Politické preference nekázat

rozhovor s Milošem Rejchrtem

Po Tadeuszovi Mazowieckém, Aleně Wagnerové, György Vargovi, Adamu Michnikovi, Jaroslavu Šabatovi, Vladimíře Dvořákové, Antonu Ottem a Barbaře Coudenhove-Kalergiové se stal laureátem Ceny Listů Pelikán za rok 2013 evangelický duchovní, jeden z mluvčích Charty 77, teolog, publicista a textař Miloš Rejchrt. Přinášíme záznam debata po předání ceny.

Jiří Šimsa

Chtěl bych Miloši Rejchrtovi projevit vděčnost, že do naší rodiny přivezl k podpisu Chartu 77. Mělo to za následek i to, že jsem nebyl dvakrát přijat na gymnázium. A po druhém odvolání se mi zdála věta „přijat nebyl“ na onom papíru od školského úřadu tak strohá, že jsem ji doplnil: „…protože je debil.“ A dostalo se mi od Miloše Rejchrta této reakce: „A do třetice pozdrav pro Jirku: Pozdravujte debila, / co na školu přijat nebyl. / A nechť zví, že debilita / i jisté výhody skýtá. / Například nad námi svítá / nebude muset číst. / Naopak jsem si jist, / že půjde-li fachat na pilu, / bude si moci / – ne-li ve dne, aspoň v noci – / číst poezii jiných debilů. – Miloš, zástupně za lid.“ 

Tak byl Miloš Rejchrt představen i ve své roli úspěšného textaře… Vraťme se však k dávné roli filmové ve filmu Žert. Nepatří i Alexej, kterého jste představoval, tak trochu ke garnituře vašim pozdějších přátel, jakými byli Jaroslav Šabata nebo Jiří Hochman? Nepomohl vám ten film se do nich vžít?

Člověk se obvykle ve svých nejhlubších motivacích nevyzná a já se o to ani nepokouším. Takže nevím, jak k tomu došlo. Ale určitě mě fenomén disidentství zaujal, toho chlapce Alexeje mi bylo líto. On to byl disident jaksi předčasně potracený, nestačil se rozvinout třeba tak jako autor románu Žert Milan Kundera. Ten je prototypem disidenta, jenž se od onoho naprostého ztotožnění se systémem, který přijal za svůj a který dokázal také opěvat skoro tak hezkými básničkami, jako byla ta moje, vypracoval v člověka, který to všechno nejen prokoukl, ale dokázal i napsat a popsat tak, že tomu rozumějí miliony čtenářů. A všechny jeho romány jsou vlastně zpracováním té jeho disidentské zkušenosti.

Mně se vždycky líbilo, když život člověka někam míří. Když to jeho putování není osmdesátiletá jízda po dálnici, ale když obsahuje bloudění, hledání cesty, kterou pak najde a zjistí: „Toto byla ta správná cesta, dlouho jsem hledal a nenacházel, jel jsem špatným směrem, a ejhle, teď snad jedu dobře a kéž už mě to neopustí.“ 

Vaše asi nejznámější současné veřejné angažmá je členství v etické komisi, která má právo vydat definitivní verdikt, zda si daná osoba zaslouží být označena za účastníka protikomunistického odboje nebo odporu. Přineslo vám to novou zkušenost?

Přineslo mi to setkání s nádhernými lidmi, takovou solí země. Protože se občas stává – většinou ne – že etická komise změní původní verdikt komise při ministerstvu obrany, která žádost o uznání statutu odbojáře zamítla. A my stanovisko změníme a onomu člověku status dáme. Byl jsem překvapen, že jej leckdy nedostali lidé, kteří si to zaslouží zcela nepochybně, my jsme to naštěstí změnili. Takže věřím, že komise není zbytečná a zbytečné není ani mé účinkování v této čestné funkci.

