Aktuální slovníček biblických pojmů
Ježíš byl nejen vzkříšen, nýbrž po 7×7 dnech vstoupil na nebesa. Tím byla ukončena řada soukromých zjevení Vzkříšeného. Před svým Odchodem pověřil Ježíš učedníky světovou misií (Mk 16,15 a par.). Nejvíce pozornosti věnuje tajemnému, i když zjevnému, Ježíšovu „opuštění“ lidského i mimolidského světa Lukáš, jak v evangeliu (L 24,50–53), tak i ve Skutcích (Sk 1), kde je to spojeno s vylitím Ducha na jeruzalémské shromáždění. My nejsme tam, kde je náš Pán, v oblasti Všemohoucího, v zóně bezmezné Boží laskavosti, ale náš Učitel a Zachránce je přítomen v proudění proměňující Energie. Jan se vzdává prostorové představy. „Zdola“, „shora“ jsou duchovní výpovědi. Jde o „nový rod“ a zkušenost s Božím královstvím (J 3,3). Pavel ve svých listech (např. 1K 15) nanebevstoupení nezmiňuje, ale kristovský hymnus v listu do Filip (Fp 2,9) zdůrazňuje, že Bůh Krista „povýšil“ (hyperypsún = „povýšiti k nejvyšší výši“ – J. B. Souček), což splývá se vzkříšením, není míněn další akt.
V nejstarším Pavlově listu (do Soluně) se setkáváme s jakýmsi kolektivním nanebevstoupením („potom my živí… budeme uchváceni v oblacích vstříc Pánu“ – 1Te 4,17). Ježíšovo nanebevstoupení je nakresleno v dobových představách, jež se orientovaly na starozákonní i následné (pseudoepigrafní) tradice. Vystupování vzhůru (hebrejsky ’–l–h, čti alaja; řec. analambanein, lat. ascendere) je osnovným motivem nanebevstoupení. Jít či putovat vzhůru má ve Starém zákoně nejen význam topologický a geografický, nýbrž i bohoslužebný a duchovní. Vystupovalo se do (k) Jeruzaléma. Tomu jsou věnovány tzv. poutní Žalmy (Ž 120–134). „Vystupování“ je i termín obětní (ólá = zápalná oběť). To Božské (hospodinovské) bylo na Hoře (Sijón) nebo nahoře – v nebi – tam, kde „bytuje“ Bůh (JHVH, Elohím). Mezi Bohem a člověkem je budoucnostní jednota, ale než se přiblíží nebo uhodí věk Božího království, platí tu zásadní rozdíl a oddělení. Bůh je na nebi, člověk na zemi (Ž 115,16). Jen zcela výjimečně šli někteří lidé přímo k Bohu, aniž okusili smrti. Byli uneseni (vzati či vytrženi) do zóny Oteckého Božství.
Jmenujme je. Mojžíš: zemřel na hoře Nebó, pochován neznámo kde (Dt 34). Podle pseudoepigrafní knihy Nanebevzetí Mojžíšovo vstoupil do nebe. Henoch, kterého „vzal Bůh“, takže (fyzicky) „nebyl“ (Gn 5,24). Podle pseudoepigrafních knih Henochových vystoupil postupně až do sedmého nebe. Eliáš: protibaalovský prorok za krále Achaba. Ohnivý vůz s ohnivými koni odloučil Eliáše od Elíši a „Eliáš vystupoval ve vichru do nebe“ (2Kr 2,11). Podle tzv. Eliášovy knihy (apokalyptického obsahu) byly Eliášovi zjeveny události posledního času. Podle židovské mučednické legendy (Izajášovo martyrium a nanebevstoupení) také Izajáš vstoupil „na nebesa“. Z těchto biblických i pozdějších podání bylo „ušito“ nanebevstoupení Ježíšovo. Ostatně už na hoře Proměnění rozmlouvají s Ježíšem právě Eliáš a Mojžíš (Mk 9,2–13).
1. Nebe je spíše stav duše (i těla) než prostor. Spolu s Ježíšem vystupují i jeho opravdoví žáci do roviny čiré transcendence, do zóny zvané Jinde a Jinak.
2. Přesto, že náš život tady a teď je skvostným Božím darem, máme se už nyní nadýchat ovzduší věčna.
3. Zde si užíváme chleba, vína a tvůrčího společenství. Ale naše občanství je v nebi (Fp 3,20).