Promluva o lidských právech

10. prosince 1948 přijalo Valné shromáždění OSN dokument zvaný Všeobecná deklarace lidských práv. V preambuli tohoto pětistránkového textu se objevuje reflexe hrůz 2. světové války: „zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům urážejícím svědomí lidstva … je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku.“

Už z tohoto citátu je patrné, že lidská práva nechtějí být jen jakýmsi poměřovadlem civilizační úrovně jednotlivých zemí či součástí bontónu, který slušné státy zachovávají, nýbrž hrází proti barbarským činům a základovou deskou k budování světa, v němž by lidé mohli žít svobodně a důstojně.

Co jsou vlastně lidská práva?

Řekl bych, že představují souhrn zkušeností, především zlých zkušeností se zvrhlou politickou mocí, a vyvození důsledků z nich. Lidská práva mají svou tradici, lépe řečeno jsou tradicí. Živou tradici, tedy předávání obsahu lidských práv konkrétními skutky konkrétních lidí, jsme si připomněli před třemi týdny v městečku Vence v jižní Francii, kde odhalovali pamětní desku nedávno zesnulému velikému Čechu Josefu Fišerovi, jenž v tamější škole s pomocí některých Francouzů, převážně protestantů, zachránil před transporty do vyhlazovacích lágrů 83 židovských dětí.

Lidská práva jsou ale také tradicí písemně zachycenou. Významnými dokumenty této tradice jsou od roku 1966 dva mezinárodní pakty, jeden o občanských a politických, druhý o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Roku 1976 Federální shromáždění tehdejší ČSSR s nimi snadno a rychle vyslovilo souhlas a prezident republiky je ratifikoval. Zanedlouho toho asi litovali, neboť rozpor mezi závazky v paktech obsaženými a praxí komunisty znevolněného československého státu se stal jedním z podnětů, možná nejsilnějším, ke vzniku Charty 77 a také příruční zbraní chartistů při výsleších na StB. Po implementaci Paktů do právního řádu ČSSR bylo možné říci, ale pánové, vždyť nic nezákonného nedělám, podle zákona č. 120/76 sbírky, článek 19, mám „právo na svobodu projevu a toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem.“ Ovšemže soudruzi se takovouto citací zmást nedali, ale je mou zkušeností, že je výhodné, když se člověk před policejním orgánem nemusí dovolávat jen svého svědomí, ale formálně platného právního předpisu. Několikrát se stalo, že dezorientovaná StB při domovních prohlídkách zabavovala i texty těchto paktů jakožto podvratnou literaturu. Pakty o lidských právech se nepochybně se staly součástí tzv. ideové diverze a mohutně přispěly k tzv. korozi socialismu, jak si tyto úkazy pojmenovali sami soudruzi.

S Všeobecnou deklarací z r. 1948, jejíž narozeniny dnes slavíme, souvisejí oba Pakty tím, že naplňují úmysl vyjádřený v preambuli Všeobecné deklarace chránit lidská práva zákonem. Sama Všeobecná deklarace žádnou právní závaznost neměla, vliv ale ano.

Prodloužená francouzská Deklarace práv člověka a občana

Významné je i to, že Všeobecná deklarace není textem příliš originálním, nýbrž nepokrytě opisuje z francouzské Deklarace práv člověka a občana z r. 1789. Základní strukturu v podstatě zachovává, něco mírně pozměňuje a hodně přidává. Všeobecná deklarace je asi třikrát delší než dvoustránková deklarace z r. 1789 a dovolím si soud, že prodloužení textu věci lidských práv spíše ublížilo než prospělo.

Všeobecná deklarace tím prodloužením nastartovala proces dalšího prodlužování seznamu práv, které má kdosi – nejspíše stát – každému zajistit. Takže Všeobecná deklarace přiznává též právo na „takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, čítajíc v to potravu, šatstvo, bydlení, lékařskou péči a nezbytná sociální opatření, právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, při pracovní nezpůsobilosti“ Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech pak uznává i právo na „odměnu ve dnech veřejných svátků“. Toto narůstání seznamu požadavků, považovaných za jakási nezadatelná práva, je na jedné straně pochopitelné – o důstojnost lidské bytosti se hraje i situacích všedního dne –, na druhé straně je nebezpečné: původní smysl lidských práv rozmělňuje.

Francouzská deklarace je lepší než Všeobecná deklarace už svým názvem: Deklarace práv člověka a občana. Oznamuje tím, že práva člověka a práva občana se tak úplně nekryjí.

Hned ve druhém článku Francouzské deklarace se píše toto: „cílem každého politického společenství je zachování přirozených a nezrušitelných práv člověka: těmito právy jsou svoboda, vlastnictví, bezpečnost a odpor vůči útlaku.“ Na rozdíl od Všeobecné deklarace je v tomto dokumentu z 18. stol. přítomno jasné a dnes tolik žádoucí oddělení základních práv od těch odvozených, tedy druhotných. Opakuji ještě jednou, práva člověka, či lidská práva, jsou čtyři (svoboda, vlastnictví, bezpečnost, odpor vůči útlaku). To ostatní, např. právo každého občana podílet se na vzniku zákonů osobně nebo skrze zástupce, je právo občanské, tedy odvozené.

