Čtěte Slavoje Žižeka, budete in. Slovinský filosof přednáší i demonstruje v mnoha evropských městech, včetně Prahy, občas zajede i do New Yorku. Nejvíce je rozjitřen nespravedlnostmi globalizovaného kapitalismu. Je pro něj synonymem všeho zla. Společenskou rozrůzněnost do skupin a spolků považuje za chybu. Multikulturalismus je pokrytecká ideologie nadřazenosti mocných. Náboženství, podobně jako u Marxe, ani u Žižeka nenapomáhá řešit současné společenské problémy.
Žižek varuje před zneužíváním veřejného prostoru na internetu i médiích. Na internetu se prosazují moderní egoisté, kteří privatizují veřejný prostor zveřejňováním toho, co vyhovuje jejich libovůli. Podobně je tomu ve veřejných médiích. Zneužívání vede k sociální necitlivosti, ke ztrátě schopnosti solidarizovat se s druhými. Ilustruje to na filmu „Způsob zabíjení“ (Joshua Oppenheimer, 2012, promítaný 2013 v Praze na festivalu Jeden svět). Film analyzuje pocity a postoje politických vůdců Indonésie, kteří vzpomínají na masakr z roku 1966, jehož se aktivně zúčastnili. Zlikvidovali dva a půl milionu komunistických odpůrců. Chlubí se vražděním, mučením a znásilňováním, a jsou za to obdivováni indonéským televizním moderátorem i publikem. Lidé ztrácejí ponětí o tom, co je a co není veřejně akceptovatelné. Odnaučují se chápat zločiny jako něco hanebného.
Také my jsme ohroženi ztrátou morálních zábran. Lze přitakat Žižekovu rozhořčení, že někteří mediální autoři znásilňují soukromí a intimitu člověka, protože mnoha filmy jsou běžně zveřejňovány rozmanité sexuální aktivity, o bulváru nemluvě. K tomu lze podotknout, že partnerská sféra takto postižena je, nicméně v západní společnosti média běžně nepropagují revolucionářskou aroganci ani masovou likvidaci protivníků. Varování před šoa (holocaust) stále působí jako jistý stabilizátor společenské mravnosti.
Zapomenout však nelze, že v průběhu 20. století se zmasakrováním společnosti chlubili evropští fašisté, nacisté i komunisté, v Asii pak maoisté. K posledním dvěma jmenovaným hnutím se Žižek hlásí. Neměli bychom zapomenout, že slova Klementa Gottwalda, že zakroutí demokracii krkem, vyslovená v československém parlamentu, se naplnila. Komunisté sovětizovali velmi úspěšně československou společnost, a demokracii krkem zakroutili. Nedávno restaurovaný film Vojtěcha Jasného „Všichni dobří rodáci“ dosvědčuje dokonale sovětizaci společnosti. Komunisté svou nadřazenost ústavně posvětili, zákony vyztužili a atmosférou strachu přinutili k oslavám revoluce na pracovišti, školách i májových či říjnových slavnostech. To byla naše československá společensko-kulturní segregace a normalizace. Nenásilně gándhiovské či kingovské řešení společenské krize komunisté ani maoisté v průběhu 20. století rozhodně neplánovali.
Odvěká nebezpečí
Dějiny krásné literatury nás poučí, že legitimizace společenského násilí není až logickým důsledkem globalizovaného kapitalismu. Již na úsvitu evropské civilizace se setkáváme s hrdinou, který řeší společenskou krizi masakrem, protože si to přejí bohové. Král Ithaky Odysseus je autorem eposu oslavován, že zlikvidoval 103 šlechticů, kteří chtěli zvolit krále a sňatkem s Pénelopou opět nastolit společenský řád. Nedbali na vůli bohů a chtěli nastolit lidmi vytvořený řád. Potrestány byly i konkubíny za podíl na veřejném souložení, kterým aktéři privatizovali veřejný prostor královské hodovní síně. Cena života hodovníků i souložnic byla nulová. Rušitelé božského řádu byli potrestáni. Privatizace veřejného prostoru i radost z likvidace nepřátel číhají již na úsvitu evropské kultury. Také tehdy se musel kácet les, a tak není divu, že létaly třísky.