Je krásné, když za mnou přijde rodina bývalého kulaka – postaru jsme byli zvyklí říkat sedláka, rolníka –, ten starý pán ještě žije, je mu třeba 86 let a vy vidíte živé dějiny naší země. A ten člověk neměl být uznán jako odbojář proti komunismu, protože nebyla prokázána systematická odbojová činnost. On totiž udělal jenom to, že na pole, které mu sebrali, přijel – a to pole osil. To bylo zhodnoceno jako sabotáž, odseděl si rok a půl, rodinu vyhnali do pohraničí. Existuje-li pro mě nějaký skutečný odpor proti tomu nejhnusnějšímu, co v tom režimu bylo, pak právě takový. A mám radost, že jsme takového člověka mohli rehabilitovat a uznat, že jeho vzdor byl ten správný. 

Nejen díky filmovému Alexejovi se tedy dovedete vžít do lidí jiných osudů, jiných motivací. Vy sám byste žádal o přiznání onoho titulu či ocenění?

Ano. Ten zákon je formulován všelijak a jsou v něm místa, s kterými nesouhlasím, což jsem taky veřejně vyjádřil, přesto jsem byl do té komise zvolen. Přece jen však umožňuje těm, kteří se pokoušeli o obnovu demokracie a občanských svobod – například autorstvím petic a jejich šířením – získat oficiální uznání. Takže jsem to udělal. 

Taky jste požádal? A není střet zájmů?

Ne, není. Kdyby to ovšem bylo zamítnuto a komise by se tím zabývala, nemohl bych u jednání být. Šel bych si třeba, ač nekouřím, zapálit. 

Měl by nárok váš přítel Jaroslav Šabata?

Vždycky jsem horoval výslovně pro to, aby člověk jako Šabata nárok měl. Mám dojem, že by mohl projít i v  prvním kole. Je sice podmínkou, že neměl zastávat ty a ty funkce v KSČ, zároveň ale platí paragraf, že byla-li činnost namířená proti režimu intenzivnější, lze status přiznat. A i kdyby přiznáno nebyl a přišlo to před naši komisi, vím, jak bych měl hlasovat. 

Byl jste v životě nekonformní vůči komunistickému režimu. Jsou ale i jiné nekonformnosti, třeba taková méně riskantní, ale někdy těžší lidsky – k prostředí, které je vám blízké, nebo dokonce k tomu, jež je vám nejvlastnější. Ve veřejných diskusích o – řekněme – vyrovnání s církvemi jste neriskoval jistě za své neučesané, disidentní názory soudní postih, ale nevlídnost lidí, které jinak máte rád nebo ke kterým církevně přináležíte. Co je těžší?

Když člověk někomu oponuje, je na nejlepší cestě si ho znepřátelit. A to se děje samozřejmě i v církvi. A je to zajímavé: nejen takzvané restituce, ale politická témata vůbec jsou velice výbušná a zanechávají při debatách hlubokou emoční stopu. A přitom jsou to debaty o nahodilostech – hodnocení toho či onoho politika, toho či onoho jeho kroku. Za tři roky už vlastně nikdo neví, o co šlo a kdo to byl. Poločas rozpadu naší paměti je v tomto směru velice krátký. Ale emoční stopa bohužel zůstane, a vy najednou nemáte přítele, kterého jste měl…

Jsem strašně rád, když vztahy, přátelské vazby zůstanou zachovány, ale někdy to člověk neuhlídá. Mohu dlouho mlčet, ale když už jsem někde přímo dotázán, řeknu si svoje i za cenu, že některá přátelství ochladnou, ba i vymizí, což se stává. 

