Číslo

Den s Hebe Kohlbrugge

Jan Čapek

V pátek 20. května byla v Praze na Evangelické teologické fakultě představena a uvedena kniha nizozemské protestantky, ekumenické průkopnice a diakonské aktivistky Hebe Kohlbrugge Dvakrát dvě je pět, Můj nevypočitatelný život od roku 1914.

Nejprve se s ní ve 13 hodin setkalo asi patnáct českých a nizozemských přátel na děkanství fakulty k rozhovoru. Zazněly vzpomínky na různá setkání s ní a zvláště na dovoz knih z Holandska k nám, o který se ona tolik zasloužila. Tak třeba jak auto s knihami dorazilo do Miroslavi, farář Vladimír Kalus zprostředkoval jejich ukrytí u rolníka na statku ve skříni ve stodole, kde byly zakryty senem a odtud pak byly rozdávány dál. Byly připomínány vzájemné vztahy, kontakty osobní a písemné a také duchovní, rozhovory, semináře. Hovořilo se o naší společnosti, problému nedůvěry, o korupci zjevné a nepřímé, o kladných a nadějných stránkách a zřetelně také o záporech a závadách, o hlouposti, která je vinou, o optimismu a kritičnosti.

V 16 hodin se zaplnila posluchárna fakulty lidmi z nejrůznějších oblastí a nejrůznějšího věku, aby vyslechli úryvky z uváděné knihy, proslovy Martina Prudkého, Ladislava Hejdánka, Moniky Žárské a Tomáše Trusiny a pak projev Hebe Kohlbrugge, které jsou zde otištěny. Byl přítomen také velvyslanec nizozemského království. Celé shromáždění bylo neseno uznáním všestranné činnosti paní Kohlbrugge v oblasti teologické, církevní, ekumenické, politické a mezinárodní a vděčností za její pravdivost, otevřenost, kritičnost a přímočarost. Vyjádřil to dlouhotrvající potlesk. Po shromáždění se vytvořila fronta těch, kteří si přáli její podpis do knihy.

V 18 hodin se sešla menší společnosti s Hebe Kohlbrugge při večeři v restauraci Louvre k přátelskému setkání. Při osobním rozloučení jsem jí poděkoval za její pohotovost jít k zásadním bohosloveckým otázkám, za poctivé a upřímné doznání selhání a dluhu církví vůči Židům pronásledovaným nacisty za druhé světové války a za varování před antisemitismem.

Knihu Hebe Kohlbrugge bychom měli číst. Poskytuje paměti této křesťanky a Holanďanky o panoramatu 20. století, vypisuje rozsah jejího angažmá za války v odboji, při její práci doma, při jejím působení v různých zemích Evropy, ale také Asie, Afriky i v Americe. V knize se paní Hebe dopracovává jasných zásadních stanovisek a píše o mnoha lidech. Kniha ovšem zahrnuje i její pronikavý vhled z perspektivy Západu do našich českých věcí veřejných i církevních v době komunismu. Hebe Kohlbrugge je svědkyní o tom, co může ve společnosti znamenat jednotlivec svou rozhodností, statečností a pokorou.

Neumí počítat, a píše knihy!

Hebe Kohlbrugge

Když jsem jednomu známému předávala svou knihu, stále vedle něho jeho dceruška. Koukla na knihu, ťukla na ni prstem a řekla: Tatínku, ona neumí ani počítat, a píše knihy!

I tak je možno titul číst – vám možná navozuje trochu jinou představu. „Můj nevypočitatelný život“, to je také jedno možné čtení toho názvu, ale ani to se úplně nehodí, není to dokonale přesné. Myslím, že se to má číst jako život, který určovaly neočekávané události a neočekávaná rozhodnutí.

Proč jsem například právě tady? Proč se Česko stalo tak trochu mou druhou vlastí?

A nyní přijde odpověď, která může být nečekaná i pro ty, kdo mne dobře znají: Může za to Cyril Horák! Ano, Cyril Horák, tehdy z Jindřichova Hradce. Jak se to stalo? Když jsem se zapojila do odboje proti nacistům, dostala jsem se do koncentráku Ravensbrück – co je koncentrák, to víte – a spřátelila jsem se tam s Češkami. Byla to komunistická děvčata a při ranním apelu stály vedle mě a vyprávěly o tom, jak nádherný bude svět, až tu bude vládnout komunismus. Připadalo mi to až příliš krásné, ale měla jsem aspoň o čem přemýšlet, abych pozapomněla na hlad a trápení. Nejen že mi vyprávěly o těch krásných věcech – ony mi i pomáhaly. Když se silně ochladilo a mrzla jsem na apelplacu tři hodiny bez spodních kalhot a bez punčoch, protože něco takového jsme nedostávaly, sehnaly mi je. To bylo skvělé. A i jinak mi pomáhaly. Jinak bych tu mezi vámi nebyla.

