firma zde vyráběla především plynové masky. Byli zde „ostarbeitři“ ze Sovětského svazu, dále Ukrajinci, asi 50 anglických a italských válečných zajatců, další pracovali v lese. Z továrny, kde byly byly ubytovány pracovnice z Ukrajiny, je dnes továrna na umělou hmotu.
Poličná (Politschen). Leží u Valašského Meziříčí. Německá armáda rozhodla o vybudování zv. Jihovýchodního valu, opevnění proti Rudé armádě na podzim 1944. Zákopníci byli ubytováni ve vyklizených školách. Stavěli zátarasy a kopali spojovací a protitankové zákopy. Linie dvou protitankových zákopů jsou dodnes patrné za vesnicí Krhová směrem na Hodslavice.
Praha (Prag). Od roku 1942 byla v Protektorátu nucená práce povinná. Praha byla centrem německého válečného průmyslu. Spojením tří pražských strojírenských firem vznikla společnost Českomoravská Kolben-Daněk, která produkovala tanky, pásová vozidla, letadla a letadlové motory pro německý wehrmacht. Vyráběla také stíhací tanky Jagdpanzer, zvané Hetzer. V roce 1943 pracovalo na výrobě tanků 7 800 lidí. V Holešovících bylo přeškolovací středisko, které dokázalo měsíčně vyučit až 800 osob. 25. 3. 1945 byly průmyslové oblasti bombardovány a o život přišlo přes 500 lidí. Po válce vyráběla ČKD znovu tramvaje, lokomotivy, přístroje a stroje. Po roce 1989 došlo k privatizaci a rozprodání nástupnických výroben. Hala č. 19 zůstala a je památkově chráněna.
Sezimovo Ústí (Alttabor). Byly zde budovány haly strojírenského podniku a také dělnické sídliště, pracovali zde Židé, ale byli později deportováni do ghett a táborů. Na místě statku Velký dvůr, kde byli za války ubytováni Židé, je dnes panelový dům a park. Jasan, který byl vysazen před štítem statku v roce 1910, zde stojí. Na stavbě administrativní budovy Kovosvitu MAS se podíleli v roce 1941 nuceně nasazení Židé.
Terezín (Theresienstadt). Byla to původně rakouská pevnost. Od roku 1941 byli obyvatelé vysídleni a byli sem deportováni Židé a odtud dále deportování do vyhlazovacích táborů. Komando výstavby zde přestavovalo kasárna na hromadné ubytovny. Byly zřízeny kantýny, pekárna, vodovodní potrubí a kanalizace. Byly vybudovány 3 km železnice do Bohušovic. Lidé pracovali v dílnách pro německý válečný průmysl, např. vyráběli dřevěné bedny na munici pro wehrmacht. Sousední Malá pevnost byla věznice podřízená gestapu. Bylo zde popraveno na 250 lidí. Po osvobození se Terezín stal opět garnizonou Československé armády.
Žacléř (Schatzlar). Přes sto židovských dívek z Polska a Maďarska zde pracovalo v textilce, v dolech, na trati byli nasazeni váleční zajatci ze SSSR, Francie a Británie. V okolí Trutnova bylo sedm ženských táborů, u pěti táborů šlo o bývalé židovské tábory. Na hřbitově v Žacléři jsou pohřbeni dva francouzští a devět sovětských válečných zajatců. Koncentrační tábor po válce posloužil jako ubytovna při odsunu německých obyvatel. Z dřevěných ubikací u textilní továrny, kde byli ubytováni nuceně nasazení pracovníci, nic nezbylo. Dnes tu najdeme louku a zahrádkářskou kolonii.
To je těch 18 míst nacistické nucené práce, která nacisté v době Protektorátu zřídili v naší zemi. V úctě myslíme na všechny ty lidi, kteří zde pracovali, trpěli a umírali. Památka těchto lidí nemá upadat v zapomenutí, naopak má být s úctou vždy znovu připomínána.
Kompletní informace a obrazový doprovod najdete na http://www.ztracena-pamet.cz
Výstava je k zapůjčení.