Stoupenci liberální občanské společnosti říkají, že církve se nemají vyjadřovat k politice, že kněz či kazatel nemá doporučovat věřícím, koho volit. Na druhé straně je přece farář autorita a věřící by chtěl vědět, jaké má názory. Jak se hledá správná míra? Když se nejvyšší představitel vaší církve přímo vyjádřil k prezidentské volbě, byl jsem z toho na rozpacích, na druhé straně mu ale nikdo nemůže projevovat názor – a veřejnost ten názor přece zajímá…

Jsou určitá povolání nebo funkce, nakonec třeba i ta, kterou zastával pan Smrtka v Cimrmanově hře… On ví, že „my nesmíme ani naznačovat.“ Prostě, jsem-li církevní představitel, i jen farář, nikdy nebudu ani náznakem sdělovat lidem z kazatelny svoje politické preference. To je přece jejich záležitost, oni si to musí přebrat. Natolik důvěřuji tomu, že žijeme v pluralitní demokracii, že konečné rozhodnutí je na každém člověku a on se k němu musí dopravovat nejen co nejsvobodněji, ale i co nejsamostatněji. Pak to teprve má cenu. Známe však z církevního prostředí, že přece jen autorita kněze, evangelického faráře – už tím, že mluví z kazatelny – je přece jen vyšší než jiných hlasů, které člověk slyší ve svém okolí. 

Řekl jste „z kazatelny“, to je možná to důležité. Když budete můj oblíbený farář a potkáme se na návsi, na náměstí, nebude přece nic špatného, když se zeptám, koho budete volit.

Ve chvíli, kdy mluvím „u stolu‟, ne. V protestantismu už je taková tradice. Lutherovy Řeči u stolu, tam si klidně pusu na špacír pustí, to je něco jiného než Traktáty věroučné. Nikdo se ale nemůže dovolávat Luthera za to, co řekl ve svých Tischreden. To bylo prostě volné povídání; hezké, ale nezávazné. 

Čili hlídat si, co je ex cathedra a co je normální lidská řeč?

Ano. Jako učitel ve škole ex cathedra taky nemá politicky ovlivňovat žáky. Má rozvíjet jejich schopnost samostatně se orientovat a rozhodovat. 

Do nejširšího povědomí jste možná vstoupil v časech takzvané televizní krize. Myslíte si dnes, z odstupu třinácti let, že to k něčemu bylo? Že to mělo smysl?

Mělo to obrovský smysl! Tehdy se otevřelo něco, co se pak zopakovalo jinde, ale dopadlo to už dobře. Když dostala Česká filharmonie jako ředitele z ministerstva kultury člověka, který k tomu neměl žádnou kompetenci, kvalifikaci, pouze tu, že to byl bývalý ředitel Českého rozhlasu, hráči ho odmítli, pořádali veřejné koncerty na schodech s transparenty „Nejsme trafika pana Kasíka“. Totéž bylo jádrem sporu v takzvané televizní krizi. Rada České televize zvolila jako ředitele britského gentlemana, který přijel z Anglie po letech exilu. Byla to rada trochu pomatená, což si mohu dovolit říct, protože jsem z ní vystoupil, když se začala pomateně chovat. Ten ředitel to prostě neuměl a já jsem byl přesvědčen, že je povinností, loajální povinností zaměstnanců televize protestovat proti volbě takového ředitele a neposlouchat ho. Což oni udělali.

Než dopustit, aby si věrchuška dosazovala do takové funkce svého člověka a ostatní jen poslušně kývali a posmívali se mu za zády, že to neumí, je zdravé říct: „Tebe jako ředitele nebereme a jdeme do stávky.“

A viděli jste nakonec, jak to úžasně zafungovalo v Národním divadle, když paní ministryně kultury odvolala ředitele za to, že špatně „nastavil procesy“. Zaměstnanci se vzbouřili a velice brzy bylo uznáno, že ten, kterého ona dosadila, ředitelem být nemůže. Televizní krize ukázala cestu, jak se to má dělat. 

Takže naše občanské sebevědomí by bez ní bylo slabší?

Především profesní sebevědomí zaměstnanců institucí celonárodního významu, které mají svou prestiž v tom, že produkují něco úžasného, a produkují to ti lidé, ti hráči, nikoli jejich ředitel.

