V šat bílý odění

Historička Dr. Milena Šimsová v této knize (Eman 2005) předkládá výsledek své dlouholeté badatelské práce o zápasech a obětech Akademické Ymky 1938–1945, o domácím odboji v době druhé světové války. Podává podrobné vylíčení odbojové činnosti, motivace, rozhodování, rizik, utrpení a úmrtí mnoha statečných lidí a zabraňuje tomu, aby jejich zápas o svobodu upadl v zapomenutí. Zpracovala publikované vzpomínky, svědectví, historická zpracování, dokumenty, archivní materiál, články v časopisech a další publikace. To vše obohatila svými záznamy vyprávění pamětníků. Kniha přináší množství fotografií. Šimsová vykreslila dílo Akademické Ymky, uvedla její vůdčí představitele, konference a jejich tematiku a řečníky, mezi nimi Švýcara Fritze Lieba, který v červenci 1938 v Obříství účastníkům sdělil vzkaz Karla Bartha „Résistéz! Klaďte odpor! Braňte se!“ Máme před očima dlouhý soupis jmen účastníků odboje, kteří byli popraveni anebo zemřeli jako vězni. Soupis je řazen chronologicky podle dat úmrtí počínaje jménem Alfréd Fuchs a konče jménem Emil Lány.

Čteme o Jaroslavu Šimsovi, sekretáři Ymky a Akademické Ymky a redaktorovi Křesťanské revue. Šimsa byl zatčen 27. února 1940 a obviňován z řízení vysílačky, spojení s cizinou, spolupráce s J. L. Hromádkou, J. B. Kozákem při jejich odchodu, letáků, odbojové činnosti. Prošel Petschkovým palácem, vězením na Karlově náměstí, Terezínem, Pankrácí, byl v soudní vazbě v Mnichově-Stadelheimu. Soud ve Stuttgartu čtyři vězně odsoudil k trestu smrti, pět jich odsoudil do vězení, Šimsu osvobodil, ale převzalo ho gestapo (Geheime Staatspolizei). Znovu byl na Pankráci a v Terezíně a pak v koncentračním táboře Dachau, kde zemřel na skvrnitý tyfus 8. února 1945. Čteme o jeho statečné manželce Marii a dětech Pavlovi, Janovi a Janě, o mamince Františce Šimsové, o sestře Růženě Hořejší, o přátelích Pavlu Hasterlíkovi, Vojtěšce Ječmenové, Josefu Ungerovi, Jaroslavu Valentovi, Rudolfu Marešovi, Vojtěchu Čížkovi, Jaroslavu Fukátkovi, Boženě Komárkové, Janu Uhrovi, Bohumilu Kopřivovi, Vladimíru Kloudovi, Bohumilu Opočenském, Eugenu Zeleném a dalších.

Jaroslav Valenta, sekretář Akademické Ymky, spolupracoval se Šimsou, šifroval a dešifroval zprávy vysílané do Londýna, v bytě Šimsových s odborníkem sestavoval vysílačky, měl kontakty s parašutisty shazovanými z Britanie. Čteme o pochybnostech odbojářů, třeba Vladimíra Krajiny o atentátu na Reinharda Heydricha, o obavách z následků, o odpovědnosti těch, kdo rozhodli o atentátu, o britském vedení, prezidentu Dr E. Benešovi, zpravodajském šéfu F. Moravcovi, čteme o radiotelegrafické depeši Ústředního vedení odboje domácího s žádostí, aby atentát nebyl podniknut. Místo Heydricha doporučovali E. Moravce. Den po atentátu 28. května 1942 byl Valenta zatčen v bytě Šimsových. Jeho rodiče byli zastřeleni 9. června. Byly vyhlazeny Lidice. On sám byl zastřelen v rakouském Mauthausenu 24. října 1942. Čteme o Pavlu Glosovi, Karlu Mathesovi, Miroslavu Plecháčovi, Vladimíru Krajinovi, Václavu Černém, Anně Pudlovské, Daně Svědirohové, Antonínu Šimkovi, Miloslavu Kohákovi, Františku Dobiášovi a dalších. Zdeňka Paková a Gertruda Šašková byly zatčeny a popraveny za to, že ukrývaly uprchlého anglického letce Ronalda Littledalea, který po zatčení všechno vypověděl.

