Fotografie Erazima Koháka na přebalu knihy Rozhovory – Poutník po hvězdách (Portál 2001) tematicky naznačuje rozsah knihy. Komenského Poutník drží „brýle mámení“ v ruce. Jeho oči očekávají, „naslouchají“ čtenářům. Poutník zve k putování po hvězdách. S Komenským má Kohák společný nejen pedagogický záměr, ale i životní směrnici: bibli, jak říká „kraličku“. To je pro sedmdesát procent českého národa záležitost nezvyklá a pro některé žurnalistické kritiky prý zavádějící do zbytečné houštiny slov.
Roman Šantora s Jiřím Zajícem kladou Poutníkovi otázky a on díky odloženým „brýlím mámení“ hned jasně odpovídá. Protože dovede tazatelům naslouchat, odpovídá pedagogicky případně, vybízí k dalšímu promýšlení a otázkám. Odpovídá s nadhledem i ve chvíli, kdy se za položenou otázkou ozývají podtóny dvou průvodců Komenského Poutníka z Labyrintu: „Drzost mysli“ a „Zvyk“. Kniha rozhovorů je odlehčena několika životopisnými vsuvkami a devíti fotografiemi (desátá je na přebalu). V předcházejících Kohákových knihách (Zelená svatozář, Člověk, dobro a zlo) se osobní přístup autora dostává ke slovu vždy ke konci knihy, až po řádném osvětlení probíraných témat. V Poutníkovi nese Kohák svou kůži na trh hned prvními slovy. Seznamuje nás s mnohými svými životními zážitky, nezůstává však jen u sebe. Putujeme s ním napříč dějinami i přítomností. Dle Koháka jde o legitimní filosofický přístup a celoživotní úděl člověka: „Skutečný zážitek je surovina, lidským se stává teprve tím, že ho jasně nahlédnu a věrně vyjádřím.“ (s. 100)
T. G. Masaryk měl dar lapidární formulace. Některé jeho výroky se vryly do paměti mnohých: „Demokracie je diskuse.“ Kohák na Masaryka často odkazuje a prokazuje podobné nadání. K masarykovské diskusi připojuje případné rozpoznání, že „diskuse není vykřikování názorů všech zúčastněných, ale především ochota naslouchat“. (s. 130) Kohák vyniká v umění naslouchat a případně odpovídat svými životními příběhy nebo postřehy o druhých. Zde se projevuje jeho přesvědčení, že nejzákladnější lidskou činností je převod života do vyprávění (s. 100). Proto bez obav vypráví příběhy z historie.
Kohák si ovšem z historie vybírá jen určité příběhy. Je přesvědčen, že si máme umět vybírat (s. 168–169). Nemáme podléhat extrémnímu názoru, že minulost nás nezajímá. Ani nemusíme s konzervativci opěvovat staletími prověřené křesťanské hodnoty. Po staletí byla přece křesťany šířena nejen touha po lásce, pravdě a spravedlnosti, ale též podivná iniciativa inkvizičního násilí, nesnášenlivosti, přísahání na pravověrnost. (s. 129) Kohák však nepochybuje o podílu křesťanství na vzniku demokratického smýšlení a demokratického systému: „Demokracie vzniká tam, kde křesťanství učí nutnosti pochopit druhého.“ (s. 131) Ekologie, politika, globalizace tvoří závažnou část rozhovorů. Kohák se hlásí k vyhraněné politické orientaci, pouze se mu obtížně hledá příhodná politická strana, k níž by chtěl náležet. Odmítá vysvětlovat sociální rozměr života Marxem a ke své vlastní „sociálně demokratické“ orientaci dodává, že v anglosaské tradici vyrůstá z jiných zdrojů, než na kontinentě. Biblická tradice v ní má rozhodující místo (s. 175).
Kohák vypráví o záležitostech, které pro většinu českého obecenstva zní nezvykle. Přimlouvá se za vnímání odlišnosti kultur. (s. 94) Na adresu tvůrců mezináboženského dialogu podotýká krátce, že není zapotřebí hledat společného jmenovatele. (s. 94) Mluví o vlastenectví, které nechápe jako nadšené vítaní úspěšných hokejistů. Uskutečňování vlastenectví vidí v hledání společných úkolů a ideálů (s. 140 aj.). Takové vlastenectví má své místo uvnitř Evropy, i té směřující do Unie. Také vícekrát zdůvodňuje svůj diferencovaný přístup k automobilismu a veřejné dopravě (s. 91, 165), k lidské tvořivosti a pokleslé konzumní či televizní kultuře, která je na překážku činné demokratické kultuře (s. 117). Docela konkrétně pak zmiňuje příklady aktivit tvořivých občanů (s. 160), i nejčastější argumenty předčasně znechucených, kteří nejsou zvyklí na tradici trvalého ovlivňování věcí veřejných (s. 160).