V roce 1945 byly osvobozeny, mohly se z Ravensbrücku vrátit domů a psaly jsme si. Ale přišel rok 1948 a najednou dopisy přestaly chodit. Nějak jsem je urazila? Co se to dělo? Nechápala jsem to.

Když se mě v roce 1961, čili přesně přes padesáti lety zeptali, zda bych nechtěla jet do Prahy na konferenci KMK, řekla jsem s radostí a bez velkého rozmýšlení „ano“ – chtěla jsem se shledat s přítelkyněmi a zjistit, co je s nimi. Konferenci jsem brala jako něco vedlejšího.

Moje sestra byla ochotna jet do Prahy se mnou a obě jsme tehdy byly velice zvědavé na to, jak vypadá ten slibovaný nádherný svět.

Mé přítelkyně se po delších okolcích, trvalo to čtyři dny, uvolily pozvat mě na hodinku na čaj. Ale na mé otázky vlastně neodpovídaly, jako by je neslyšely, vždycky si zrovna ukously ze sušenky a s plnou pusou se přece nemluví. Jen o dětech byly ochotny něco povědět, jinak nic. Atmosféra byla upjatá, nic nebylo jako dřív.

Když se blížil konec oficiálního programu pětidenní konference, těšili se někteří účastníci na to, že ještě nepojedou domů, ale že si prohlédnou něco pěkného v Československu, navštíví přátele. My jsme ale nikoho neznaly, neměly jsme žádné kontakty. A tak jsme organizátory vzaly za slovo a chtěly jsme do evangelického sboru mimo Prahu; slibovali totiž od začátku, že účastníci konference budou smět v neděli navštívit nějaký sbor. Když jsem se ale vyptávala, odkazovali mne vždycky na zítřek: Zítra ti řekneme. Zítra. Nakonec jsem se hodně rozzlobila, a tak řekli, že bychom mohly jet do Jindřichova Hradce. Ale ne dvě dámy samotné, to nejde. Mají prý pro nás muže, nějakého Němce, který nás bude doprovázet. Tak jsem se znova rozzlobila, že nikoho takového nechceme, a požádala jsem o doprovod jednoho dobrého holandského přítele.

To už byla sobota a nemohli jsme si nic koupit. Hotel International nemohl údajně poskytnout ani časnější snídani, ani termosku s čajem, ani krajíc chleba. O ničem takovém nechtěli ani slyšet. Pochopili jsme, že prostě nechtějí, abychom před snídaní odjeli. My jsme se ale ve čtyři hodiny ráno přesto vydali na cestu, z hotelu jsme se doslova vyplížili a spokojili jsme se s jablkem a jedním namazaným chlebem ze starší svačiny, zbyl nám ještě z cesty na konferenci. Šťastně jsme dojeli do Jindřichova Hradce, ve tři čtvrtě na 9 jsme stáli před vchodem do kostela a právě přicházel farář. Užasl, kdo to přijel – nikdo mu nic nehlásil; co si asi pomyslel? Ale náš Holanďan, Arend van Leeuwen, byl tak milý a příjemný člověk, že hned budil důvěru, a my jsme se jmenovaly Kohlbruggovy, a tak jsme také musely být v pořádku. Náš pradědeček Hermann Friedrich Kohlbrugge kdysi podnikl dlouhou cestu za českými bratry a na jeho návštěvu a jeho kázání, vydaná tiskem, se tu ještě nezapomnělo. A tak byly rychle prolomeny ledy.

Při bohoslužbách nás farář požádal o pozdrav a na oběd jsme šli ke kurátorovi. Velice nás udivilo, že na naše otázky přicházely odpovědi „to už se nemůže“, „to už se nesmí“, „ne, to už nejde“: jako by se nic nesmělo, práce s mládeží, práce s dětmi, nic. Předložili nám staré kázání vytištěné na tenkém papíře, a bylo to skutečně kázání našeho pradědečka a musely jsme napsat dolů svá jména; velice jsme si toho považovaly!

Při odpolední kávě u jiného člena sboru to bylo stejné: ne, ne, nic nešlo, nesmělo se. Už zase se vyjevovalo, že v tom „ráji na zemi“ něco nehraje.

Na večer sezval farář lidi na besedu. Kostel byl plný do posledního místečka. Není divu, kurátor nám přece vyprávěl, že jsme po třiceti osmi letech první cizinci, kteří zavítali do Jindřichova Hradce. Lidé se neustále ptali: na tulipány, na královnu, na církev a misii. Atmosféra byla nádherná, farář Horák zakončil večer až po desáté a lidé by vydrželi déle, neradi se rozcházeli. Přespaly jsme u Horákových: Mnoho jsme toho vyslechly, ale nejčastěji zaznívalo zase to „ne“.

