Bratrská jednota baptistů (BJB) se na svém mimořádném sjezdu 19. 1. 2013 v Praze rozhodla nepřijmout finance, které jí byly přisouzeny v rámci „vyrovnání“ mezi státem a církvemi. Pro člověka, který alespoň něco málo ví o baptistické tradici, nebylo asi toto rozhodnutí nijak překvapivé. Odluka církve od státu, zahrnující také oblast finanční soběstačnosti, byla vždy pevnou součástí baptistického hnutí ve všech jeho rozmanitých podobách. Přece se ale dnes nad rozhodnutím BJB objevují otázky a nejrůznější komentáře, občas jen velmi neúspěšně skrývající rozhořčení a údiv.
Poměrně typickým příkladem takové reakce byl také článek, uveřejněný na blogu ihned.cz kazatelem Církve bratrské Danielem Kvasničkou. Autor hned v úvodu konstatuje, že byl „pokřtěný baptisty“. Tato už sama o sobě teologicky pozoruhodná formulace má snad vyvolat jistotu, že bratr Kvasnička dobře zná prostředí BJB, k jejímuž rozhodnutí se vyjadřuje. Jeho následující slova ale spíše signalizují, že baptistickou tradici buďto nezná, nebo vykládá velice elasticky. (To by ostatně odpovídalo elasticitě, se kterou se v dobách komunismu zástupci CB prezentovali před svými americkými baptistickými donátory jako baptistická církev.)
V prvé řadě se bratr Kvasnička pozastavuje nad tím, že BJB neodmítla už celý samotný proces jednání. Že zareagovala až ve chvíli, kdy bylo přijetí zákona schváleno. K tomu je potřeba doplnit, že baptisté se nestraní rozhovoru a jednání se státem. Odluka neznamená izolaci a mlčení. Chvíle, kdy se celý návrh zákona tvaroval, byla přirozeným okamžikem pro rozhovor. Jednotlivé sbory pochopitelně přemýšlely nad tím, jak se k věci „vyrovnání“ postavit. Tato otázka byla tématem také při setkáních kazatelů a na Radě zástupců sborů. Názory sborů se v této věci lišily a pokrývaly celé spektrum, od přesvědčení, že je potřeba jednoznačné odmítnutí, až po touhu finance přijmout. (Vzhledem k tomu, že se jedná o náhrady za nevrácený majetek z období komunismu, není bez zajímavosti, že tuto touhu nejhlasitěji prezentovaly zejména rusky mluvící sbory, vzniklé v nedávných letech.)
Mimořádný sjezd byl svolán v okamžiku, kdy byl rozhovor ukončen a zákon ve své konkrétní podobě schválen. Sbory BJB se svobodně rozhodly finanční důsledky, vyplývající z tohoto konkrétního finálního znění zákona, nepřijmout. Bratr Kvasnička k tomu říká, že v tomto rozhodnutí „baptisté nemají jeho hlas“. Ano, nemáme. Stejně jako nemáme hlasy mnoha jiných, kteří by nám chtěli poradit, co a jak máme dělat. Nerozhodujeme se podle hlasů jednotlivců – dokonce ani těch „pokřtěných baptisty“ – ale podle rozpoznání našich sborových společenství.
Druhá výhrada bratra Kvasničky má formu otázky: „To je jisté, že stát, který naneštěstí občas řídí nějaký podivný holomek, bude lépe hospodařit než stát v těle Bratrské jednoty baptistů a jiných křesťanů?“ Jisté to není. Ale my nejsme banka ani organizace založená k spravování majetku. Nehledě na to, že ten, kdo zná církevní prostředí, dobře ví, jak je právě v otázce správy majetku často ohrožené naivitou, neprůhledností, zneužitelností. Snad to neplatí obecně, snad se to postupně zlepšuje. Však budeme mít možnost pozorovat, jak si církve s navráceným majetkem poradí.
Třetí, poslední výhrada, kterou bratr Kvasnička vznáší, má téměř teologický nádech. „Pokud jsme křesťané, jsou pro nás všechny peníze tak trochu cizí peníze. Když se Kristus podíval na peníz, měl rychlou odpověď na to, komu peníz patří: císaři!“ To je patrně reakce na to, že se z prostředí BJB objevovalo volání, že naší komunitě stát téměř nic nedluží, a proto jsou to „cizí peníze“, na které nemáme nárok. Ponechme stranou podiv nad tím, ke kolika různým účelům už posloužil biblický motiv: „Co je císařovo, odevzdejte císaři“. Ano, všechno patří Bohu, jak Daniel Kvasnička píše. To ale přece ani v Písmu nebrání rozlišování mezi dočasně „vlastním“ a „cizím“ majetkem. Někdo nám nabízí peníze, které nám nepatří. A my se nechceme zabývat tím, kdo (stát, katolická církev, ERC?) a proč. Nejsou to naše peníze. Svobodně jsme se rozhodli: děkujeme, nechte si je.
Rozhodnutí BJB není populistické, ale vyrůstá z několikasetleté baptistické tradice odluky. To, že se takto BJB rozhodla, nemusí se určitě každému líbit. Zároveň je to ale pozitivní signál, že církev nemusí jednat jen pragmaticky.
PS: Na závěr ještě jedno upřesnění. Daniel Kvasnička ve svém článku píše: „Baptistům ke cti, oni už zkusili státní podporu v minulých letech odmítnout. Pak se k ní ale rozumně vrátili.“ Tato formulace je silně zavádějící. Od svého vzniku na konci 19. století se čeští baptisté až do počátku padesátých let samofinancovali. Do ranku „povinně dotovaných“ se dostali pod tlakem komunistického režimu. Po revoluci se BJB navrátila k samofinancování. Přesto některé sbory, z obav o svou existenci, požádaly opět o příspěvek na platy kazatelů. Argumentace, která tento krok podpořila, nebyla příliš vzdálená argumentaci bratra Kvasničky. Zároveň je ale toto rozhodnutí trvale zdrojem napětí a určitého rozdělení v BJB. Možná to vypadá nepřehledně, ale je to jen další důkaz toho, že BJB není církev, ale pouze aliance, sdružující samostatné a svobodně se rozhodující sbory.