Číslo

V druhém pokračování vzpomínky na evangelického faráře Blahoslava Hrubého podrobněji osvětlíme některé momenty jeho dobrodružného života především prostřednictvím citátů z jeho vlastních článků či textů jeho souputníků. Text vychází z přednášky na kurzu SPEKu v lednu 2007 a obsáhlejšího referátu, který pod názvem Blahoslav Hrubý, evangelický farář, americký voják, novinář, bojovník za demokracii a lidská práva přednesl autor v dubnu 2006 v Olomouci na konferenci s tématem Významné osobnosti církví a náboženských společností v politickém životě 20. století.

Soustředím se dnes na několik zajímavých a významných momentů ze života a díla tohoto našeho kolegy, který se pro mou a mladší generaci stal zapomenutým. Komunistická Státní bezpečnost na něho ovšem pamatovala víc než jeho církev doma. Čím více jsem sám Blahoslava Hrubého z jeho článků v časopisech a z dokumentů v archivech poznával, tím větší ve mně budil respekt.

Oprávněná výstraha

Během studií přivedl Blahoslav Hrubý do Akademické Ymky Viktor Fischla, pozdějšího česko-izraelského diplomata a spisovatele publikujícího pod jménem Avidgor Dagan. V jeho knize Setkání, kterou vydal v Praze roku 1992, můžeme číst krátkou, leč výstižnou vzpomínku:

„tady je výstřižek o nejmilejším z mých spolužáků na hradeckém gymnáziu Blahoslavu Hrubém. Neznal jsem mnoho lidí, kteří měli pevnější vůli, než tento syn kováře a písmáka z Josefova, který dojížděl denně vlakem do školy, musel po léta vstávat v pět ráno a stačil se přitom jako samouk naučit ještě čtyřem jazykům. Seděl po osm let v lavici za mnou, byl mnohem lepší žák než já a dával mi opisovat kompozice nejen z matematiky… Blaho se stal evangelickým farářem, hned po Mnichovu však odešel za hranice a zapojil se do podzemní práce nejdříve v Německu a krátce po vypuknutí války ve Francii. Zachránil tucty, snad stovky lidí útěkem z okupované Francie přes Pyreneje do Španělska a nakonec v roce 1941 odešel do Spojených států, kde brzy vstoupil do služeb OSS (Office of Strategic Services). Po vstupu Ameriky do války byl přidělen k armádě generála Pattona, s níž se v roce 1945 vrátil do Prahy, kde se později stal členem americké vojenské mise. V roce 1947, když jsem se vrátil z Londýna, navštívil mne v Černínském paláci v uniformě kapitána americké armády a byl jeden z prvních, snad první vůbec, kdo mne varoval, že hrůzu nacismu hrozí vystřídat hrůza stalinismu. Jako mnozí jiní v tehdejším Československu, měl jsem i já iluze o skutečné síle demokracie v zemi. Dělilo nás však jen několik měsíců od února 1948, kdy se stalo nade vší pochybnost jasným, že Blahova výstraha byla víc než oprávněná. Zůstali jsme ve styku i později, když on žil v New Yorku a já jsem byl už v Jeruzalémě, a pokaždé, když mne práce zavedla do Ameriky, jsem ho navštívil… Byl výkonným ředitelem Výzkumného střediska pro náboženství a lidská práva v uzavřených společnostech, které sledovalo náboženský život, hlavně pak náboženskou nesvobodu v komunistických zemích. (zvýraznil PH)