Jely jsme ráno zpátky do Prahy a byly jsme hluboce zasaženy zážitky ve sboru a tím „to nejde“, „to se nesmí“. Jedno jsme věděly jasně: že napřesrok musíme zase do Jindřichova Hradce, k panu faráři Horákovi. A jely jsme tam a byly jsme zas u něho, jen jsme tentokrát to „ne“ zažily zcela konkrétně, na vlastní kůži. Jíst u kurátora – to nešlo, u jiného člena sboru – to nešlo. Mohli jsme si jen něco pošeptat v kostelní lavici. Nutili nás, abychom si prohlédly zámek, ale to nebylo to, co jsme chtěly! Na besedu ve sboru nebylo ani pomyšlení. Minule jsme nepozorovaně proklouzly, tentokrát nás sledovaly bystré oči, ačkoli my jsme je neviděly.

Čím víc zaznívalo to „ne“, tím víc jsem stála o „ano“, vždycky daleko raději říkám „ano“, a tak jsem začala jezdit do Československa každý rok, a počet přátel rostl.

Pak jsem si však uvědomila, že jeden člověk sám tolik nezmůže a spolu s mým přítelem profesorem de Graafem jsme si řekli, že nejlepší by bylo posílat na Východ studenty bohosloví (aby čeští studenti jezdili na Západ, to opravdu možné nebylo). Nebylo to jednoduché, ale podařilo se to.

V roce 1963 se vypravil do Prahy Ton van den Beld. Musel se rozhodnout rychle a měl za sebou pouze jednodenní „rychlokurz“ češtiny u sester kanovnic sv. Augustina ve Vughtu. Ve vlaku si povídal s českou dámou, která byla upřímně znepokojena tím, že se chystá do neznáma prakticky bez informací, a tak ho naučila počítat od jedné do desíti. Ale vedl si dobře: vracel se pak po roce do Holandska s půvabnou českou manželkou.

A tady v sále sedí farář Hans van der Horst. Byl čtvrtým studentem bohosloví, který rok studoval v Praze. Sice si českou manželku nenašel, ale dodnes věrně udržuje spojení mezi Prahou a Holandskem. I pro něho platí ty počty „dvakrát dvě je pět“. A možná platí pro všechny naše studenty, kteří byli ochotni na rok zmizet za železnou oponu, byli ochotni vystavit se úplně nečekaným zážitkům, učit se česky nebo maďarsky nebo rumunsky, žít tak, jako vy jste žili, a učit se od vás: možná pro ně všechny je dvakrát dvě pět.

A ještě jeden příklad: Psal se rok 1940, válka pro nás skončila, byli jsme okupováni. Prvních pět měsíců okupace probíhalo poměrně klidně, aspoň nám to tak připadalo – a pak v říjnu 1940 přišla výzva, abychom vlastnoručně napsali a podepsali takový malý papírek: „Jsem árijec, i moji rodiče a prarodiče jsou (nebo byli árijci).“ To bylo všechno, nevyžadoval se ani výpis z matriky, stačila věta, krátká odpověď na otázku. Když se vás někdo zeptá, je slušné odpovědět, a tak lidé podepisovali: „Ano, jsem árijec“.

Moje sestra řekla: To nemůžu. (Já jsem pracovala pro církev, a církev to nevyžadovala.) Opravdu by nemohla? Právě ukončila studium filologického oboru a ucházela se o místo učitelky, pokoušela se o přijetí na několika gymnáziích. Pokud by nepodepsala, na svou práci, pro kterou studovala, mohla úplně zapomenout. Pro učitele bylo vyloučeno nepodepsat.

Šla jsem do své kanceláře a přemítala jsem o tom, zda by přece jen nebylo možné podepsat – odpovědět na tu otázku. Tu přišel jeden dobrý přítel a říkal, podívej, a měl v ruce celý balíček jakýchsi popsaných lístků; tohle jsem napsal, musí to ven, musí se to šířit po celém Holandsku, ale já jsem nepraktický, já to udělat nemůžu, musíš to udělat ty. A šel. Utíkala jsem s těmi lístky za svou sestrou a četly jsme: „Kdo říká, jsem árijec, ten říká, ty jsi žid. Mohu si udržet práci, ale ty, sousede, ty jsi žid, pro tebe tu není místo“. A co dalšího říká: „Jsem árijec, ale ty, Pane Ježíši, jsi žid, ty musíš trochu ustoupit do pozadí, nesmíš moc vyčnívat“. Ano, kdo řekl, jsem árijec, ten něco a někoho zapíral. Jsou otázky, na něž se nedá a nesmí odpovídat.

