Ruka pomáhající v zátěžových situacích

Michael Kocáb, vzdělaný hudebník, díky svým rodičům do určité míry vzdělaný též v psychologii a teologii, tvrdí v jednom ze svých rozhovorů těsně po vypuknutí seriálu VyVyvolení, že se na tento seriál dívá s velkým užitkem. Nemáme si to prý nechat ujít, protože z psychologického hlediska jde o sérii zátěžových situací, ze kterých se právě my diváci můžeme něčemu přiučit. Seriál nám prý pomůže pochopit, že stále žijeme ve stresových situacích, a možná nám nabídne poučení, jak je umíme, nebo neumíme řešit (necituji přesně, ale přibližně). Toto kladl na srdce Michael Kocáb čtenářům denního tisku.

Michael Kocáb se hluboce mýlí a světu mladých vyvolených hluboce nerozumí. Jeho očekávání, že v seriálu jde o závažné zátěžové situace, které se v různých modifikacích dnes a denně vyskytují, je velmi zavádějící. VyVyvolení nám jistě nabízejí určité zátěžové situace, ale jen zcela speciálního typu. S humanitní motivací nemají mnoho společného. Účastníci těchto televizních seriálů se spíše podobají těm, kteří chtějí z ostatních lidí za každou cenu vytěžit zisk. Někdy druhého šikovně využít, jindy si připravit situaci tak, aby nebyl odolný vůči stresu. Najít jeho slabou stránku a přimět ho, aby se sám znemožnil, potopil.

V seriálech Big Brother i ve VyVyvolených jde o mechanismy, které používají ti, kdo kteří musí myslet strategicky, zejména výjimeční a úspěšní technokraté. O mechanismy, jak nenápadně i nápadně likvidovat druhé, aby bylo jasné, kdo je vítěz, a ostatní to respektovali. Technologii moci pomáhal Michael Kocáb odstranit. Posléze – už jako poslanec – měl výrazný podíl na dosažení odchodu okupační mocnosti z naší země. Je nepochopitelné, že podporuje předvádění technologie moci v zábavném provedení.

Technologii moci ovládali komunisté. Po desetiletí ji ovládal geniální technokrat, šikovně intrikující masový vrah, geniálnější než Hitler, sovětský, a tedy ruský vůdce: Stalin. Technologii moci ovládal před ním i Lenin, než ho odrovnal právě ten šikovnější, který zosnoval smrt milionů – jak dokládá Alexander Solženicyn a jiní. Technologii moci ovládali i čeští komunisté, kteří zavraždili Miladu Horákovou a další nevinné. I Rudolf Slánský byl zručný technokrat, ale našli se zručnější, a tak byl popraven. Slánský nevyhrál milion, ani svůj život. 20. století mělo několik desítek úspěšných technokratů – masových vrahů. Kdo jde v jejích stopách dál, nechť posoudí ti, které můj článek osloví. Je však nikoli příznačné, ale přízračné, že tento systém technokratického odrovnávání druhých – v zábavné a líbivé podobě Big Brothera a VyVyvolených – si vymysleli svobodomyslní lidé v Nizozemí a Maďarsku. S děsivou rychlostí a s velkou radostí takovou zábavu převzali evropští unijní sociálně tupí dramaturgové a moderátoři, a zavedli ji i do svých televizních programových schémat.

Jiné solidaritě učí a jiné zátěžové situace předkládá Přemysl Pitter, který se narodil před 110 lety. V jeho knize Dobrodružná ruka / Vahú říká mladík Hugo: „Všude jsou dobří lidé.“ Stejné přesvědčení má i jeho spolužačka Zuzana, která se ještě naposledy otáčí za mizejícím vlakem, v němž odjíždějí jejich čtyři kamarádi zpět do Prahy. Švýcarští kamarádi budou v kontaktu s pražskými na dlouhou dobu jen prostřednictvím dopisů a vzpomínek. „Všude jsou dobří lidé,“ napsal a vložil do úst svým hrdinům za druhé světové války spisovatel a humanitární pracovník Přemysl Pitter.

V knize, staré několik desítek let, a přesto nesmírně aktuální, nám vzkazuje, že je možné a nutné vytvářet prostředí, v němž by mladí lidé nacházeli pomoc a správnou orientaci. Toto poselství nám zní i z jeho dalších knih a esejů – např. Duchovní revoluce v srdci Evropy. Oslovuje nás i přes desítky let a přes železnou oponu pozdějšího Pittrova švýcarského exilu – v němž zemřel roku 1976. Posmrtně byl vyznamenán v roce 1991 Masarykovým řádem. Toto své poselství vyjádřil již v roce 1933 při otevírání Milíčova domu, domu pomoci pro mládež: „Chceme tvořit ostrov v příboji vln, na němž by mnozí trosečníci nalezli záchranu.“

V prvním díle knihy „Dobrodružná ruka“ vypráví příběh pěti hochů, kteří mají těsně před ukončením povinné školní docházky, i o učitelích, kteří pracují s mládeží na žižkovském předměstí, v tzv. útulku, v klubovně. Nabízejí jim skautskou odvahu, vynalézavost, pomoc, solidaritu i základní slušnost.