Jiří Vančura

Cena Pelikán má dnes deset laureátů. Je to dobrá společnost. Ale také těch deset laureátů má dobrou společnost v Jiřím Pelikánovi. Televize měla nedávno šedesát let a – neviděl jsem všechno, co se k výročí vysílalo, ale prakticky vše jsem sledoval – jméno Jiřího Pelikána tam nepadlo ani jednou. Naopak byl pochválen – za to, že cosi pustil nebo inicioval – Jan Zelenka. Je to vychýlenost doby. Zásluhou Jiřího Pelikána o Československou televizi nebylo, že by ji učinil barevnou – on zrušil její černobílost. Není náhodou, že Brežněv zdůrazňoval právě jeho jméno a trval na jeho odchodu. Že je to zakladatel Listů a první český poslanec Evropského parlamentu atd., ponechávám stranou. Chtěl jsem jen připomenout, že těch deset i ti další budoucí mají a budou mít dobrou společnost v Jiřím Pelikánovi.

Uváděl Václav Burian; neautorizováno. Kompletní záznam debaty i proslovů vyšel v Listech 1/2014, jejichž redakci děkujeme za poskytnutí textů.

Z laudatia Václava Žáka

…Ani demokratický režim po roce 1989 nebyl prost testů mravní odolnosti. Vyjmenoval bych tři: lustrace, Mašínovy a restituce. Miloš Rejchrt pochopil přesně, v čem je problém lustrací. Demokratický režim má právo bránit se proti exponentům, kteří se podíleli na represích komunistického režimu. Vadilo mu však, že se nijak nezkoumá míra spolupráce se Státní bezpečností. Princip pouhé evidence považoval za nespravedlivý. – Druhým testem byli Mašínovi. Když se Alexandr Vondra rozhodl jet do USA na pohřeb Ctirada Mašína, napsal mu Miloš Rejchrt dopis, ve kterém na závěr uvedl: Prosím, vážený pane ministře, vzepři se tomu, předveď, že i politik si může uchovat kontinuitu osobního směřování a nerozcupovat svůj život v nespojitelné útržky. – Opět naprosto přesný postoj. Jestliže se někdo angažuje na ochranu lidských práv, pak to musí být na obranu práv všech lidí, tedy i obětí bratrů Mašínů. Proto vzdání holdu Mašínům znamená rozcupování kontinuity života na útržky. –  A tím třetím testem byly církevní restituce. Miloš Rejchrt na otázku, jak by se církve měly financovat, odpověděl: Dobrovolnými dary. Nejen věřících, ale i lidí, kteří mají dojem, že církve dělají rozumné věci. To nejhorší, co může církve potkat, je, když se budou starat o svůj majetek tak, aby ten majetek vynášel a aby je zabezpečil. To je úplně oddělí od starostí druhých. Církev má navíc žít z ruky do úst …

Olomouc 24. ledna 2014

 

Chvála odsedlictví

(Poděkování laureáta)

…chci dnes vyjádřit úctu k disidentům.

To slovo pochází z latiny, od slovesa dis-sedere, což by se dalo přeložit jako odsednout si, přerušit sezení, možná i zvednout se a ze zasedání odejít. Nedá se doložit ani vyvrátit, že jeho uvedení do oběhu souvisí s Žalmem prvním, kde čteme, že blahoslavený je ten muž, který – podle překladu Kralické bible – „na stolici posměvačů nesedá“.

Slova disident jako běžné a srozumitelné označení člověka určitých postojů se objevuje až v 17. století. Ne snad, že by před tím disidenti neexistovali, Existovali, ale říkalo se jim jinak: heretici, sektáři, blouznivci, odpadlíci. Škoda, že pojmenování „disident“ přišlo až později; přesně by sedlo na katolíka Jana Husa či uvnitř reformační sekce křesťanstva na kalvinistu Sebastiana Castellia.

