Pro homine 2006 / Ckání – posměšný úděs nad Božím bořitelským dílem

Číslo

Aktuální slovníček biblických pojmů

Kraličtí mají ve své Bibli výraz ckát, ckání. Tato slovíčka bychom měli podržet, poněvadž jsou silně emoční (dělat „c“) a přitom vyjadřují něco, co bychom měli považovat i za svou vlastní současnou zkušenost. Jazykovědci (F. Šimek, B. Popelář aj.) mají za to, že ckáti znamená „projeviti nahlas svůj úžas, podiv i posměch, pomlaskovati“, ale též „šveholiti“; odkazují na výraz „ceknout“. Kraličtí tak překládají hebr. výraz š-r-q = hvízdat, pískat, syknout, a to v posměšném smyslu. Šeréká znamená zahvízdnutí nad Božím dílem zkázy. Je to ušklíbnutí, uchechtnutí. Pozadím jsou zvyklosti týkající se shromažďování stáda (Sd 5,16 – zde mají Kral. „řvání stád“); někde jde o cenění nebo skřípění zubů (Pl 2,16). Hvizdem se v různých oblastech života mnohé rozhoduje nebo urychluje. Proto jde i označení pastýřské píšťaly. Ruku v ruce jde „ckání“ (šrq) s výrazem n-š-m = těžce dýchat, vzdychat, skoro jako rodička (Jr 42,14). Za posměšným „zackáním“ následovalo tleskání nebo mávání rukama (Jb 27,23 Sf 2,15c) a potřásání hlavou (Pl 2,15). Kraličtí překládají šrq na některých místech jinak než „ckáti“, v Za 10,8 stojí „šeptati“: šeptem, ne hvizdem, shromáždí Hospodin Efrajimce. Řeckým adekvátem šrq je syrizein = syčet, pískat (syrinx je v řecké mytologii arkadská nymfa i píšťala zhotovená z rákosu). Lat. obdobou je sibilare = syčet, mluví se o „syčící tlamě“ (sibila ora).

SZ uvádí místa, kde se mluví o Hospodinem ztrestaných městech, z nichž Bůh učinil ruiny, a kde mohl i kolemjdoucí od plic projevit svůj posměch, syčet či sykat ironií, mávat rukama, tlouct se do kolen a zlobně i vesele si hvízdnout: Babylon (Jr 51,37), Ninive (Sf 2,15), Týr (Ez 27,35n), ale – horribile dictu – i Jeruzalém (1Kr 9,8; Jr 19,8)

1. Bůh nesplývá s dějinami, ale zasahuje do nich, někdy velmi razantně. Jeho hvizd svolá na zbožštělé vládce i jejich regiony potupné hrůzy. Zůstanou ruiny. V tomto hrozném prostoru se mnozí vysmějí moci, která překročila své meze.

2. I pohromy (zajetí, porážky, dějinné stavění na pranýř, zbavení stoupenců), jimiž Hospodin a jeho Kristus stihají církev, slouží nejednou k bytelné ironii a výšklebnému výsměchu zbytnělé církevní moci.

3. Také v osobním životě křesťana (žida, muslima, ale stoupence jiných náboženství) jsou potupná místa, na nichž Nejvyšší svým ostrým hvizdem svolal neštěstí, katastrofy, likvidaci toho, na čem jsme založili falešné jistoty. Soud začíná od domu Božího (1Pt 4,17).

4. „Ckejme“ předem (v čase milosti) nad počiny, nad nimiž zní Boží hvizd, abychom definitivním „hrozným navštívením božím“ unikli. Pokud máme světlo a nezahalí nás noc (J 12,36).