Bylo jasné, že tento leták se musí rozšířit po celé zemi. Jeden tiskař vytiskl 30 tisíc kusů, jeden přítel těch 30 tisíc kusů odnosil od tiskaře, mezitím jsme nadepsali 6 tisíc obálek: všem školám, všem notářům atd., vložili do nich letáky, nalepili známku. Naši studenti se s obálkami rozjeli po celé zemi a ve stanovený okamžik je hodili do schránky. Zafungovalo to a gestapo bylo úplně zmateno, protože dopisy byly orazítkovány na různých místech a nebylo možné je lokalizovat.

Mnoho lidí už „osvědčení o árijském původu“ podepsalo, bylo příliš pozdě, ale přesto tato akce zapůsobila. A tak jsme se moje sestra a já dostaly do odboje; jedno s druhým, a už jsme byly až po krk v těch zvláštních počtech „dvakrát dvě je pět“.

Nikdy jsme toho rozhodnutí nelitovaly. A pomohlo nám to pochopit, že jsme ve své církvi už předtím, v dřívější době něco zanedbali: Nebrali jsme dost vážně Izrael a Starý zákon. Pochopili jsme tehdy za války, že Bůh není jen pojem, ptát se po takovém Bohu je vlastně hloupá otázka, podstatný je „náš Bůh“, ten, který se zjevil ve Starém zákoně, zamiloval si člověka a promlouval ústy proroků, ústy svého syna. Bůh je jen slovo, ale bůh „náš Bůh“, ten má jméno: Jsem Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. Jsem Bůh Izraele, a tedy i váš Bůh.

Kdybychom si toto lépe uvědomili a říkali to dříve, věděli bychom, že se papírek, který po nás chtěli, nikdy nesmí podepsat, a křesťanstvo by pak neneslo spoluvinu na holokaustu, byli bychom tenkrát bdělí. To pro nás znamená velký, zásadní smutek, znamená to pro nás břemeno, ale smíme být zároveň vděčni za to, že jsme se nově naučili, že náš Bůh má jméno – je to Bůh Izraele. I dnes si to musíme připomínat, protože antisemitismus znovu roste a je důležité vracet se k odpovědi, kterou nám dává samý začátek Bible. V Gen 4,26 stojí: „Tehdáž začalo se vzývání jména Hospodinova.“ Z autorčina připraveného textu a ze záznamu živého vystoupení přeložila Monika Žárská

Objekt zvýšené pozornosti

(Příspěvek na prezentaci překladu 2×2=5)

Ladislav Hejdánek

Jednou dávno, je to už téměř před půl stoletím, bylo odpoledne, už se schylovalo k večeru, u nás ve Slovenské přivedl Jan Miřejovský mladší malou, zprvu nenápadnou ženu, představil ji jako Hebe, a ona začala hned vykládat a ptát se, jako bychom se znali už celé roky. Byl jsem trochu překvapen, když jsem se dozvěděl, že do Prahy přijela opět na nějakou schůzi KMK (což nebylo zrovna nejlepším doporučením). Chce prý této příležitosti využít k rozhovorům s lidmi, kteří jsou „mimo“, tj. mimo rámec oficiality (to zase vypadalo lépe). Hebe však potom už o sobě vůbec nemluvila, nepovažovala za nutné se nějak představovat, dokonce ani nijak neomlouvala svou účast v KMK, ale bylo vidět, že hodně dá na Hromádku, ještě mnohem víc než já. Bohužel tehdy hodně dala i na Ondru; když jsem měl námitky, hájila ho. Mluvili jsme už za několik minut o všem možném, probrali jsme situaci v církvi (naší), situaci křesťanů v komunistických zemích, ale i jinde na světě (na mé dotazy, jak to vypadá na Západě, odpovídala zdrženlivě, ale nikoli nekriticky); Hebe se zejména zajímala o pomalé tání u nás, v Polsku, v NDR a jinde (jenže o tom, jak je to ještě jinde, jsem v té době moc nevěděl, to jí muselo být zřejmé). Nevyhýbali jsme se ani drobným poznámkám theologickým, ale Hebe se do toho moc nechtělo a zůstávala (na rozdíl ode mne) neutrální až rezervovaná.

Brzo mi bylo jasné, že se opravdu nemusela nikterak představovat (a ani nemusela být představována): prostě tu najednou byla – a bylo tomu docela dobře rozumět, kým je. Navíc nám (a nejen nám, i „nám všem“ z Nové orientace) ohromně připomínala Boženu Komárkovou, jíž se i navenek v mnohém podobala. Od té doby pak přicházela takřka vždy, když byla v Československu, také k nám; a vždycky zamířila ke gauči, shodila boty a složila se skrčmo v rohu – a zase to byly hodiny trvající rozhovory, vždy o něčem novém, zprvu potěšlivém, později – po sovětské okupaci – už méně a méně potěšlivém – až přišlo vypovězení a zákaz vstupu do země.

