Sexuální zdrženlivost – čistota

1.Úvod

V křesťanských církvích se zabydlelo přesvědčení, že sexuální zdrženlivost, a zejména panenství a panictví připravují jednotlivce, a zvláště pak kněze, k pohotovější a kvalitnější službě církvi. Má prý více času, soustředěnosti a intelektuálních schopností pro takové záležitosti. V jiných náboženstvích a filosofických systémech se také setkáváme s tímto názorem, není výlučně křesťanský. Ve starozákonním kánonu není celoživotní sexuální abstinence pojímána jako příprava pro kvalitnější komunikaci s Hospodinem. Sexualita také není považována za jednu z funkcí, pomocí níž bychom mohli získat legitimní nábožensko-extatické zážitky. V rámci izraelského života víry měla lidská sexualita svá úskalí i zaslíbení. Nebyla předem odmítána jako nečistá a nízká vášeň na úkor rozumu, duchovního soustředění, modlitby či chvály a zpěvu. Novozákonní kánon také vidí sexualitu tímto vyváženým způsobem. Apokryfní literatura židovská (od 2.st. př. Kr – Ježíš Sírach, Kniha Moudrosti aj.), a křesťanská (Skutky Tomášovy aj.), nabízejí jiné pojetí sexuality a duchovního života muže i ženy. Přebírají myšlenková schémata běžná v stoické, platónské, pythagorejské filosofické literatuře či výrazné pohledy na muže a ženu, jak je představovala rozmanitá gnostická společenství, která žila v těsné souvislosti s židovstvím i křesťanstvím po několik staletí. Příbuzná náboženská společenství pěstovala pravé poznání (gnósi), a proto také pravou zbožnost. Využívala některých podobných představ jako křesťané a židé a opravovala jejich názory a tradice novým poznáním.

2. První list Timoteovi

Z hlediska etické reflexe je pozoruhodné, jaké požadavky vysloví autor Prvého listu Timoteovi, co konkrétně vyžaduje po biskupovi a jáhnovi. Je-li autorem listu někdo z přelomu prvého století, pak máme před sebou o to zajímavější svědectví o nábožensko-společenské atmosféře a běžných etických požadavcích v určité oblasti křesťanské církve v rané době. Kanonickou autoritu tohoto listu (1Tm – Český ekumenický překlad) nezpochybnil nikdo v době vzniku ani dnes. Další tři pastorální dopisy také nikdo pochybovačně nenazval „slaměnými“ nebo apokryfními. Pastorální listy byly a jsou považovány za závažná svědectví v otázkách eklesiologických i etických.

Slyšíme, že biskup má být: bezúhonný, žít s jednou ženou, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, nesmí být rváč a pijan, musí být vlídný, smířlivý, nezištný. Svou rodinu má dobře vést a mít poslušné a počestné děti (1 Tm 3,2–4). Podobně také jáhen má žít jen s jednou ženou (1 Tm 3,8–10.12–13). Protože se chceme věnovat tématu sexuální zdrženlivosti, bude nás zajímat, do jaké míry je pro nás dnes směrodatný tradiční názor, že pro kvalitní duchovní život (G. Denzler, Die verbotene Lust, München – R. Piper, 1988.) je prospěšná sexuální zdrženlivost, popř. celibát. Z tohoto důvodu je pro nás rozhodující, že v 1 Tm není pro vykonávání biskupské či jáhenské funkce vznesen bezpodmínečný požadavek bezženství nebo panictví. Není zde vysloven požadavek, který se později stane jedním ze tří pilířů mnišské, později i kněžské zbožnosti – požadavek čistoty.

Jinou atmosféru potkáváme v kumránských mnišských společenstvích nebo gnostických společenstvích, rodících se na okraji židovských komunit. (P. Brown, The body and society, New York, 1988; CDK 2000 – Tělo a společnost. K. Schubert, Die Religion des Judentums, Leipzig, St.Benno 1992; Vyšehrad 1999.) Kromě jiného mezi nimi zaslechneme i ono volání po čistotě, zredukované na sexuální zdrženlivost. Nemělo by nám ovšem uniknout, že v průběhu staletí určitá křesťanská společenství rozvinutými dualistickými motivy ovlivněna nebyla ani nesklouzávala k ideálu absolutní sexuální zdrženlivosti a nepovažovala ji za podmínku dokonalé zbožnosti. Nepropadala přitom libertinismu, který je druhým extrémem a zároveň logickým důsledkem dualistických intelektuálních návyků.

