Film The Passion of the Christ (Utrpení Krista) trhá rekordy pokladen, diskutuje se o něm na stránkách denního tisku i na stránkách internetu. Ba co více, mluví o něm i normální lidé v kavárnách, prostě hovoří o něm i lidé, kteří běžně do kina nechodí. Není to zkrátka běžný film. Když jsem se chtěl pokusit získat právo na publikování obrázku z filmu, nedostal jsem se ani po několika hodinách k někomu, kdo by mi dal povolení, což v případě Drabinského Evangelia podle Jana nebyl problém. V skrytu duše jsem sice doufal, že zvítězí misionářský altruismus a že se copyright na některé fotky či části filmu nebude vztahovat, ale místo toho jsem se dozvěděl, že ohledně copyrightu již probíhají určité soudní spory.
Ale takové věci se stávají. Pamatuji se, že jsem v osmdesátých letech dohodl s panem Zástěrou, že Hlas Ameriky bude vysílat Pašije od Plastiků. S radostí jsem to volal Vráťovi Brabencovi a ten mně oznámil: „Ať si přečtou zadní stránku obálky. Je tam jasně copyright.“ A Pašije Plastiků se nevysílaly. Vlastně bych si na tuhle příhodu ani nevzpomněl, kdybych v kině nepotkal Paula Wilsona, který Pašije Plastiků v roce 1980 produkoval. Šel právě z filmu Good bye Lenin. Když jsem mu řekl, že jdu na The Passion of Christ, trochu ho to překvapilo a nepozoroval jsem žádné nadšení, které by naznačovalo, že by film chtěl vidět. Nebyl jediný, řada našich známých film odmítla, protože je tam příliš násilí. Naturalistické předvádění bičování Krista jim svým způsobem dává za pravdu. Jenže pohlédneme-li na obrazy starých mistrů, můžeme tam spatřit podobné scény a nikdo je neobviňuje z toho, že propagují násilí. Jistě, jsou zde šokující scény, ale je nutné si uvědomit úhel pohledu. Násilí není propagováno jako ve filmech, kdy jsou na jedné straně „dobří hoši“ a na druhé „gangsteři“. Přesto je obraz násilí trochu zjednodušený. Bičující pacholci to dělají s chutí, divák má tudíž pocit, že se jedná o sadisty, a od jejich chování se distancuje. Zvítězí pocit: „To udělali oni tehdy v barbarské době, my bychom se chovali jinak.“ V okamžiku, kdy si má lid vybrat mezi Ježíšem a Barabášem, je Barabáš zobrazen jako psychopat, ve skutečnosti přitom mohl být Barabáš velice sympatický. Divák nechápe, proč lid chce jeho osvobození. (Navíc jeho celé jméno bylo Ježíš Barabáš a Pilát se ptá, „kterého Ježíše chcete propustit, Ježíše Barabáše, nebo Ježíše Krista?“ - A. Novotný Biblický slovník.) Sympaticky naopak vyznívá postava Piláta - chová se jako moudrý politik, pouze nechce nést následky svého počínání. Nechce neklid. Dobře je vystižena skutečnost, že „silní politici“ velice často podlehnou tlaku. Nejsilnější momenty filmu jsou okamžiky, kdy se prolíná Kázání na hoře s okamžiky ukřižování. Teprve zde lze vysledovat solidaritu s utrpením druhých. Pokud by film tuto solidaritu akcentoval důrazněji, vyzněl by jako protest proti utrpení, jehož příčina je velice často institucionalizována státem. Lidé souhlasí s násilím, pokud je to ve jménu spravedlnosti, bezpečnosti či jiného ideálu. Film by vyzněl i jako solidarita s těmi, kteří lační po spravedlnosti, kteří skončili jako kacíři na hranici, byli ukamenováni v islámském světě, či jako solidarita s těmi, kteří skončili v plynové komoře. Z filmu není jasné, z čeho vlastně nenávist vůči Ježíši Kristu vychází; prezentuje pouze důsledky nenávisti.
Vzkříšení, které následuje, je pouze naznačeno, ale totéž lze vytknout Pašijím v provedení Plastiků. Pokud bychom však tuto druhou stranu mince pašijového příběhu opominuli nebo neměli na zřeteli, pak nám nejen celý příběh nebude dávat smysl, ale i Velikonoce se tím stanou svátky nesmyslnými a prázdnými, při kterých můžeme nanejvýš slavit konec zimy, malovat si vajíčka, a nikoliv oslavovat návrat života. Pak se můžeme dohadovat, jestli se v obrazech starých mistrů jedná o mistrně udělané vyjádření tragické události, nebo o kýč plný násilí. Ve světle vzkříšení však dostávají tyto události jiný rozměr, daleko širší, a film nebo hudba zachycuje pouze nepatrnou část, pouze jednu barvu, jeden odstín z tohoto spektra.