Nu, a když jsem označil starší předlohu Všeobecné deklarace za lepší, než je sama Všeobecná deklarace, pak přiznávám, že za ještě lepší považuji jednu z předloh, ze které zase opisovali Francouzi: je to

Deklarace práv státu Virginie z r. 1776

I ona jasně rozlišuje mezi právy základními a odvozenými. Ta nezcizitelná práva jsou: požívání života a svobody, přístup k vlastnictví, hledání štěstí a bezpečí. Francouzi tedy jednak jako by pro samou svobodu zapomněli na život, jednak je zkušenost s monarchickým absolutismem dovedla k právu na odpor jako právu inherentnímu lidské bytosti, zatímco Američané připisují každému člověku právo hledat své štěstí. Svoboda, bezpečí a vlastnictví však jsou oběma deklaracím společné a společné je jim i přesvědčení, že organizovaná politická moc je tu proto, aby tato základní nezadatelná práva chránila. Lidé se rodí stejně svobodní, vyznávají týmiž slovy obě deklarace. A tady se k nim přidává i Všeobecná deklarace – shodně ve všech třech textech je toto vyznání víry v svobodu každé lidské bytosti uvedeno hned v článku prvním. A Všeobecná deklarace – abych se jí také zastal – má i rovnost v důstojnosti a právech, které též docházíme tím, že se narodíme. Svobodnými a důstojnými a rovnými se tedy nestáváme tím, že se staneme občany nějakého skvělého státu, nějaké říše krále Miroslava či strany, kde tak volno dyše čelověk. Takoví jsme, protože jsme lidé, a ty státe, strano rodnaja či králi Miroslave, se nám do našeho prožívání života a svobody nepleť. Není tu člověk pro stát, ale stát pro člověka, a důstojnost toho kterého tělesa politického je odvozena od toho, jak dokáže prvotní důstojnost lidské bytosti ctít, chránit její život, svobodu vlastnictví a nepřekážet v hledání štěstí.

Toto pojetí vztahu mezi státem a jedinečnou lidskou bytostí je společné všem lidskoprávním deklaracím. Kde se ale vědomí, že každý člověk je nadán důstojností a nezadatelnými právy, vzalo? Je prokazatelné, že v tradici, která je ještě starší než první lidskoprávní texty. Vlastně bychom mohli začít už od Adama, od stvoření člověka k Božímu obrazu. Ale nezačnu od stvoření světa, to by bylo moc dlouhé, takže z té tradice židokřesťanské víry a životní praxe připomenu Petra Chelčického. Těm, kdo kupují panství i s poddaným lidem, vzkazuje jihočeský zeman v 15. stol. toto „Vždyť ti lidé dříve jsou Boží, než jsi je kupil! Bůh je sobě k libosti stvořil, jak chtěl. A váží si jednoho člověka více než všeho majetku, což ho má celá země. A Kristus, ten si koupil lidi ty ne stříbrem a zlatem, ale krví svou drahou a bolestmi těžkými… umřel za ně a tou smrtí ukrutnou koupil je k sobě k dědictví.“

Přeskočím kalvinismus, který měl obrovský vliv na pozdější vývoj přes anglické a holandské nonkonformisty, rovnou ocituji Johna Locka, puritánského filosofa, který dal dohromady r. 1669 ústavu státu Severní Karolína: „všichni lidé jsouce dílem jednoho všemohoucího nekonečného Tvůrce, všichni služebníky jednoho svrchovaného Pána vyslaní do světa na jeho rozkaz a v jeho službách, jsou jeho vlastnictvím…. nelze tedy předpokládati žádné takové podřízení mezi námi, jež by nás opravňovalo, abychom zahubili jeden druhého, jako bychom byli učiněni jedni pro užívání druhých. To jen nižší stupně tvorů jsou učiněny pro naše užívání“.

V deklaraci státu Virginie z r. 1776 najdeme na závěr jasný odkaz na kořen lidskoprávních dokumentů: „Náboženství, naše povinnosti vůči Stvořiteli a způsob, jak jim dostát, odvisí od rozumu a přesvědčení, ne od síly a moci. Proto všichni lidé mají stejné právo svobodně praktikovat své náboženství v souladu se svým svědomím. Úkolem všech je prokazovat bližním toleranci a křesťanskou lásku.“

Víra v Boha stvořitele a Krista vykupitele vede k poznání, že máme vůči bližním i své povinnosti; je naším úkolem prokazovat jim křesťanskou lásku.