Všimněme si přitom, že manželství a výchovu dětí nevidí 1 Tm jako něco, co biskupa či jáhna zdržuje od služby Bohu. Autor listu naopak od biskupa vyžaduje dobrou výchovu dětí. Špatný vychovatel dětí je uveden jako odstrašující příklad. Takový člověk – podle autora dopisu – nebude se umět postarat ani o Boží církev. Ženatým biskupům nepřikazuje bezženství ani bezdětné manželství – tj. manželství bez pohlavního styku. Také o církevních pracovnících – jáhnech – se nepředpokládá, že by měli zůstat svobodní, jako zůstali Ježíš nebo apoštol Pavel. Je ovšem pravda, že biskupům není dáván za příklad nikdo z dřívější doby – třeba ženatý apoštol Petr, jehož tchýni Ježíš vyléčil.

3. Apokryfní literatura

Se zcela jinými ideály se setkáváme v apokryfní literatuře (Skutky Tomášovy, in: Příběhy apoštolů, novozákonní apokryfy, II., Praha 2003, Vyšehrad 365, uspořádal Jan A.Dus.). Ty pak mezi některými křesťanskými společenstvími zdomácněly, někde na desítky let, někde na staletí.

Dle apokryfní tradice skrze Tomáše hovoří sám Vzkříšený, tj. apokryfní svědectví má mít větší autoritu než evangelijní výroky Ježíše nebo prorocká slova apoštola Pavla, popř. pastorační napomenutí učitelů či moudrých (autor epištoly Jakubovy). Dva novomanželé slyší nabádání z úst nejvyšší autority: „…když se vzdáte (117) tohoto nečistého obcování, stanete se chrámy svatými a čistými (1 K 3,16), a přitom budete zbaveni mnoha zjevných i nezjevných útrap a bolestí a nebudete mít starosti o živobytí a o děti – to jsou věci, které nakonec stejně nutně vezmou za své! Naopak pokud budete mít hodně dětí, kvůli nim se z vás stanou zloději a hrabivci, budete odírat sirotky a utlačovat vdovy, a takovým jednáním na sebe přivoláte nejtěžší tresty. Mnoho dětí také bývá postižených, dotírají na ně démoni – někdy zjevně, jindy neviditelně: mohou mít epilepsii, mohou být ochrnutí, mrzáci, hluší, němí, duševně mdlí, šílení. A pokud budou třeba i zdraví, nevyvedou se (118) a budou vyvádět všelijaké špatnosti a ohavnosti: nachytají je při cizoložství, dopustí se vraždy, krádeže nebo smilstva, a to všechno vás bude moc trápit! Když mne ale poslechnete a budete uchovávat své duše čisté pro Boha, budete mít děti živé (Děti v duchovním smyslu, srv. 1 K 4,14; Ga 4,19.), kterých se tato neštěstí a vady ani nedotknou, vy budete bez starostí a povedete klidný život beze smutku a úzkosti. Budete čekat na onu svatbu neposkvrněnou a pravou, a budete pak na ní svatebními hosty, kteří vejdou do svatební síně naplněné nesmrtelností a světlem.“

 4. Slavná témata

 Ze Skutků Tomášových zaznívají důrazy,které byly později rozpracovány v některých křesťanských komunitách:

a) zbožnost je zredukována na niterně-soukromou rovinu. Sexuální aktivita je pochopena jako zásadní zábrana pro kvalitní duchovní život. Starost o děti je zařazena mezi aktivity, které odvádějí od pravé péče – k sobeckému soustředění na pozemské aktivity, neuměřený život. Náboženský zážitek, mlčenlivé ctění se jeví noeticky hlubší a paradoxně i bohatší než slovo.

