Žalm 1
Člověkem radosti je ten,
kdo nejedná způsobem zvrácených:
cestu hříšných nepodstupuje,
doma mezi vysměvači není,
anžto si zamiloval zákon Nejvyššího,
hloubá v něm dnem i nocí,
je jako strom,
jenž roste nad vodní struhou,
rodí ovoce, když je čas,
a jeho listí neusychá,
vše, co činí, se mu zdaří.
Naopak ti zvrácení
jsou jako plevy, jež odvanou ve větru,
ano, nepovstanou na soudu zvrácení,
hříšní spolu se spravedlivými.
Na cestě spravedlivých záleží Nejvyššímu,
však cestou zvrácených je pád.
(leden 2007)
člověk – nepoužívám slova muž (blaze muži, blahoslavený ten muž, šťastný je muž), neboť jde o jakéhokoli člověka, může to být i žena
zvrácení – hebrejské adjektivum „raša“ se tu vyskytuje čtyřikrát v plurálu, jestliže autor opakuje výraz na tak malé ploše a nenahrazuje jej synonymy, která by se v hebrejštině našla, pak je třeba toto respektovat a považovat za záměr, překládám proto vždy stejným slovem
Nejvyšší – namísto Božího jména JHVH se vyslovovalo metaforické Adonaj, potažmo Kyrios, Dominus, Lord, Seňor, Pan, v češtině Hospodin čili velebný pán; slovo pán ale ztrácí s postupující demokratizací původní význam, výrazy Pán i Hospodin vnímáme dnes spíše jako sama Boží jména bez původních konotací těchto slov, a nikoli jako šifry, které by k Božímu nevyslovitelnému jménu pouze odkazovaly; užívám proto označení Nejvyšší, které částečně vyjadřuje onu enigmatičnost; svou adjektivní, tedy nejmennou, a superlativní povahou poukazuje k tajemství
Žalm 24
Píseň pro Davida
Nejvyššímu patří země a plnost její,
svět a jeho obyvatelé,
vždyť on ji v mořích založil
a nad vodami upevnil.
Kdo vystoupí na horu Nejvyššího,
kdo stane na místě jeho svatosti?
Kdo nevinných je rukou a čistého srdce,
kdo neupsal duši marnosti,
kdo křivě nepřísahá,
ten dojde požehnání, ba i spravedlnosti
od Nejvyššího, boha svého spasitele.
Takové je pokolení těch, kteří ho hledají,
Jákob, který touží spatřit tvou tvář.!!!
Ó, brány, nadzvedněte své poutce,
otevřte se, vy veřeje skrytosti,
ať dostaví se slavný král.
Kdo je tím slavným králem?
Nejvyšší, pán silný a statečný,
Nejvyšší, pán vítězný.
Brány, nadzvedněte své poutce,
otevřte veřeje skrytosti,
ať dostaví se slavný král.
Kdopak je ten slavný král?
Nejvyšší pán zástupů,
on je ten slavný král.!!!
(říjen 2006)
!!! – třemi vykřičníky označuji hebrejské „selah“, které se zdá být nepřeložitelné
poutec – (architektonický prvek) horní příčný vodorovný nosník vrat, dveří či oken
skrytosti – hebrejské „olam“ znamená věčnost, svět, skrytost
Svévolné užívání „svévolníka“
k debatě o překladu jednoho slova
Ukazuje se, že v argumentaci pro užití toho či onoho slova při překladu Písma hrají velikou roli emoce, čirý subjektivní pocit kombinovaný s předsudkem a církevním zvykem. Myslím, že pokud nejsou tyto faktory reflektovány, nemá další debata smysl. Jednoduše řečeno, každý si povede svou. Každý bude oblibovat a propagovat tu či onu verzi překladu. Naštěstí ale existuje platforma vybudovaná prací mnoha jazykových odborníků, takže můžeme mluvit o určité objektivitě ve spojení s významem slov. Tou platformou míním slovníky, které mapují výskyt a užívání slov.
V nejkomplexnějším slovníkovém díle, ve Slovníku spisovného jazyka českého (Praha Academia 1989) čteme – u hesla svévole:
1. vlastní vůle, zpravidla zlá, její bezohledné, zlovolné uplatňování, zlý čin z takové vůle pramenící
2. bujnost, nevázanost – a u příd. jména svévolný:
1. jednající o své vůli, se svévolí, jsoucí projevem svévole
2. bujný, nevázaný (řidč.)
U podstatného jména svévolník (a svévolnice) pak čteme, že se jedná o řidčeji používaný výraz označující svévolného člověka.
Slovník tedy vyjevuje jistou ambivalenci významu tohoto slova: svévole (nota bene) nemusí být nutně zlá; bujnost, nevázanost, popřípadě svéhlavost, schválnost, trucovitost, umanutost, umíněnost přece ještě nemusí být něčím špatným, alespoň ne tak špatným, jak to napovídá hebrejské slovo „raša“. V Genesis 18 například podle ekumenického překladu (ČEP 1985) je svévolník vysloveně opakem spravedlivého. Rovněž tak žalmisté či mluvčí knihy Job a Přísloví se podle ČEPu zhusta konfrontují se svévolníky.
Zamyslíme-li se nad oběma slovy, tj., „vůle“ a „svůj“, ve slovu svévole obsaženými, pak jako by se jejich výlučným spojením se zlem a špatností říkalo dvojí:
1. Zlo, o němž je řeč, je volním projevem člověka, jak napovídá též slovník. Není to nechtěné či mimovolné činění zla, a naopak může to být také zatím neprojevená zlá vůle či pouhý úmysl.
2. Vlastní, tedy „svá“ vůle člověka je nutně špatná, protože je svá. Jako by naopak nějaká cizí, nevlastní, jiná vůle měla být samo sebou dobrá. Své je zlé. Správné je zřejmě nic nechtít, nic si nepřát, nic nevolit. Být příslovečně „sicut cadaver“.
Jestli toto chceme říci o člověku a dnešnímu člověku, a jestliže toto podle nás chtěli říct bibličtí autoři častým použitím zmíněného hebrejského výrazu, pak překládejme nadále slovem „svévolník“, jako to činí ČEP. Faktem je, že bible myslí daleko diferencovaněji ve věcech zla. Mnohým církevníkům ale vyhovuje moralistická nota, která nedovoluje mít svou vůli, svůj názor, svou cestu.
A chraň nás, panebože, před jakoukoli bujností!