Už proto jsem přesvědčen, že její knížka nepotřebuje být uváděna jakýmkoli představováním autorky: ta je už tady, stačí její knížku číst a přečíst. Je dobře, že ji dnes v překladu může číst víc našich lidí. Mnohý, přemnohý takový autor by byl rád brán čtenáři tak, jak se to jemu zdá být žádoucí, protože tak vypadá důstojně (nebo alespoň slušně), ale člověk to čte jako jeho apologii pro vita sua. Ne tak v tomto případě; jen ten titul se mi zdá ne zcela zdařilý (možná v něm bylo kus sebeironie; kdo ví, pětka z matematiky?); doporučil bych jiné výsledné číslo, bibličtější: užitek třicetinásobný, šedesátinásobný, snad dokonce stonásobný. – Ale to už by zase nebyla autorka sama sebou, to by museli (a měli) dosvědčovat všichni ti, o kterých tam píše, a mnozí další, o kterých tam ani nepíše, ba na které si možná už ani sama nevzpomíná. Však to přece známe, a to rovněž z podobenství: „Pane, kdy jsme tě vídali lačného, a krmili jsme, žíznivého, a dávaliť jsme nápoj? … Kdy jsme tě viděli nemocného anebo v žaláři, a přicházeli jsme k tobě?“

Aktivita Hebe Kohlbruggeové však byla už tehdy evidována také docela jinde; určitě by to stálo za pořádnou studii – kdypak na ni asi dojde? Mnoho z dokumentů bylo úmyslně zničeno; z toho, co se zachovalo, víme, že k pravděpodobně prvnímu, nejspíš ještě docela běžnému výslechu („podání vysvětlení“) došlo 4. června 1961. Měla vyšetřovatelům říci, proč vlastně přijala pozvání do Prahy (ze strany KMK). Už o rok a čtvrt později o ní tajné služby věděly víc: že je jednatelkou regionálního výboru KMK v Holandsku a že se čs. delegátů ptala na důvody zatčení luterských farářů na Slovensku, jakož i proč byl zatčen jeden farář z Prahy. Zdůvodňovala to tím, že v Holandsku chtějí křesťané vědět, proč jsou v ČSSR zavíráni faráři. (Ty zprávy ovšem podávali „naši“ lidé v KMK.) Pak už to šlo rychle: Hebe se (od konce roku 1963) silně angažovala proti tomu, aby mohl Albert Rasker v KMK reprezentovat Holandsko (naše – a možná nejen naše – tajné služby naopak měly na tom pozitivní zájem). Důsledkem bylo, že regionální výbor KMK v Holandsku „přestal existovat“ (podle policejního hlášení, ve skutečnosti se rozpadl na dva, Rasker a Adriana Hermans se totiž jen tak nevzdali), i když řada Holanďanů nadále s pražským centrem spolupracovala. To probudilo mnohem větší zájem tajných služeb o Hebe, a tak byla v hlášeních znovu a podrobněji hodnocena: „Hebe Kohlbrugge se svou protinacistickou minulostí má v Holandsku značné kontakty, které jsou zatím neprůhledné“, „vzbuzuje dojem, že to s KMK myslí upřímně, ale má vlastní představy o KMK“, „jinak má k našim poměrům poměr pozitivní“. V témž roce (1964) se Hebe „v důvěrném rozhovoru ptala pramene, zda náhodou nevím (sic), co dělal P. Sokolovskij po poslední regionální konferenci KMK v listopadu 1963 v Amsterodamu“ (a „pramen“ to správně ohlásil). O Sokolovského pobyt v Amsterodamu se totiž už zajímala i holandská policie. A tak se zase naše „policie“ začala hodně zajímat o styky Hebe Kohlbrugge v samotném Holandsku, a to styky nejen rázu ekumenického, ale také o její kontakty na „oficiální vládní místa – ministerstva vnitra, spravedlnosti a podobně“. A pak byla řada dalších zpráv zřejmě zničena; není jasné, co se v dalších několika letech měnilo. První další dnes odtajněná a uvolněná informace je až z října 1967, a to o návštěvě „holandské státní příslušnice“ u nás. O Hebe se tam říká, že „má úzké styky s vlivnými osobami v Holandsku“, a že „její poměr k ČSSR a ostatním zemím socialistického tábora je nepřátelský“. To prý potvrzuje její jednání v Budapešti (kde prý kritizovala Hromádku i Ondru), ale „nepřátelství KOHLBRÜGGE (sic!) proti ČSSR potvrzuje také její poslední pobyt v Praze, kde měla schůzku s PhDr. Ladislavem Hejdánkem, aktivním křesťanským laikem“. O průběhu návštěvy a obsahu rozmluvy byla vypracována poměrně rozsáhlá zpráva (5 stran), pravděpodobně již na základě instalovaného odposlechu. Ještě před vojenskou okupací, 5. srpna 1968, byl na Hebe založen „operativní pozorovací svazek“ jako na podezřelou ze „spolupráce s rozvědnými orgány své země“ (později, v listopadu 1973, však čteme, že se „podezření ze spolupráce s cizí rozvědkou“ „v průběhu rozpracování ničím neprokázalo“; to jsem sám měl za sebou už takřka půlroční vazbu, dva soudy, odsouzení na 9 měsíců nepodmíněně, ale pak mi zbytek trestu odpadl, protože jsem byl v únoru ’73 amnestován). Považuji za cosi naprosto mimořádného, že Hebe ani za těchto okolností se svými aktivitami neskoncovala, ale pokračovala dokonce i ve svých návštěvách u nás (a ty byly pečlivě policejně sledovány – a pochopitelně též odposlouchávány). Řada dalších policejních „informací“ je pak formulována jako založená na zprávách „Pramene“, ale je dost nesnadno rozhodnout, nakolik jde o málo dovednou stylizaci (protože ani v interních zprávách StB nesmělo být o odposlechu ani slovo); zdrojem byl pravděpodobně jak „Pramen“, tak odposlechy. Podrobné zprávy o svých hovorech s Hebe podával úřadům Slávek Ondra, ale na druhé straně také ji zase určitým způsobem informoval o situaci u nás, o Nové orientaci a konkrétně o mně. Hebe, která se musela začít chovat už poněkud opatrněji (např. několikrát přijela do Prahy odjinud, např. z Rumunska, ale nadále se stýkala s řadou farářů, kteří byli předmětem „operativních zájmů Státní bezpečnosti“, zápis uvádí „Plecháče, Hlaváče, Bíska, Kellera a další“), měla podezření, že něco není v pořádku, a žádala Ondru – podle zápisu StB –, „aby uskutečnil rozhovor s Dr. Hejdánkem a o výsledku ji konspirativně informoval“. Právě tomu teď věnovala StB „zvýšenou pozornost“: byla „vyvinuta snaha, aby rozhovor Ondry se uskutečnil v bytě Hejdánka s cílem využití agenturně technických opatření k zajištění kontroly“. Slávek Ondra k nám skutečně přišel, a po chvíli rozhovoru, kdy jsme se pochopitelně neshodli, vytáhl připravený pohled i s nalepenou známkou, který napsal a sám už předem podepsal, a žádal mne o podpis prý na důkaz pro Hebe, že mne opravdu navštívil. – Nakonec bylo naší milé přítelkyni Hebe při posledním výslechu v listopadu 1974 doporučeno, aby urychleně opustila ČSSR, a pak byla zařazena do indexu nežádoucích osob. Znovu jsme se sní mohli setkat až po listopadu 1989. Mám za to, že právě tento aspekt byl v právě přeložené knížce silně potlačen, a proto vše aspoň takto připomínám.

