Těžko říct, co je horší,

zda k brutálnímu násilí mlčící indický premiér Narendra Modi nebo křupanskou virózou permanentně postižený president Zeman, který násilí schvaluje šibeničně-vulgárními bonmoty. V obou případech si veřejnost i facebook poznenáhlu zvykají na skutečnost, že násilí je slučitelné s demokratickou politickou kulturou. Obě zmíněné země se hlásí k demokratickým ideálům. V Indii je to o to horší, že teror a násilí využívá mocná a populární hinduistická národní strana (BJP), která vyhrála volby a ovládá přes miliardu indických obyvatel již pár let. Spisovatelka Arundhati Roy, jejíž knížky jsou k dostání i v Praze, v jednom listopadovém editorialu listu Indian Express připomíná, že již příliš dlouho jsou lidé zastrašeni terorem „a neví od koho a kdy budou napadeni“. Hinduističtí nacionalisté utiskují minority muslimské, křesťanské i nejnižší hinduistické kasty za překračování posvátných hinduistických předpisů. Došlo k lynčování z náboženských důvodů. Objednat si v restauraci biftek je pro indickou hinduistickou většinu obyvatelstva porušením posvátného řádu. Podle hinduistických nacionalistů jde navíc o smrtelný hřích, zasluhující nejvyšší potrestání. Žádné z hinduistických náboženství se sice nestalo státním náboženstvím, protože Indie je demokratická země a musí být nábožensky neutrální, ale hinduističtí nacionalisté jednají, jako by základní hinduistické předpisy platily jako zákony státní a tedy soudně vymahatelné. Jejich přestoupení si zasluhuje smrt. Jedlíci bifteků smrtelně urážejí posvátný řád. A státní instituce, premiér, ale též „Sahitya akademie“ k tomu mlčí – až příliš hlasitě. Legitimizují tak nezákonné jednání, které rozvrací multikulturní demokratický svět současné Indie.

Indičtí multikulturalisté

Indičtí multikulturalisté Salman Rushdie, Arundhati Roy i filmaři z Bollywoodu Sanjay Kak a přes 40 dalších scénáristů či žurnalistů protestují, zříkají se státních ocenění a v regionálních médiích protestují proti brutálním zásahům udržovatelů posvátných pořádků. Státní představitele politické i kulturní obviňují z legalizování politického násilí. Nevyzývají tedy k zákazu nějakého náboženství, ale odmítají mlčení k násilí. Mocenské zneužívání náboženských představ a předpisů vede k pocitům falešné nadřazenosti, a proto i k pocitům oprávněnosti likvidace jinak smýšlejících, protože se do našeho světa nehodí a brzdí jeho rozvoj. „To, co se dnes vloudilo do indické společnosti, je vysoká míra brutálního násilí, a to je nové,“ připomenul ve stejné době Salman Rushdie v debatě vysílané jednou regionální televizí. Připomenul také, že na krizi má legitimizační podíl mlčení kanceláře indického premiéra i státních kulturních a školských institucí.

Násilí jako politický nástroj

Napadání pokojných demonstrantů a redaktorů českého rozhlasu nevěstí nic dobrého. U nás zatím nedochází k masovému lynčování za jiné smýšlení, ale president Zeman přivyká veřejné mínění myšlence, že násilí je spravedlivý politický nástroj i v demokracii. Zemanovy bonmoty s kalašnikovem jsou podobného kalibru jako výroky poslance a později i prezidenta Klementa Gottwalda. Jako poslanec chtěl demokracii zakroutit krkem a jako prezident dokázal, že to umí. Mechanismy totality dovedl rozehrát mistrně. Bez soudu se mohlo zavírat do nápravných táborů. Terorizovaná část společnosti psala petice a v továrnách volala po exemplárním potrestání lidí režimu nepohodlných, jako byla Milada Horáková. Dnešní vyvolávání atmosféry strachu a demonstrativní vystavování šibenic není příznakem šibeničního humoru, ale naprosté občanské zbabělosti a neschopnosti pochopit základní dimenze lidství, že jsme jedna rodina nikoliv neslučitelné kultury. Mimo jiné jde o nedovzdělanost a přestrašenost, které nedovolují pochopit, že naše kultura se v těch nejzákladnějších rysech neliší od té uprchlické a existuje mnoho podobných hodnot, jak ukazuje „Všeobecné deklarace lidských práv,“ na jejíž přípravě se podíleli křesťané, jeden muslim, hinduista a též čínský konfucián a dva ateisté, a ještě další (celkem osmnáctičlenná komise). Deklarace je výsledkem debaty, kompromisem kultur a nikoliv diktátem Západu. Navíc byla schválená valným shromážděním OSN. Stala se základem pro mnohé pozdější dohody, včetně dohod ženevských.

Český multikulturalismus

Útok na pražskou Kliniku na Žižkově je průvodním znakem brutalizace společnosti a užití zápalných láhví a světlic svědčí o tom, že již jde do tuhého, jde o životy lidí. V Indii mocenské složky mlčí, naše exekutiva je rozštěpená. Někteří násilnickou radikalizaci odmítají, jiní podněcují společnost k nenávistně-násilnickým řešením. Zdá se, že debata v médiích se stává méně zmatečnou a vzdělanci se probouzejí tak jako v Indii. Snad také čeští držitelé různých státních a televizních ocenění vstoupí do debaty a připojí se k většině, která ctí demokracii, nenásilná řešení a společenskou debatu, ať se uprchlíků bojí anebo ne. V Indii se vzdělanci spojili a solidárně odmítli svá dávná i nedávná státní ocenění, aby pozvedli hlas proti nacionalistické hinduistické straně, která začíná ovládat indickou doposud demokratickou zem. Je čas pozvednout hlas, a soustavně poukazovat na současné dobré vztahy s osmnácti tisíci uprchlíky, kteří mezi námi pokojně žijí již dvě desítky let. Měli bychom soustavněji odmítat a zesměšňovat šiřitele křupanské virózy, aby bylo zřejmé, že šířit bacil zloby a nenávisti se politicky nevyplácí.