Číslo

Tíže naší doby, počátku jedenadvacátého století, se pro mnohé zhmotnila v tsunami, které svým přívalem zpustošilo značnou část pobřeží zemí kolem Indického oceánu. Pro někoho apel na pokoru před neovladatelností přírodních procesů, pro jiného rovnou apokalyptické varování. Jestliže si ovšem tváří v tvář takovým katastrofám uvědomujeme, že ani zdaleka nejsme strůjci vlastního či společného osudu, bylo by chybou propadat fatalismu – pocitu, že jsme tak jako tak vydáni napospas skrytým silám, vlnám, na nichž se můžeme buď svézt, nebo nás – máme‑li smůlu – spláchnou. Víru na „skryté síly“ předvedl ve vulgární podobě Karel Gott v Lidových novinách 9. 11. Naznačuje, že „skryté síly“, které podle něj vládnou tomuto světu, využijí ke svým kšeftům i tohoto neštěstí – a kdoví tedy, jestli nějak neovlivnily i příchod. Sebe sama pak s pokorou jemu vlastní prohlašuje za dítě štěstěny – díky níž unikl smrtícímu přívalu i tentokrát na Maledivách. A nenápadně přitom zdůvodňuje, že výsledkem téhož štěstí bylo i jeho úspěšné surfování na vlnách normalizace.

Uctivý respekt k působení „skrytých sil“ ovšem prokazují i leckteří komentátoři dění na Ukrajině. Zápas mezi prezidentskými kandidáty Janukovyčem a Juščenkem prezentují pouze jako viditelné vrcholky střetu mezi skrytými mocensko‑ekonomickými neboli oligarchickými „krami“ ukrajinské společnosti. Takto analyzuje dění např Josef Mlejnek jr. v Revue Politika z 10. 12. 2004 – vypočítává, kdo a kdy ze současných aktérů oranžové revoluce se s kterým klanem zapletl. Podobným směrem se ubírá i exministr zahraničí Jaroslav Šedivý v Listech 6/2004, když jako nejvážnější ukrajinské „zemské pnutí“ vidí hrozbu rozpadu na západní a východní část, a vypočítává i historické silokřivky, které tuto tendenci podporují. Obě jinak poučené politické analýzy sledují působení sil a pnutí, které v jejich pohledu představují až jakési osudové síly, které je dobré poznat, ale jimž nezbývá než se ve svém uvažování o dalším vývoji přizpůsobit. Příznačné přitom je, že oba autoři pomíjejí hnutí „Pora“ – síť občanských aktivistů, která od jara společnost burcovala a připravovala na volby – a která, při vědomí všech historických a i aktuálních daností (a také navzdor jim) se přece pokusila společnosti vykročit jiným směrem. Přitom bez občanské a organizační práce Pory by výsledek prezidentských voleb sotva zajímal tak značnou část ukrajinské společnosti a následná „oranžová revoluce“ by se těžko vzdemula do své výše – a hlavně by opadla podobně rychle, jako předchozí protesty vůči ukrajinským volebním podvodům. Takto však informované a zaktivizované občanstvo navzdor mrazům vytrvalo a dosáhlo svého demokratického požadavku – opakování druhého kola zmanipulovaných voleb.

PORA znamená v ukrajinštině cosi jako v jazyce Nového zákona „kairos“ – tedy „běžící lhůta“, čas, pochopený jako výzva a neopakovatelná příležitost. Pora neubíjí, ale aktivizuje. Nepůsobí po způsobu „skrytých sil“, kterým nezbývá než se poddat a při troše štěstí plout na vlnách, které jejich pnutí vyvolává. Pora zbavuje pocitu osudové vydanosti poměrům na pospas (a že této rezignovanosti na Ukrajině bylo) – a umožňuje vzpamatovat se, zorientovat a jednat – právě i napříč působení „osudových sil a mocností“. Potom ani tsunami přírodní (při vší hrůze, kterou přinesla), ani síly všelijakých oligarchií, ani ničivé přívaly dějin nemusejí být jen zdrojem pocitu bezmoci či důvodem pokryteckého alibismu – ale mobilizací k solidaritě.

11. 1. 2005