Rodokmen lidských práv je zhruba tento:

Bible, úvahy svatého Augustina a těch, kdo na něj navazovali, zvláště reformace 16. století, s popřením rozdílu mezi osobami duchovními a světskými. Historik Hioll k tomu říká: „Z přesvědčení, že všichni křesťané se křtem znovuzrozují jako svobodní a rovní, přecházejí Levelleři k přesvědčení, že všichni Angličané, a nakonec všichni lidé se rodí svobodní a rovní.“ Ale pozor, tradice neznamenají vždycky hladké navazování. Levelleři v Anglii byli perzekvování a zanikli. Jiní ale nezanikli, zvláště kalvinističtí disidenti independisté, nacházející živnou půdu zvláště v Holandsku. R. 1620 vyvezli do Ameriky projekt politické obce jako společenství založeného na vzájemné smlouvě. Zde se jejich ideje vtělily do prohlášení nezávislosti a ústav jednotlivých států, odkud byly převezeny do Francie. Jasným symbolem toho, že revolučně angažovaní Francouzi si uvědomovali odvozenost svých idejí od amerických, je, že markýz Lafayette, jenž text deklarace národnímu shromáždění předkládal, sám účastník bojů Američanů za nezávislost, věnoval klíč od jím dobyté a již nepotřebné Bastilly svému příteli Georgu Washingtonovi.

Uvádím tuto okolnost na připomínku, že naše duchovní kořenné systémy evropské a americké jsou úzce prorostlé a jakýkoli zaslepený antiamerikanismus je ve svých důsledcích také zaslepeným antievropanstvím.

Ovšemže ani v Americe nešla implantace krásných ideálů do politické praxe snadno a přímočaře. Snad právě proto bychom k ní měli být pozorní. Uvádím jeden z významných detailů pohnuté americké historie: Za Otci poutníky se vypravil z Evropy disidentský anglikánský pastor Roger Willams. Nenalezl ale mezi nimi vzornou Boží obec, nýbrž represivní sektu, kde se každá názorová odlišnost trestala metlou, exilem či smrtí. I stal se disidentem mezi disidenty – v jednu chvíli mu ochranný azyl poskytli domorodí Indiáni, v roce 1636 založil vlastní kolonii na Rhode Island, kde platila absolutní náboženská svoboda. Cituji z jejího vyhlášení: „Je Boží vůlí a příkazem, aby od příchodu jeho Syna Pána Ježíše všem lidem všech národů a zemí, ať jsou pohané, židé, turci či antikřesťané, byla přiznána svoboda svědomí a kultu, aby nebyli poráženi jiným mečem nežli mečem ducha Božího a Božího slova… Bůh nežádá, aby v občanské společnosti platila náboženská uniformita, která se ostatně dřív nebo později stane podnětem k občanské válce, znásilňování svědomí, pronásledování Krista v jeho služebnících, pokrytectví a zničení milionů duší…“ Prorocká slova, jež ale nebyla voláním na poušti, nýbrž východiskem k takové organizaci pospolitého života, kde by se člověk nemusel bát o svůj život, svou svobodu, vlastnictví a mohl hledat své štěstí.

Co chceme, máme nejdříve činit druhým

Lidská práva jsou tu, mají svou historii a věřím, že i budoucnost. Ovšem ocitají se v stále silnějším nebezpečí, že budou docela odříznuty od svých živých duchovních kořenů a ztratí svou mízu. Budou-li lidská práva jen hromaděním požadavků, stanou se plíživou despocií. Naštěstí jejich intence je stále ještě dešifrovatelná: Nejsou především domáháním se toho, co chceme, aby nám lidé s větším či menším přispěním státu činili. Jsou výrazem toho, co řekl Ježíš: Chceme-li, aby lidé nám činili, co chceme, máme to nejdříve činit my jim. I nezadatelná důstojnost je nám lidem dána především proto, abychom ji rozeznávali a ctili na těch druhých.

Je naší povinností, jak praví deklarace státu Virginie, poskytovat bližnímu toleranci a křesťanskou lásku. Lidská práva nejsou záštitou lidského sobectví, jsou naopak potvrzením lidské vzájemnosti, neboť, jak řekl Masaryk – věčné nemůže být věčnému lhostejné. Všechny deklarace práv, lépe řečeno privilegií každé lidské bytosti, prosazují i zcela určitý způsob účasti občanů na moci. Všeobecná deklarace z r. 1948 vyhlašuje, že „každý má právo, aby se účastnil vlády své země přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců“ volených při volbách, jež se konají „na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva tajným hlasováním“. Občanská práva jsou odvozená, ale významná. V textech zachycujících tradici lidských práv je zkrátka uložena i zkušenost, že nejvhodnější ochranou křehké lidské svobody a zranitelné důstojnosti lidí je to, co nazýváme demokracií.

I když jsme nespokojeni, jak si s vládou věcí našich, jež se k nám opět navrátila, nějak neumíme poradit, nikdy demokracii nevzdávejme. I to je výzva, kterou slyšíme z živé i psané tradice lidských práv.

Předneseno 10. 12. 2006 na Zámku Jemniště při připomínce Dne lidských práv. Mezititulky red.