Nakonec bych chtěl ještě stručně připomenout také obrovskou práci, kterou Hebe Kohlbrugge pro nás, speciálně pro náš domácí filosofický seminář a ještě některé další domácí semináře spolu s řadou holandských přátel vykonala, a to v době, kdy už sama do ČSSR nesměla jezdit. Bylo to neocenitelné. Ba neuvěřitelné.

Jaképak „dávno“?

Monika Žárská

V poznámce překladatelky

na konci knihy několika osobám děkuji za pomoc. Že jsem požádala odborníky na dějiny a kulturu některých zemí o pročtení příslušných kapitol, to souvisí s tím, že jsem si během práce uvědomila nezbytnost vysvětlivek a poznámek, někdy i zpřesnění, pod čarou. Motivovala mne i Olga Richterová, která prohlásila, že kniha je „tak trochu učebnice dějepisu 20. století“. Že bude přínosem pro mladší generaci. A to pak poznámky pod čarou, jejichž počet jsem oproti originálu zněkolikanásobila, mohou být užitečné. Knize rozhodně neuškodil ani obsažnější jmenný rejstřík. V holandském vydání není žádný, v německém neúplný a obsahuje mnoho chyb. Autorka vlastně stále vypráví o setkávání s lidmi, a to znamená množství jmen. Petr Kadlec vytáhl z textu databázi „všeho, co připomíná jména“, a s tou jsem si důkladně pohrála, vyházela mnoho slov, která vůbec jmény nebyla nebo byla jménem něčeho jiného než lidí. Naopak jsem doplnila jména, která Petrovu vyhledávači unikla, třeba dozorkyně Jo, protože jsou to jen dvě písmenka. V průběhu práce jsem se rozhodla uvádět i rodná (křestní) jména, pokud je bylo možné vypátrat. (V německém rejstříku jsou jen začáteční písmena.) Trvalo mi to několik dní, ale vlastně mě to začalo bavit. Dokonce jsem na základě práce na rejstříku ještě zpětně opravila několik chyb v psaní jmen v textu knihy. Doufám jen, že jsem dohledáváním rodných jmen naopak nezanesla do rejstříku chyby. To je totiž taková neustálá potíž při práci s texty: kdykoli s textem nějak pohnete, vzniká nebezpečí, že do něj vnesete i chybu.