b) péče o duši – téma uchopené různými filosofickými proudy, se dostává ke slovu mezi křesťany, kterým byly blízké dualistické intelektuální návyky. Cílem života zbožného člověka se stává očišťování duše – jedině tak je možné se setkat s Bohem.Pozemský život získává eudaimonický horizont – etika se stává prostředkem, nikoli jedním z cílů života víry. Etické jednání je jen prostředek a příprava ke zření – k něčemu daleko hodnotnějšímu, čeho nemůžeme nikdy dosáhnout službou, etickým jednáním, kristovskou službou nejmenším.

c) člověk má usilovat o pravou svatbu – o pravý prožitek. Zbožnému je nabídnuta metoda extatického prožitku. Jsou zde nabízeny intelektuální návyky, které pak byly rozpracovány rozmanitými náboženskými osobnostmi – ženami i muži. Svatbu lze prožít jen v mystickém spojení. Milování Boha je zredukováno na tento jedinečný výkon. Během svatebního nadšení se dostává ke slovu noetický optimismus.

Některé požadavky jsou pochopitelné a logické pouze v rámci intelektuálních návyků anamnetickýchiluminačních teorií, jiné v rámci mystérijních schémat, popř. zápasů židovských myslitelů – jako je Filón Alexandrijský (Filón Alexandrijský, O stvoření světa, O gigantech, O neměnnosti boží, Praha 2001, překl. M. Šedina) aj. Některé motivy nalezneme v rozvinuté podobě u novoplatónských myslitelů, jako byl Órigenés; některé motivy nacházíme u gnostických myslitelů nebo později u Dionýsia Areopagity, jehož některé myšlenky o sestupu a vzestupu pak zdomácněly mezi mystiky pařížskými a následně i mystiky 12. a dalších staletí, ale též mezi racionalisty, jako byl Tomáš Akvinský (J. Maritain, Dvě studie o Tomáši Akvinském, S. I. 1990, přetisk L. Kuncíř 1931.).

5. Biblický kánon

 V biblickém kánonu se setkáváme s jinými myšlenkovými postupy a schématy. Proroci, soudci, učitelé moudrosti, ani učedníci a učednice nejsou magnetofonovými pásky, na které božská inspirace nahraje svůj vzkaz. Slovo se stává – a prorok na svou odpovědnost vyřizuje anebo nevyřizuje, jako Jonáš.

S dualistickými intelektuálními návyky (anamnésis a iluminace) se v biblickém kánonu nesetkáváme. Zejména u proroků a jiných charismatiků, učitelů moudrosti a vypravěčů starozákonních příběhů, ale i vypravěčů novozákonních narací a podobenství (evangelistů) se setkáváme s jinými intelektuálními návyky. S některými z nich se setkáváme i v chetitské, egyptské a jiných kulturách (J. Assmann, Das kulturelle Gedächtnis, München 1997.), popř. vidíme, jak se některé intelektuální návyky snaží přetransformovat Filón Alexandrijský, když se snaží prokázat aktuálnost a originálnost hebrejské Tóry. V samotném biblickém kánonu, např. u proroka Izaiáše, se setkáváme s přebíráním a transformováním náboženských termínů (H. J. Kraus, Theologie der Psalmen, Neukirchener Verlag 1979. ), racionální řeči práva z chetitské oblasti (H. Wildberger, Jesaja 1,1–12, Neukirchener, 1980, s. 9.). Proto lze hovořit o teologickém transformováním právní řeči do biblických vyznání, písní, vyprávění a podobenství.