Na začátek vyprávění V. Fischla hned navážu. V hradeckém archivu, v knize maturantů Státního Gymnázia Aloise Rašína naleznete zápis, že Blahoslav Hrubý se 30. června 1930 podrobil zkoušce dospělosti a byl uznám „dospělým s vyznamenáním“. Když chtěl být přijat jako budoucí farář mezi bohoslovce ČCE, musil mít doporučení svého faráře, kterým byl František Ženatý v Semonicích. Ten 9. října 1930 píše Synodnímu výboru do Prahy, že B. Hrubého ke studiu teologie jednoznačně doporučuje, neboť zná jeho i jeho rodinu. Cituji z dopisu faráře Ženatého v archivu SR: „…sluší připomenout, že Blahoslav studoval – a velmi dobře studoval – proti vůli svého otce Františka. Otec je z těch prostých lidí, kteří oceňují jen práci rukou lidských, specielně řemeslo. Těžce nesl, že syn jezdí do Hradce a dle jeho mínění zahálí. Dle toho možno oceniti, že Blahoslav se v prostředí hodně nepříznivém probíjel vlastně sám, protože otec výtkami proti jeho studování nikdy nešetřil. A přece maturoval s vyznamenáním a zachoval si touhu po vyšších cílech, kde nerozhoduje ani výdělek hmotný. Je to mladík tichý a pilný, jenž ve svém oboru vždy vykonal, co bylo na něj uloženo. …Není námitek proti přijetí Blahoslava Hrubého do řady kandidátů bohosloví ČCE a vřele uctivě doporučuji, aby byl Synodním výborem ve svých snahách tímto směrem podporován.“

Pozor na německé čisté evangelium

Studia začal B. Hrubý na Husově fakultě. Stal se členem Akademické YMCA a aktivně se podílel na její činnosti. Po roce studií v Praze měl incident s četníky. Zastal se totiž při demonstraci nezaměstnaných nějaké mlácené ženy a skončil dokonce několik dnů ve vězení na Pankráci. Někdo říká že František Laichter, jiný že J. L. Hromádka mu tam přinesl bibli. Potom dostal stipendium na fakultu v Halle nad Sálou. Do Německa přišel právě v době nástupu Hitlera k moci. Byl svědkem násilného uchopení moci oddíly SA a SS, při němž tekla krev.

Již během studií v Praze začal B. Hrubý publikovat v měsíčníku Křesťanská revue, později se uplatnil jako zasvěcený dopisovatel z Německa. Veškeré své úsilí zaměřil na to, aby burcoval z ospalého defétismu či naivního pacifismu vůči nastupující hitlerovské-nacistické a fašistické „hnědé totalitě“. Cituji z KR 1933: „Německý protestantismus čekají doby málo radostné, pokud nepřijde nový reformační duch, kterého prozatím není, ač je ho již velmi třeba, nemá-li německé křesťanství se svým evangeliem rasismu, antisemitismu, hákového kříže a se svou kriegstheologií ovládnout německý protestantismus úplně.“

V recenzi knihy hitlerovského theologa Wilhelma Stapela: Die Kirche Christie und der Staat Hitlers (Hamburg 1933) seznamuje B. Hrubý čtenáře se zvrácenými názory autora, aby si každý uvědomil, jak tragické důsledky má selhání vzdělanců a zvláště theologů. Následující citát z hitlerčíka Stapela nám může připomenout leccos z nedávné doby u nás: „Stát má právo dohlížet na církev, aby nehlásala nějakou nemravnost, jako např. svobodu svědomí, pacifismus atd. Úkol církve je kázat jen čisté evangelium. Křesťané musí činit vše, co předepisuje zákon národa a státu, spoléhajíce na milost Boží, která všechny převrácenosti na věčnosti odpustí. Tak neexistuje žádný konflikt mezi státem a církví… co vyvěrá ze srdce národa je dobré, poněvadž je to Boží zákon-nomos.“ (zvýraznil PH)

Není možno uděliti vám ordinaci

Svá studia ukončil Hrubý v Praze promocí v roce 1936. Až do roku 1940 pak spolu s luterským farářem Alexandrem Šimovcem vedl duchovenskou službu v rámci Československé protestantské misie v Paříži. Byl též v letech 1934–1939 mezinárodním sekretářem Světové studentské asociace pro mír, svobodu a kulturu.