Filosof ovlivněný Husserlem a Masarykem nechce sestupovat do předrozumových a předvědomých hlubin lidského bytí. Nechce se zabývat pouze sám sebou. Jde proti myšlenkovému proudu, který hledá záchranu v nevědomí. Nechce argumentovat hlubinnou iracionalitou (s. 188). Zná, ale nevyznává dílo psychoanalytiků, hlubinných psychologů, hlubinných ekologů, mystiků a gnostiků. Má jinou životní strategii než hlubinnou. Uprostřed globalizačních problémů zve Poutník na cestu k odpovědnosti. „Podstatou lidství pro mě je právě vystupování z bezmyšlenkovité samozřejmosti času… a z bezmyšlenkovité souvislosti přírody.“ (s. 188; viz též s. 137n) Pro člověka je přirozené být vědomým, tj. nepřirozeným (s. 137). Je zapotřebí přemýšlet o biotickém společenství (s. 135), ale nikoli „Myslet jako hora“ (s. 97). Bylo by jistě neodpovědné očekávat od hlubinných konceptů řešení problémů globalizace. Kohák nenabízí návrat k předlidské přirozenosti, do ráje. Nevyzývá k odvržení všech civilizačních postojů, zvyklostí, popř. technických nástrojů a politických struktur. Rozhovorem o důležitosti lidského vědomí zve k odpovědnosti a demokracii (s. 137). Kohák nepodceňuje ani nepřeceňuje racionalitu. Nechce sestoupit do hlubin iracionálna a osudově přirozených sil. Je mu blízká životní šíře, kterou mu nabízí poznávání bible (s. 189), poznávání dějin (s. 189), psychologie biblických postav (s. 64; 96), biotické společenství (s. 135). Proto hovoří. Proto vypráví příběhy a též svůj poutnický příběh po hvězdách. Vyprávěním vytváří něco specificky lidského (s. 100).
Kohákovo vyprávění se může někomu zdát zdlouhavé a občas i opakující se. Zejména tomu, kdo není zvyklý na biblické vyprávění. Podání čtyř evangelistů se blíží ke svému cíli z různých stran. Některé látky mají společné, nejsou však totožné. Podobně Rozhovory formálně rozdělené do čtyř oddílů se v některých zákrutách cesty zdánlivě překrývají a opakují – tak jako život člověka je někdy ve zpětném pohledu popisován jako sled opakujících se událostí. Oči některých kritiků jsou proto netrpělivé a chtěly by knihu seškrtat na přehlednější minimum. Poutníkova cesta po hvězdách by se pak zřejmě změnila v krátkou silniční dálnici, s několika zastávkami v přilehlých motorestech. Byla by to jistě přehlednější kniha, ale zoufale neživotná. Nebylo by znát, že jsme se dostali k určitému problému z jiného úhlu. Řeč by se stala přehlédnutelná jedním rychločtenářským mrknutím oka. Kohák by ji označil za instantní (s. 79). Umění vyprávění a dějinnost života by se zdály nadbytečné. Lidskost člověka by byla záležitostí sociálních inženýrů, kterým je na obtíž odpovědné jednání. Erazim Kohák by se stal strejčkem z Ameriky, který přijel poučovat, jak máme dohnat Ameriku.
Jistě má cenu číst takové knihy, protože nás povzbuzují k putování po hvězdách – najednou vidíme lidské problémy z nového úhlu. Zřejmě jsem jeden z mnohých, kdo s vděčností něco takového čte. Važme si osobností, které dovedou promluvit zřetelně a bez taktizování. Český knižní trh není přeplněn knihami, které by dovedly hovořit podobně inspirujícím způsobem. Kdo má mysl otevřenou, ten pochopí, o co Kohákovi jde a jak se rýmuje výchova k demokracii s křesťanskou odpovědností. Kdo čte knihu jen z povinnosti, protože to dostal zadáno některým z redaktorů, může skončit ve slepé uličce neporozumění a povrchního posuzování. Již Komenského Poutník ostatně varoval před takovým sklouznutím do labyrintu, houštiny slov.
Na závěr knihy je připojen rejstřík osob zmíněných během vyprávění (říjen 1999 – květen 2000). Editorům náleží dík, že krátkými vysvětlivkami dokreslili celkový ráz rozhovorů.
Roman Šantora, Jiří Zajíc: Poutník po hvězdách, rozhovor s Erazimem Kohákem, Portál 2001