Jako příklad teologického myšlení lze uvést koncepci milování člověka Bohem a milování Boha a bližního. V Dt 10,16 slyší Izrael výzvu k obřezání srdce. Obřízka je znamením smlouvy. Srdce, kromě jiného, je také sídlem myšlení, vůle, záměrů a intencí. Naše myšlení má být zasazeno do kontextu smlouvy – má být obřezáno. Milování Boha má být prodchnuto smlouvou. Dt 30,6 přináší evangelium o božím zaslíbení. Již nejde o výzvu, o nárok, o imperativ. Jde o zvláštní tóru, protože slyšíme tóru v podobě zaslíbení, že sám Hospodin obřeže lidská srdce. Milování Boha, popř. důvěra Bohu, bázeň a setkání s Boží svatostí je viděno některými proroky (Izaiáš) a Ježíšem v souvislosti s čistotou slova. V biblickém kánonu nejde u problému čistoty o redukci na sféru sexuální čistoty. To učiní až pozdější tradice, např. apokryfní Tomášovy skutky, které vidí sexuální abstinenci jako nutnou podmínku pro pravou zbožnost.

Viděli jsme, že Tomáš, tj. podle autora spisu tedy Kristus – velebí sexuální abstinenci manželů. Novomanželé jsou zvěstí uchváceni, podobně jako mnozí jiní na přelomu 2. a 3. st. Autor Skutků Tomášových komentuje nadšení novomanželů: „Jak to ti lidé slyšeli, uvěřili Pánu a rozhodli se, že se mu úplně oddaj_ed. Zdrželi se té (119) nečisté touhy, a zůstali celou noc odděleně. A Pán od nich odešel se slovy: ‚Milost Páně ať je s vámi!‘“

V biblickém kánonu se nesetkáváme s myšlenkou, že by celibát očišťoval lidskou duši, že by duchovní boj s vlastní sexualitou přibližoval nějakým jedinečným způsobem k pravému způsobu ctění Boha. Bible netvrdí, že by manželství principiálně oddalovalo od Boha. Z biblického kánonu slyšíme, že od pravého ctění může oddalovat ctění jiných božstev, je-li spojené se zneužíváním lidské sexuality, a se sociální nespravedlností. Ale v zásadě sexualita je dar, nikoli něco méněcenného (Gn i Píseň písní)  (M. Balabán, Hebrejské člověkosloví, Praha 1996, s. 50.).

6. Sexuální omezení

V bibli se setkáme s určitými omezeními. Poluce, menstruace, porod, šestinedělí (Leviticus, kap.12 aj.) kulticky znečišťují, a po určitou dobu jsou tito lidé nečistí a musí se obmýt vodou. Je příznačné, že časové ohraničení nečistoty se v helénistické době prodlužuje, a jsou nařízené častější koupele (mikve) (G. J. Bellinger,Academia, Praha 1998, s. 258.). Také je přísně zakázán sexuální styk s nejbližšími příbuznými. Izraelský kněz se mohl ženit, ale jen s určitou ženou (pannou, tj. nepoznamenanou zasvěcením do kultu plodnosti (Lv 21,13–15.). Varování před smilstvem u proroků nebylo pochopeno jako příkaz k celibátní praxi pro proroka, kněze, učitele moudrosti, člena či členku Izraele, nýbrž jde o varování před odpadnutím k jinému náboženství, a v tomto ohledu i k jiné morální orientaci.

7. Charakteristika izraelské etické reflexe

Etika Izraele není etikou ctnostíeudaimonickým zacílením, také není etikou kantovské povinnosti, či utilitarismupragmatismu. Spíše jde o etiku zaslíbení, tóry, požehnání (Gn 12,1n). Podložím etiky je zavolání – vyvolení. Se zneužitím – ideologizací vyvolenosti se setkáváme v určitém období doby poexilní, u těch, kterým splývá zákon králův se zákonem Boha Izraele (Ezd 6,14). Spojují oltář s trůnem, tóru se zákonem královským perským. Ideologizovaný důraz na výlučnost jim dovoluje chápat jako projev zbožnosti propuštění žen pohanského původu z řádně uzavřených manželství.

Naopak správně pochopené vyvolení – tedy vstřícná zbožnost, vstřícný vztah vůči jiným národům se projevuje v žalmech (Ž 117 aj.); nebo v prorocké zvěsti některých proroků (Jonáš, Izaiáš, Jeremiáš aj.); nebo i v příbězích (Melchisedech žehná Abrahamovi, aj.).

 Dokončení příště