Svědectví o zvrácené radosti člověka z likvidace nepřátel nacházíme též v izraelské kultuře. Podobně jako indonéský predátor dneška se Lámech chlubí před svými ženami: „Zabil jsem muže za své zranění / pacholíka za svou jizvu. / Bude-li sedmeronásobně pomstěn Kain, / tedy Lámech sedemdesátkrát a sedmkrát.“ (Gn 4)
Izraelský vypravěč varuje před zvrácenou radostí z pokoření a likvidace slabších. Autor vkládá píseň do úst představiteli celého civilizovaného světa – Lámecha. Nevyzdvihuje jednu kulturu, která má právo prosazovat své zájmy. Jde o celou civilizaci. Všichni lidé jsou ohroženi, že budou pohrdat boží starostí o bezbranné a marginalizované.
Pohrdání druhými není až plod dnešního ateismu nebo globalizovaného kapitalismu. Znají ho již starověké náboženské kultury. Každý člověk může padnout pod práh lidství, a tedy i Žižek, tvrdí-li, byť jako aforismus: „Lidství je o.k., ale 99 % lidí jsou nudní idioti.“
Kapitalistická a komunistická globalizace
Žižek je přesvědčen, že musí dojít k dekonstrukci kapitalistické společnosti. Právně podbudované společenské vazby musí být rozrušeny měkkým terorem stalinismu a kulturní maoistické ideologie, obohacené o Freudovy a Lacanovy psychoanalytické poznatky. Tak se vyhne Gulagu a vytvoří novou kvalitní společnost. Stalinistický teror by byl prý býval měkčí, kdyby se Stalin oprostil důsledně od kapitalistické morálky a právních zvyklostí. Žižek chce transformovat Stalina, aby prosadil svou marxisticko-maoistickou strategii revolučních přeměn společnosti.
Sen o měkkém stalinismu se stěží může stát nosnou společenskou teorií. Je to spíše nesmyslný slogan. Žižek si nepřipouští dvojznačný charakter politické moci. Odmítá všechny demokratické pokusy o zkrocení politické moci pomocí práva. Doufá v měkkou proměnu společnosti pomocí kultury. Náboženství nechává stranou, protože je nábožensky „nemuzikální“ (J. Habermas). Nemá porozumění pro kulturní a náboženské hodnoty, které reálně a ověřitelně ovlivňují některá společenství a skupiny, včetně církví.
Je mu blízké magické myšlení sci-fi a pohádek, které nabízejí utopické hypotézy a magické nástroje imaginace. Proto se Žižek ptá: „Proč by nemohl v Harry Potterovi zvítězit lord Voldemort a nastolit lidově demokratickou diktaturu s podobou měkkého stalinismu?“ Měkký stalinismus a magie a se mu dobře rýmují, protože magie okrašluje mechanismus hospodářsko-politické moci pelem pseudonáboženské transcendence.
Na adresu měkkého řešení politiky (bez právních nástrojů) napsala již v roce 1958 Božena Komárková, že tudy cesta nevede a že velký marxistický experiment ztroskotal již na samém počátku. Navíc, dnešní krize společnosti nezavinil jen globalizovaný kapitalismus, protože on není všemocný, ač se tak některým jeví.
Společnost jako pluralita vztahů
Je však otázkou, zda pramenem společenské zbabělosti a lhostejnosti je jen tržně-privatizační mentalita. Problém možná spíše tkví ve strachu z institučně-politické moci a v pocitu kulturní nadřazenosti. Zde se rodí sociální tupost a lhostejnost. Neschopnost empatie zasáhla Odyssea i Lámecha. Absence empatie není zapříčiněná jen tržní mentalitou dneška.
Neochota rozpoznat v druhém bližního je odvěkou neschopností přiznat důstojnost cizinci, utečenci, otroku, bližnímu, ženě, Židu i Rómovi. Trpěl jí Aristotelés, pro nějž byl barbar oprávněně pouhým otrokem. Trpěl jí i český císař Karel IV – iniciátor pogromů na Židy.
Neměli bychom redukovat společenské vztahy jen na tržně-hospodářské, ani na nepřítel/přítel (C. Schmitt), pán/rab (Hegel, Marx), veřejný prostor/egoistická privatizace (J. J. Rousseau, S. Žižek). V každé epoše nacházíme kromě výše jmenovaných také vztahy dobrovolného uznání vzájemné autority partner/partner či vztahy zvláštní dialogické reciprocity učitel/žák, jak upozorňuje filosof Paul Ricoeur. Manželství nemusí skončit patriarchálním absolutismem ani feministickou křečí, ale může se rozvíjet ve vztah vzájemného uznání partner/partnerka (Př 31,10n). Vztahy rovnosti před zákonem mohou reálně existovat, proto razil T. G. Masaryk heslo: já pán/ty pán. Masaryk odmítal monarchicko-lokajskou morálku. Proto usiloval o navázání na demokratické tradice amerického kontraktualismu (John Adams). To vyjádřil ve Washingtonské deklaraci, která pak ovlivnila československou ústavu z roku 1920, potažmo i českou z 16. 12. 1992.