Nemohu vynechat následující trapnou kauzu. Na začátku prosince roku 1939 píše B. Hrubý Synodní radě: „Dovoluji si Vás požádat, aby mi bylo dáno povolení k ordinaci z titulu mé duchovenské služby v rámci československé evangelické misije v Paříži a ve Francii. Doufám, že se ještě před vánocemi podívám do Československa a budu mít příležitost projednat s Vámi ústně tuto i jiné otázky.“ Na SR zařehtal úřední šiml a Hrubý obratem dostal do Paříže orazítkované sdělení, které podepsal tehdejší náměstek synodního seniora: „K vaší žádosti sdělujeme, že ordinován… může býti jen ten, kdo byl některým sborem řádně zvolen za faráře nebo vikáře (odst. 2., § 54 círk. zřízení). Tato podmínka nebyla u Vás splněna a proto není možno uděliti Vám ordinaci.“ (zvýraznil PH) V knize ordinovaných na SR jsem zjistil, že v roce 1938 byli ordinováni dva bratři bez umístění na sboru, v roce 1939 rovněž dva a v roce 1940 dokonce tři. Jestliže do té doby nestál Blaho Hrubý v angažovanější a věrnější službě svému Pánu než ostatní jeho ordinovaní kolegové, pak rozhodně nezaostával.

S válkou v zádech

Pařížská evangelická misie se po Mnichovu 1938 stala střediskem obětavé služby uprchlíkům. Po vypuknutí války organizoval Hrubý pomoc obětem rasového a politického útlaku: občanům židovského a cikánského původu, rakouským socialistům, českým a slovenským demokratům, umělcům a pokrokovým intelektuálům z hitlerovského Německa. Velikou pomocí mu byl jeho americký přítel, s nímž se znal ještě z Prahy, obětavý sekretář YMCA Dr. Donald Lowrie. Byl od roku 1921 ředitelem Studentského domova na Albertově, vybudovaného pomocí americké Ymky za 68 000 dolarů. Nyní na jihu pokořené Francie založili společně Československý pomocný výbor (Centre d’Aide Tschécoslovaque).

Dramatické události, které prožíval od Mnichova 1938 až po svůj odjezd do Spojených států v roce 1941 líčí B. Hrubý v publikaci „S válkou v zádech“. Útlá knížka představuje strhující literaturu faktu. Tyto vzpomínky vydal vlastním nákladem v Praze v únoru 1946 a v témž roce vyšly rovněž v „Kalendáři českobratrském evangelickém“, několik úryvků z nich zařadila Milena Šimsová do publikace o evangelícich v druhém odboji „Prošli jsme v jeho síle“ (Kalich 2003).

V roce 1939 utvořily roztroušené sbory českých a slovenských evangelíků spolu s novou vlnou exulantů z Československa pomocnou organizaci – Národní Jednotu československých protestantů v Americe a Kanadě. V následujícím roce začal vycházet tiskový orgán Jednoty, měsíčník „Husův lid“. Blahoslav Hrubý psal od prvního čísla Husova lidu o situaci ve Francii. Nepřestává vyzývat k účinné pomoci, která by odvrátila humanitární kolaps velkého množství bezbranných běženců a jejich konec v kriminálech, v koncentračních táborech a na popravištích gestapa. Krajanům v USA a Kanadě často připomíná Ježíšova slova z Matouše 25: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších, mně jste učinili“.

Když se v lednu 1941 Hrubý konečně dostal do Spojených států, stal se na čas, vedle profesorů J. L. Hromádky a Otakara Odložilíka, redaktorem právě Husova lidu. Na druhém sjezdu Jednoty, který se konal 30. a 31. května 1941 v Chicagu, uvedl předseda Jednoty prof. Matthew Spinka ve své zprávě: „Na tomto místě chci vyjádřit upřímné ocenění práce bratra faráře Hrubého. Nenalézám ani slov, kterými bych mu mohl dostatečně poděkovat za jeho znamenitou práci, kterou koná s horlivostí a obětavostí, jež nezná mezí. Bratr Hrubý plánoval velkou část práce, o které nyní podávám zprávu. Jeho práce dala výpomocné akci naší Jednoty směrnice, bez nichž by účinnost Jednoty nebyla zdaleka taková, jaká je. Věnuje se naší práci jako málokterý jiný. Já, který znám jeho práci bezprostředně, chci mu zde vyjádřit upřímné díky.“ (Husův lid 1941, str. 65)