Také musím poděkovat holandským přátelům, kteří překlad doprovázeli: Lisa Fikejsová, především však Hans van der Horst. Dbali na přesnost, tu a tam se našla i chyba v německém textu, která s jejich pomocí mohla být odstraněna. Pokud jde o stylovou rovinu knihy, je trochu rozkolísaná. Od vzletného stylu po výrazně hovorové prvky. Hebe se v mém podání vyjadřuje sice spisovně (žádná tzv. obecná čeština, žádnej, kterej), ale s jistou bezprostředností a uvolněností. Při práci jsem občas vzpomínala, jak by to či ono asi řekla moje kutnohorská a později libchyňská babička, která ráda a dobře vyprávěla, a to jazykem kultivovaným, v němž je však místo i pro hovorové výrazy – „taky“, „ohromně“, „jestli“ nebo „tohle“, případně „tohleto“ místo „toto“.

Návštěvy z ciziny,

to byl v době totality velice důležitý jev. Byly podnětné pro nás, ale i pro návštěvníky. Hebe jasně píše o tom, jak ji přátelství navázaná v nesvobodných zemích formovala. Dovolila bych si říci, že ji formovala k větší svobodě. Hebe se paradoxně kontaktem s nesvobodou stávala svobodnější. Z její knihy se dá vyčíst, že tam, kde její současníci v zemích svobodného světa byli (dobrovolnými) otroky komunistické propagandy a jejích místních ohlasů, ona věděla své. Věděla hodně. Mohla vědět ještě víc. V tomto smyslu kniha není dokončená. Na začátku 90. let se v budově Ymky na Poříčí uskutečnilo setkání několika evangelických disidentů a jejich přátel a skupiny švýcarských farářů (přivedl je tam Miloš Rejchrt) a byl tam také významný funkcionář KMK. Rozproudila se debata, v níž si ten funkcionář a ti disidenti vyjasňovali stanoviska natolik vyostřeně, že švýcarští hosté z toho byli stále zaraženější. Mysleli si, že se jim Češi budou hostitelsky věnovat, vyprávět jim pěkně o tom, jaká ta přelomová doba konce totality byla, a oni se místo toho do sebe pouštějí. Miloš všechno vzorně překládá do francouzštiny, ale je to vůbec slušné, dohadovat se takhle před hosty? Nakonec to jeden z nich rovnou řekl: že je zmaten tím, že se Češi před nimi hádají. Jedna česká paní se tenkrát přihlásila o slovo a řekla přibližně toto: „Nedivte se, bez vás Švýcarů by k tomuto rozhovoru nikdy nedošlo. Copak si myslíte, že funkcionář KMK stojí o rozhovor s disidenty? Přišel sem kvůli vám, cizincům.“

Ano, hosté z ciziny mohli být jakýmsi katalyzátorem. Mohli svést dohromady lidi, kteří by se jinak nesetkali nebo by se setkali v úplně jiné konstelaci. Přítomnost hostů mohla u některých vzbudit strach a hrůzu, že budou muset kvůli „kapitalistickému cizinci“ k výslechu, u jiných radostné rozrušení a otevřenost. Mohla motivovat k novému vyhodnocování, bilancování. Nikdy si neuvědomíte fakta tak dobře, jako když se je pokoušíte někomu vyložit. Ke všemu v cizím jazyce.

Mne však nyní zajímají hlavně ty proměny konstelace, které způsobovali cizinci, kteří se vyskytovali někde jinde, než měli být, a nechovali se tak, jak se mělo. Představovali cizorodý prvek, něco nepatřičného, etwas Nicht-sein-sollendes. A nemuseli to být cizinci z cizí země, byli i zdejší, naši, českobratrští, špatně ovladatelní, a proto obávaní anebo pohrdaní. Dvojnásobnými cizinci pak byli manželé Hrubých, kteří žili v emigraci (to byla ta první „cizost“) a dostali se občas na ekumenická shromáždění, kam nepatřili. Vydávali svědectví o obětech komunismu, ale o tom nikdo nechtěl slyšet, byli tam přece přítomni „ti správní“, delegáti z Československa, teologicky vzdělaní, obratní a… prověření. Pokud se někdo s Hrubými chtěl setkat, chtěl s nimi hovořit, podnikal to jako riskantní krok, pokradmu. Vzpomínky Olgy Hrubé jsou v tomto směru jakousi zrcadlovou analogií toho, co píše Hebe.