Problém moci – strach z člověka a úcta k Bohu
Starověký autor vidí zrod mravního vakua nikoli jako důsledek zvěcnění tržně-zbožními vztahy, ale spíše jako důsledek strachu z politicky mocného člověka. Abraham jako cizinec se bojí o život a přinutí Sáru, aby ignorovala manželskou smlouvu, a vydávala se za jeho sestru. (Gn 12) To je Abrahamův společenský zločin, že vydal slabšího do rukou silnějšímu.
Autor vysvětluje příběhem to, co je naznačeno teoretickou úvahou v knize Přísloví (29,25): „Kdo se třese před lidmi, ten klade sobě léčku. / Kdo však doufá v Hospodina, má v něm svůj hrad.“ Teprve v tomto kontextu je zřejmý rozdíl mezi strachem z člověka a bázní před Hospodinem, která není freudovsky traumatickým zážitkem strachu před otcem ani před Otcem. Proto jako refrén z Nového i Starého zákona zaznívá: „Počátkem moudrosti je bát se Hospodina. Velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí.“ A také je zřejmé, jaký typ bázně a strachu vyhání láska (1J 4, 16–18; Svítá 147).
Kdo se bojí člověka, ten úhybnými manévry komplikuje situaci a ta se pro něj stává léčkou. Úcta k Bohu posiluje člověka k férovému řešení, ač to neznamená zaručenou životní výhru a úspěch. Mizí však strach z člověka. Bojící se Hospodina jedná důstojně. To platí i pro dnešního člověka, mediálně masírovaného strachem z predátorů i agentů tajné služby.
Demokratické principy
Žižek se nezajímá o klasické demokratické principy, protože lidskému egoismu prý vůbec nezabraňují privatizovat veřejný prostor. Demokratická společnost je prý zdegenerovaná, naprosto ochočené globalizovaným kapitalismem. Je zřejmé, že Žižek nevidí veškeré rysy euroamerické společnosti. V některých regionech a oborech lidské práce stále přece fungují humanitní principy solidarity a tolerance, které jsou právně zabezpečeny právě jen ústavně deklarovanými závazky práv a svobod pro každé společenství i každého jedince. Ústavou nastavené mantinely nutí církve k toleranci bez mocenských požadavků. Také politické strany získávají výrazněji samosprávný rozměr a mohou pečovat o společenskou a hospodářskou spravedlnost v regionech, v nichž legitimně působí. Získají čas na vytváření limitů pro globalizaci, protože ta se bez dobře fungujících regionů neobejde a neobejde se ani bez regionální infrastruktury. Sama ji však nevytváří.
Společnost rozkvete iniciativami spolků a hnutí neziskového charakteru, které podporují diakonické a charitativní úsilí společnosti. Školství se zaměří na pěstování iniciativ, které vedou k vytváření veřejného blaha a společenské spravedlnosti. A také, ale skutečně až v poslední řadě, dojde ke kultivaci politické výkonné moci, která je omezená dvěma zábranami: mocí soudní a zákonodárnou. Vládní aparát je skutečně menší částí společnosti, proto samotnou společnost nechává uskutečňovat kulturní, náboženské, sociální a hospodářské hodnoty.
Evropa se stále ještě nepropracovala k mocenské vyváženosti. Na prahu 21. století se však stává zřejmé, že pouze stát bez jednoho centra moci má šanci splnit svůj úkol vytvářet společenskou spravedlnost. Prezidentský systém je v tomto ohledu málo funkční. Důležitější práci konají různá kulturně-společenská a náboženská společenství, což ovlivňuje sociální vztahy i hospodářské mechanismy společnosti. Parlamentem nedávno schválené zákony o nastartování odluky církve a státu mohou napomoci k prvním krokům tímto směrem.
Jistě, nemusí. Můžeme k tomu všemu říci ne a v poklidu snít zbožný sen o lásce k lidem, prožívat náboženské zážitky nejrozmanitějšího charakteru, podobně jako tisíce nábožensky muzikálních lidí, kteří již po tisíciletí naslouchají hudbě sfér a je jim prý blaze.