Pavel Keřkovský

Sochy se kácí, svátky se ruší obtížněji

Masaryk měl důvtipný nápad, jak státně demokratický systém obohatit o dimenzi pravdy a svobody. Inicioval uzákonění státního svátku Jana Husa (21. 3. 1925). Nenabídl národu vítězného vojevůdce, ale postavu, které si vážili evangelíci, a díky Karlu Havlíčku Borovskému také někteří katolíci. Ve svobodné společnosti není obtížné odmítnout státně oslavované.

Inspirace starozákonní zvěstí

Důstojnost v rozdílnosti s podtitulem Jak se vyhnout střetu civilizací, tak zní titul knihy Jonathana Sackse, která se objevila na českém trhu letos v létě. Anglický originál vyšel již 2002. Druhým vydáním v roce 2014 se jen potvrdila aktuálnost knihy. Je prodchnuta nadějí, že je stále možné se vyhnout střetu civilizací díky iniciativám věřících.

6. červenec a 28. září – dvě různá pojetí české státnosti

Základy Husovy spirituality

Podle státního zákona o svátcích je památný den mistra Jana Husa státním svátkem pro všechny občany naší republiky, tedy nejen pro věřící, ale též pro ateisty, konzumní spotřebitele i vyznavače jiných náboženství. Všichni občané, včetně čekatelů na asyl, mají možnost si připomenout „státnický rozměr“ občanských činů Husa a jeho příznivců.

Hus a spiritualita Milady Horákové

Dopisy JUDr. Milady Horákové,

psané z cely smrti, jsou prosvětleny evangelijní spiritualitou, studiem Masarykových Ideálů humanitních a Světové revoluce. Zejména kniha posledně jmenovaná vybízí k zápasu o uskutečňování demokratických principů ve prospěch všech lidí. Této zvláštní nábožensko-občanské spiritualitě nejlépe porozumíme s pomocí bakaláře teologie Jana Husa. Masaryk ho uznával jako intelektuální i mravní autoritu a zasloužil se o to, aby 6. červenec, památný den Jana Husa byl uzákoněn jako státní svátek.

Znásilnění jako nástroj moci

Jako čerstvý absolvent Komenského evangelické bohoslovecké fakulty (1977) a zároveň ještě čerstvější „bezsouhlasník“ (bez státního povolení k vykonávání kazatelské činnosti) a proto jako sanitář a pomocná síla sester na operačním sále druhého ortopedického oddělení u svaté Anny v Brně jsem záhy pochopil, že lidská nahota nemá jen erotický rozměr. Při předoperačním očišťování pacientů mi připadalo, že jejich nahota zrcadlí obavy a bezmoc. Krása a síla ustoupily do pozadí. Jejich těkající oči prozrazovaly úzkostné očekávání, jak to dopadne.

Komu patří Evropa?

Na příchozí a hosty z jiných zemí, kteří se chtějí usadit v Evropě, se díváme s pocitem majetníků, kteří jsou nepříjemně rušeni. Násilí v Nizozemí, Londýně a Paříži nás utvrzuje v naší ostražitosti a vyvolává pocity marnosti. Dialog není možný. Každá mince má dvě strany, a ve společenských záležitostech to platí bohužel také.