Výbor článků profesorů J. L. Hromádky a Otakara Odložilíka z Husova Lidu z let 1940–1945 vyšel v USA po válce s názvem „S druhého břehu“. Husův lid ovšem vycházel až do konce r. 1965. V srpnu r. 1958 se s ním sloučily Křesťanské listy vycházející od roku 1898. Po roce 1948 se stal tento časopis platformou českého evangelického exilu na Západě. Do Husova lidu psali vynikající autoři, namátkou: Otakar Odložilík, Přemysl Pitter, E. C. Molnár, Karel Hujer, Pavel Ješín, Miloslav a Erazim Kohákovi, ale také František Peroutka a další. Přínos tohoto exulantského časopisu pro české i slovenské evangelíky stále čeká na zpracování. Po únorovém převratu v r. 1948 byl adresátům v Československu vyřazován z pošty. Nepodařilo se mi ani ve všech pražských knihovnách dát dohromady všechna poúnorová čísla.

Přes demarkační linii

Když vstoupily Spojené státy do války, přihlásil se Blahoslav Hrubý v r. 1942 jako dobrovolník do americké armády. Byl zařazen do útvaru pod velením Williama Donovana do Úřadu pro strategické služby (Office of Strategic Services – OSS) ve Washingtonu. Odtud byl přeložen do Londýna, kde analyzoval informace o československém odboji a udržoval spojení odboje s londýnskou vládou.

V dubnu 1945 odjel B. Hrubý do Erlangen, hlavního velitelství Pattonovy Třetí armády US, která osvobozovala západní Čechy. Dvě hodiny po poledni 30. dubna 1945 v hodnosti kapitána americké armády překročil se svou jednotkou československé hranice. Dne 7. května, již po vypuknutí povstání, odjel se dvěma svými kolegy ze skupiny „Tým Praha“ do Plzně, odkud následujícího dne pokračoval za demarkační linii až do Berouna. V deníku si napsal: „Odjezd po 9. hodině. Nádherný den. Dostali jsme kytice. Na cestě do Berouna lidé mávali a volali nazdar. V Rokycanech jsme dostali vepřovou se zelím a knedlíkem. Vozy obklopeny lidmi a dětmi, květiny, hloučky německých zajatců. Vlasovci na autech a vozech.“ Další dva kolegové ze skupiny OSS projeli Karlovy Vary a pokračovali až do Prahy. Po jednání s vybranými členy České národní rady naložili do svého jeepu jejího předsedu Jaromíra Nechanského k jednání v Plzni. Vše bylo marné. Praha měla zůstat v sovětské zóně. Demarkační linii Američané nepřekročili. Stalin nechal na pražských barikádách krvácet povstalce úmyslně, než dorazila Rudá armáda. V květnových dnech povstání Praze nejvíce pomohli Vlasovci. Jak dopadli, snad víme. Nechanskému se soudruzi za jednání s Američany pomstili až po únoru 1948.

Na cestě k třetímu odboji

Na počátku třicátých let jako student v Německu rozpoznal Hrubý nebezpečí formující se a nastupující totality nacistické. Teď po válce jako důstojník americké zpravodajské služby i jako křesťan, demokrat a český vlastenec sledoval se znepokojením, že jeho vlasti hrozí nebezpečí totality další, totality komunistické. Nesdílel směrem ke stalinistickému Rusku dějinný optimismus některých svých přátel. Na to, k čemu se schylovalo, hleděl s obavami a nebyl tak naivní, aby v možném nástupu komunistů k moci spatřoval cokoli pokrokového a nadějného. Skoro po tři léta pozoroval, jak komunisté zjevně nedemokratickými, nebo skrytě až kriminálními způsoby posilují svůj vliv ve vojenských a hlavně policejních složkách státu, až je dostali zcela pod svou kontrolu. Připravovali se na převzetí moci a nakonec spáchali Vítězný únor.