Pitter ví velmi dobře, že mladý člověk je manipulovatelný, pokud nemá žádné kořeny, pokud žije jen přítomností. Ví to už před Orwellem, své dílo psal ještě za války. Historie – ani česká, ani švýcarská – nejsou pro Pittra tabu. Při líčení cest pěti přátel seznamuje čtenáře s českou i švýcarskou minulostí. Se samozřejmostí se dovídáme, že k české minulosti náleží Hus, Komenský, Masaryk, nebo i české písničky, jejichž názvy tu máme zaznamenány. Na stránkách knihy čteme o švýcarském vzdělanci Pestalozzim, dozvídáme se, o co usiloval v sociální sféře. Svými názory na lidskou důstojnost byl progresivnější než jeho současníci ve Francii, zastánci lidských a občanských práv. Je důležitější postavou než světoznámý Napoleon, s nímž se také setkal, a kterého Pestalozzi nezaujal. Pitter tedy čtenáře vzdělává, vyslovuje hodnocení, které historické postavy jsou a které nejsou důležité. Měřítkem je humanita. A v té Napoleon neobstál, jak by měli pedagogové vědět. Stejně neobstáli ani jiní velcí organizátoři počátku i konce Evropy 19. století – domu habsburského i bismarckovského.

Historické vysvětlivky pro Pittra nepředstavují zbytečné zpomalování a zdržování děje. Píše totiž didaktickou knihu, nikoliv dobrodružný román. Chlapci prožijí dobrodružství i určité životní prohry, které se nakonec obrátí k dobrému. Pitter nicméně fabuluje a vypráví – jsme přece jen v literatuře, která musí fabulovat, aby něco dobrého vytěžila z našich větších či menších životních proher. Nabízí pohled na život jako možnost pomoci druhému i uprostřed nesmírně obtížných podmínek. Žije nadějí, že je možné pomoci druhému, někomu, kdo je na tom hůře, ačkoli já osobně z toho nebudu mít hned nějaký užitek.

Pittrovi je jasné, že důležité v životě jsou vztahy, jejich vytváření – v tom spočívá humanita. V takto pochopené strategii života spočívá dobrodružství, které zažívá pět chlapců při putování pražským okolím. Jeden z nich je vytržen do Švýcar, opět se setkávají a putují společně ke švýcarským ledovcům, a zpět do Prahy již bez pátého Huga. Pitter nás učí, že některé vztahy končí a již se nikdy nenavážou. Lze na ně jistě vzpomínat. Jiné zas přetrvají roky, a je nutné se jim učit a pěstovat je, nejsou samozřejmé.

Setkáme se zde ovšem také se skoro pohádkovým motivem – darem pěti kusů švýcarských hodinek, kterým vyjádřil svůj vděk chlapcům za pomoc při záchraně ohroženého života jeden turista. Ale právě v dobře vyprávěném příběhu – a je tomu tak i v jiné literatuře pro mládež – nezpůsobí takový dar kouzelně magické rozřešení svízelné situace. Problémy se v dobré literatuře neřeší jen a pouze kouzelnickou hůlkou, kouzelným sluchátkem Macha a Šebestové nebo švýcarskými hodinkami vděčného anglického turisty. V dobré literatuře pro mládež a dospělé jsou to jen zajímavé rekvizity, ale to podstatné se odehrává v rovině vztahů, pomoci a solidarity, která něco stojí z lidských sil, nikoli jen kouzelných – to poznali nejen Harry, ale i Mach a Šebestová či pětice chlapců – pěti prstů jedné ruky.

Pitter vychová k humanitě založené na pomoci, na pohotovém a riskujícím sebeobětování, které k solidaritě náleží. Staví své mladé hrdiny do zátěžové situace, nikoli však do zátěže neskutečně intrikářské a vypočítavé, z níž jen vítěz bude mít profit. Není mu vlastní pokleslé myšlení Velkého bratra, ani o stupínek jemnějších VyVyvolených. Pitter fabuluje, tak jako jiní autoři, ale nejde mu o iluzorní vtažení diváků do nicotného příběhu malinkých a ošuntělých lidiček, do pseudoreálného světa – to není jeho svět, a kupodivu ani svět J. K. Rowlingové či M. Macourka, protože nakonec i oni nás učí, že druzí se nikdy nesmějí stát pouze povolnými nástroji v našich rukou.

Pitter učí solidaritě, která může člověka v moderní společnosti stát i život – jako nedávno stála Michala Velíška. Svou pozornost, popř. i své esemeskové sympatie by měli televizní diváci věnovat spíše jemu a jeho pozůstalé rodin. Pittrova výchova a způsob psaní nejsou zastaralým způsobem vyjadřování. Jeho díla vyučují – jsou didaktickou literaturou, jde o didaktický žánr, čtivě a mile napsaný. Knihu Přemysla Pittera jistě stojí za to číst, a místo do esemesek lze investovat do literatury, která učí humanitě, tedy česky – lidství.

Přemysl Pitter, Dobrodružná ruka / Vahú

Vydání podpořil Nadační fond Přemysla Pittra a Olgy Fierzové a Pavel Kohn. Vydal nakladatel L. Marek v Brně.