Hebe si uměla všímat, kdy byli lidé formovaní totalitou nuceni reagovat jinak než podle navyklých stereotypů, sama vyvolávala takové situace, záměrně i nechtěně. Popisuje faktor znejistění, popisuje situace, které jsou tak absurdní, že jsou až legrační. Jeden funkcionář KMK pošupuje balíček knih pod židlí, nožkou je nenápadně postrkuje (jsou to Bonhoefferovy spisy), aby se octly pod židlí jiného funkcionáře. Oba se tváří, že se neznají a že jsou pohrouženi do modlitby. Místo děje: Praha. Mohla by to být scéna z filmu podobného Pelíškům. Jednoho z pánů by hrál slavný komik. Neudrželi bychom se smíchy. A další scéna, a další… Tak takoví jsme byli, a tohle tragikomično nám pomůže s tou divnou minulostí se vyrovnat, namlouváme si. Abychom se už mohli věnovat novým „úkolům a výzvám“. Hebe to takhle zlehčovat nechtěla, ale mnozí z nás to chtějí, jen aby si nemuseli přiznat, že to především byla a zůstává – strašná ostuda.

Mluvila jsem o tom, že kniha je velice zalidněná,

jmenný rejstřík rozsáhlý. Nahlédnutím do něho zjistíme, že kromě několika blízkých holandských přátel jen jedna osoba je uváděna mimořádně často a na různých místech knihy: osoba, která utvářela podobu ekumény, která byla považována za budovatele mostu mezi Východem a Západem, která byla ve velké vážnosti. Hebe si J. L. Hromádky také vážila, a kdo chce být Hromádkovým obdivovatelem za každou cenu, zůstane jím i po přečtení této knihy. Existují při posuzování díla J. L. Hromádky mechanismy, které omluví skoro vše, a co nelze omluvit, bagatelizují. Ale při pozorném čtení najdete v knize svědectví a otázky, které mohou mít právě ten katalyzující účinek, o němž jsem mluvila. Nikdo, žádná Hebe, však tu ostudu nenapraví za nás. Pochopte prosím, že mi vůbec nejde o to Hromádkovi ubližovat, vždyť jsem jedné jeho pravnučce kmotrou. Jen odmítám zavírat oči před napáchanými škodami. Jak se s nimi vyrovnali vlivní českobratrští evangelíci? Já myslím, že si je ani nepřipustili. Sice už není tabu mluvit o tom, že evangelíci (jejich elity) se za komunistického režimu neosvědčili, jejich významný představitel komunistický režim vítal a doporučoval se mu přizpůsobit a dalekosáhle ovlivnil mnohé další (nohsledy i žáky, jak jsem to nedávno slyšela rozlišovat Pavla Hlaváče). Není to už tabu – ale tabu bylo vystřídáno nezájmem. Připomenu jeden dobrý počin, potenciální počátek (Němci by řekli „Ansatz“) dobré změny, usnesení č. 9 odsouhlasené synodem roku 1991:

Dopis světovým ekumenickým grémiím. Synod pověřuje synodní radu, aby Světové radě církví, Světovému reformovanému svazu, Světovému luterskému svazu a Konferenci evropských církví zaslala toto poselství: Litujeme, že jsme v minulosti neinformovali světovou ekumenu pravdivě o poměrech v naší zemi v období diktatury komunistické strany. Zamlčovali jsme mocenskou manipulaci, jejíž jsme byli obětí jako občané i jako církve. Zaváděli jsme tak na scestí mnohé naše bratry a sestry, zvláště v III. světě, kteří z naší viny mohli nabýt dojmu, že tzv. reálný socialismus je nosným modelem pro řešení problémů současného světa.

Řekněte, kdo má tento dopis v paměti. Trvalo několik let, než jsem ho ze synodní rady po urgencích dostala, byla jsem tak nepříjemná, že jsem obratem požádala o jeho znění v angličtině a němčině, a nemám je dodnes. Nesetkala jsem se s nikým ze zahraniční ekumény, kdo by o tomto dopise věděl. Já se do ekumény pletu jen dobrovolnicky, jak je možné, že ho nešíříte vy profesionálové, elita? Měl by být na tom krásném profesionálně vedeném webu e-cirkev dosažitelný při prvním rozkliknutí. A neříkejte, že už je to dávno a že jsou „nové výzvy“. Neříkejte, že je to dávno! Sedí tu Hebe, ročník 1914, tak jaképak „dávno“.

Příloha Protestor 6/2011 vychází s podporou Nadačního fondu Věry Třebické-Řivnáčové a Velvyslanectví Nizozemského království.