Rudolf Mareš se stal 1938 sekretářem pražské Ymky, staral se o rodiny zatčených, byl manažerem radiotelegrafického spojení domácího odboje se zahraničím. Říkal, že zprávy dodávané do Anglie výrazně posilují pozici naši vlády v Anglii. Podílel se na ukrývání zbraní. K vojenskému odboji měl výhrady Přemysl Pitter a účast na ozbrojeném povstání odmítl. V líčení se objevují jména Marešovy manželky Ludmily, rodiny Drašnerových a Jelínkových, Anny Pollertové, Oty Proska, Gustava Adolfa Říčana, Jana Miřejovského, Josefa Staňka a dalších. Prezident Beneš v Pamětech vysoce oceňoval spojení s domácím odbojem, zprávami byli Angličani přímo udiveni. Radiotelegrafista František Pelán padl při přestřelce v Kinského sadech 11. července 1942. Mareš zprostředkoval rozhovor Krajiny s Valentou a parašutisty Alfrédem Bartošem, Janem Kubišem, Josefem Gabčíkem a Adolfem Opálkou. Krajina se setkal také s Josefem Mašínem a Václavem Morávkem. Při zmíněné přestřelce byl Rudolf Mareš zatčen. Byl mučen, do rány po průstřelu břicha mu sypali sůl a pepř. Byl popraven v pankrácké sekyrárně 20. října 1942.

Jaroslav Šimsa přišel do Dachau 26. srpna 1943. Věnoval se mu farář Bohumír Opočenský, nejvíce si v táboře rozuměl s farářem Eugenem Zeleným, spřátelili se a hodně spolu hovořili. Šimsa četl, psal, promyslel mnoho námětů, staral se o lidi kolem, stonal, trpěl steskem, toužil po svobodě, po návratu. V posledních týdnech Šimsa napsal ještě výklad 17. kapitoly Jeremiáše a Lednový traktát o naší národní orientaci, staral se o mladého Podkarpatorusa židovského původu Ernila Jakoba. Zemřel na skvrnitý tyfus 8. února 1942 ve věku 44 let. Marie Šimsová s přáteli navštívila koncentrační tábor Dachau v červenci 1945.

A je potřebí uvést také jména nacistů, gestapáckých vyšetřovatelů a mučitelů, která se v knize vyskytují: Bauer, Gall, Geschke, Kurt, Pfitsch, Rehse, Siebert.

Milena Šimsová končí knihu exkurzem o Marii Šimsové a dalších lidech. Bylo jí 33 let, když jejího manžela zatkli. Tato statečná žena zemřela 7. března 1988. V ediční poznámce autorka děkuje svému manželovi Janu Šimsovi za všestrannou pomoc. Připomíná upozornění filosofa Emanuela Rádla, jak fakt musí být vyložen v souvislosti se situací, v níž vznikl a pod zorným úhlem smyslu, ke kterému směřuje. Jinak může být lživý a zavádějící! To je opravdu břímě přemýšlení o historii, vzít v potaz fakt, souvislost se situací a smysl celé věci. Mileně Šimsové se podařilo tento přístup ve výkladu té doby uplatnit.

Odboj za druhé světové války je hoden hluboké úcty a znalosti z naší strany. Dožili jsme se svobody, ale jiní pro ni položili život. Vytvořili tak dědictví, které navazuje na mnohé předchůdce v české historii, kteří vedli svůj zápas podobně. Jejich činy, utrpení a smrt za druhé světové války jsou odkazem pro nás dnes. Jsou již dávno ukryti v Božím království v nebesích, ve smyslu Zjevení Janova oděni v bílý šat.