V Angliii 17. století se jako disidenti, „dissentrs“, začali sami označovat odsedlíci od anglikánské církve. Nebyli to oponenti a kritici zvnějšku, ale kritici a rýpalové zevnitř. … Například frakce Rational Dissenters v 18. století uvnitř anglikánské církve nejprve kritizovala zásahy církevní vrchnosti do svobody svědomí, posléze jejich kritika, domýšlející věroučné zásady, které přijali uvnitř církve, vyústila v odmítnutí doktríny o svaté Trojici a o dědičném hříchu a nakonec v odmítnutí hierarchické struktury církve. Postupně si od anglikánů odsedávali, až odsedli docela. …

Pak slovo „dissident“ dlouho odpočívalo. Znovuvzkřísila ho v šedesátých letech 20. století sovětská propaganda. Začala jím hanlivě označovat statečné jedince a malá uskupení jedinců v Sovětském svazu, kteří vystupovali s veřejnou kritikou sovětského režimu. Oni sami prý preferovali sebehodnocení „inakomysljaščije“, neboť slovo „dissident“ evokovalo v ruské veřejnosti dojem nežádoucího a nebezpečného cizáctví.

Slovo disident však převzala západní média a nejspíš dobře udělala; je ve většině případů výstižné a na osobnost snad nejvýznačnějšího zastánce občanských svobod a lidských práv Andreje Sacharova pasuje dokonale.

Jak jsem připomněl příkladem z církevních dějin, disident se disidentem nerodí, nýbrž v disidenta se přerozuje. Žije v nějakém myšlenkovém a hodnotovém systému, je v něm usazen, ztotožňuje se s ním, je pro něj dobrem, které by rád dopřál až i vnutil všem. Časem ale začne zjišťovat, že uvnitř systému cosi hapruje, například dochází ke kolizím teorie s praxí. I začne budoucí disident kritizovat nevěrnost hodnotám a falšování hodnot, a to ve jménu autentických hodnot, které uvnitř systému přijal. Objevuje vad systémového provozu stále víc, ba už ani všechny hodnoty jím hlásané a zastávané se mu nejeví všechny stejně vzácné a nepochybné. Je stále kritičtější vůči systému jako celku, nachází v něm neodstranitelné vady, nepravdy a nespravedlnosti, až systému dojde trpělivost. Udělá s odsedlíkem krátký proces, posadí ho jinam, do ústavu nápravné výchovy, do Gulagu, do Gorkého, do Basileje, jak kdy a kde, začasté ho anihiluje úplně, až i jeho popel pustí po vodě…

Nemám rád paušalizující označování aktivistů sdružených v Chartě 77 nálepkou „disidenti“. Ano, byla jich tam celá řada a byli skvělí, někteří se mi stali přáteli a to přátelství je na doživotí. Já ale žádný disident nebyl. Ocitl jsem se v menšině, i ve své církvi jsem se cítil hodně menšinově, ale to je něco jiného než životní trajektorie disidenta. Byl jsem vychován v hodnotovém a myšlenkovém systému, s nímž jsme se rozejít nemusel. Neměl jsem od čeho disidovat.

V epoše vedoucí úlohy KSČ mne ovšem velmi trápilo podlézání našich církevních představitelů komunistickým papalášům a neochota solidarizovat s těmi, kdo proti režimní lži a svévoli vystoupili. To jsem ale tehdy vnímal i nazval jako selhání víry, naděje a lásky, tedy jako v negativním smyslu disidování, odsednutí od toho, co měli ti lidé obejmout a držet.

Byli však v mé blízkosti též křesťané, kteří neodsedávali a drželi i za cenu ústrků i utrpení. Byli mi posilou a povzbuzením, například Jan Šimsa, Milena Šimsová a celá jejich rodina. To nebyli žádní disidenti, nýbrž lidé věrní tomu, co už od svých předků převzali, a tím žili, i když – a vlastně právě proto – se také ocitli v menšině.

Neméně jsem však vděčný za to, že jsem mohl a mohu mít za přátele Jaroslava Šabatu a jiné vzácné osobnosti, které na vlastní duši a vlastní kůži prožily, co to obnáší stát se disidentem. Však připomínají nám i budoucím, že život každé lidské bytosti je vystaven permanentní tiché výzvě k metanoi, k proměně smýšlení, k hledání spravedlnosti a pravdy, a že je možné této výzvě otevřít brány rozumu i srdce.