Krátce po únorovém převratu, hned v březnovém čísle Husova lidu, píše Blahoslav Hrubý – dost možná, že vůbec jako první – o třetím odboji, který se formuje v exilu především z řad demokratických diplomatů, kteří vypověděli poslušnost novému režimu. „Všem, kteří zahájili „třetí odboj“ (kolikrát již Češi a Slováci, nebo raději Čechoslováci, museli organizovat odboj!) přejeme, aby se s pomocí Boží dovedli vyzbrojit dostatečnou dávkou trpělivosti a mužného optimismu.“

Cesty učitele a žáka na Husově fakultě, dvou kolegů a přátel z Akademické Ymky a spolupracovníků z redakce Husova lidu – profesora J. L. Hromádky a Blahoslava Hrubého – se po Únoru 1948 rozešly. Oba protagonisté se sešli a zároveň tvrdě utkali na prvním Valném shromáždění Světové rady církví (SRC) v Amsterodamu ve dnech 22. srpna–4. září 1948. Hrubý tam byl v týmu vedoucího americké delegace, politika a laika Johna Fostera Dullese, jako expert na problematiku komunistické expanze ve východní Evropě.

Dary ze zámoří

Když pak ještě jednou přijel Blahoslav Hrubý do Prahy, přivezl na Synodní radu jako dar od amerických Čechů kvalitní látku na tmavý služební oblek pro všechny faráře. Přivezl však také nejméně dvě zakonzervované vysílačky pro spojení s demokratickým světem v případném válečném konfliktu. Převzali je od něho dva stateční evangeličtí faráři. V Praze to byl Josef Jirků, na Slovensku Jozef Juráš. Vysílačky nebyly nikdy použity a StB po nich pátrala již v roce 1953, ale marně. K prozrazení osob došlo až v roce 1962. Nastalo zatýkání, výslechy a domovní prohlídky. Vysílačky, částečně již rozebrané, nakonec StB našla a oba byli souzeni za vlastizradu. Pamatuji se, že okolo toho v církvi panovalo bázlivé mlčení. Byla to ošklivá doba. A přece jsem v příslušném vyšetřovacím spisu nalezl jeden krásný dokument. Je to dopis ze 6. května 1962 Ministerstvu vnitra. Razítko: Organizace číslo: 101-12-45 Závodního výboru ROH při kanceláři synodní rady Českobratrské církve evangelické, Jungmannova 9, Praha 1. Věc: Josef Jirků – posudek, z něhož cituji: „…soudruh Jirků je čestný, pravdomluvný, poctivý, skromné povahy, miluje pravdu, pro kterou se dovede i rozhorlit. Má rád prosté lidi. Nezištně pomáhá, kde je třeba. Na pracovišti užívá všeobecné úcty a důvěry. Je oblíben. Jeho rodinný život je příkladný, se svou ženou Bohumilou vzorně pečuje o výchovu svých čtyř dětí. Dcera Hana, která pracuje jako zdravotní sestra na othopedické klinice, byla vyznamenána a odměněna jako vzorná pracovnice. Syn Jan maturoval loňského roku a je již také zaměstnán. Další dvě děti chodí do školy a studují s vyznamenáním… Členové ZV ROH při kanceláři synodní rady ČCE, kteří znají soudruha Jirků z dlouholeté společné práce, i ostatní členové skupiny ROH, byli jeho zatčením překvapeni… Náš ZV ROH nabízí ve smyslu § 58. trestního zákona 140/1961 Sb. záruku za nápravu soudruha Jirků“. Na závěr opět razítko a kromě předsedy Jiřího Novotného dalších pět podpisů, v té době, statečných členů závodního výboru. Budiž zde jmenováni – sestra Marta Kačerová a bratři Jan Apl, Dr. František Laichter, Jan Mazel a Timoteus Špaček.

Jsem rád, že jsem mohl zveřejnit i tuto drobnou epizodu solidarity z časů již poněkud méně hrůzné totality na začátku šedesátých let. Komunistické sevření společnosti nebyla vskutku žádná legrace, ale občanské statečnosti nejen mohlo, ale i mělo být více, zrovna tak jako solidarity s pronásledovanými pro pravdu a spravedlnost.

Red. upraveno

Poslední část medailonu o B. Hrubém přineseme v příštím čísle. Bude pojednávat o jeho novinářské aktivitě v době exilu, zejména o vydávání časopisu RCDA, který přinášel po řadu let autentické zprávy, dokumenty a analýzy církevní a náboženské situace v komunistických zemích.