Patří myšlenka „velkého odmítnutí“ do starého železa?

Textem J. Gondáše se se čtenáři dělíme o téma diskusí, které v redakční radě vedeme. Jako první odpověď otiskujeme následující text Jakuba Orta a budeme vděčni za další reakce.

Před několika týdny jsem si povídal s inteligentním mladým člověkem, vrstevníkem mé patnáctileté dcery. S velkým zájmem byl právě ponořený do četby Orwellova románu 1984. Motiv totální kontroly a ideologicky monolitní společnosti ho velmi zaujal. V rozhovoru se mne zeptal, nakolik byla éra komunismu obsahu této knihy podobná. Moje odpověď, že současnost je románu v některých ohledech podobnější, zůstala pro něj nepochopitelná. Rozhovor se mi stal pobídkou k dalšímu přemýšlení.

Domnívám se, že největší překážkou k vyjití

z ideologického bludiště současnosti nejsou křiklavé případy omezování svobody, pravicové či levicové politické resentimenty po totalitarismu, nebo tupý konzumní mainstream, ale naopak povrchní atmosféra svobody, humanismu a alternativy. Právě tam, kde se nachází to domněle nejnadějnější a nejpřitažlivější, na světlém a mladistvém okraji společnosti, je krusta bludiště neprolomitelná.

V následujících poznámkách se přidržím terminologie, která je dnes do značné míry problematická a zprofanovaná. Přesto v sobě stále nese smysluplný obsah. Zároveň odkazuje na kontinuitu myšlenek vzdoru a rezistence, které se v minulosti vynořovaly v nejrůznějším kulturním zabarvení, aby z různých perspektiv vyjádřily tutéž frustraci a naznačily totéž východisko. Do okruhu těchto základních slov patří termíny jako systém, ideologie, velké odmítnutí a svoboda. Každé z těchto slov by mohlo být dalekosáhle problematizováno a jeho relevance zpochybněna. Démonická personifikace zideologizované společnosti, vyjádřená pojmem systém, bude určitě podezřívána z paranoidní přepjatosti. Nemůže to být jinak. Odpor je vždy většinovým pohledem vnímán jako patos, hysterie, názorový extremismus a psychiatrická diagnóza. Součástí velkého odmítnutí je také opuštění představy univerzální srozumitelnosti. Proto není nutné se problémem terminologie více zabývat.

Aktuální společenský systém

není fenoménem současnosti. Má svou historii, která je úzce provázaná s historií evropské civilizace. Do určité míry se opírá o konvenční tendence, které jsou člověku vlastní ve všech dobách a kulturách a které odhalujícím způsobem analyzoval Martin Heidegger ve své knize Bytí a čas – zejména v pasážích věnovaných „neurčitému ‚ono se‘“. Tyto tendence se s nástupem osvícenství prohlubovaly a zesilovaly. S akcelerujícím rozvojem techniky se pak staly rozhodující silou, která tvarovala podobu společnosti. Od devadesátých let dvacátého století se kongeniálně propojily s digitalizací a rozvojem internetu. Výsledkem je současný globální řád, zasahující do všech životních oblastí a prefabrikující téměř veškerou lidskou komunikaci a sebepojetí.

Základní tendence a příznaky,

které se k současnému uspořádání společnosti vážou, je možné (pouze neúplně a skicovitě) shrnout do několika vzájemně propojených charakteristik:

– Trvalé rozšiřování legislativně regulované sféry. Umenšování oblasti soukromí a individuálních svobod.

– Neprodyšné provázání politické reprezentace, médií a korporátního kapitálu.

– Znejasnění hranic „žánrů“ umění, reklamy, charity, vzdělávání…

– Přijetí principu digitalizace jako nezpochybnitelného a pro všechny závazného způsobu existence ve společnosti.

– Ztráta samostatnosti jednotlivce a nárůst závislosti na technice.

– Rozsáhlá rezignace na myšlenku „kulturního kánonu“. Ahistorismus. Likvidace (zpovrchnění a komercializace) akademického prostředí. Celospolečenská anémie a nevzdělanost.

– Záměna hloubky za šířku – ideologie zážitků a zábavy.

Souběžně s růstem systému se objevovaly pokusy o jeho odhalující analýzu.

Myšlenky konzumního liberálního humanismu, který se zaštiťuje ideologií dobra, rovnosti a hmotného, emocionálního i zážitkového blahobytu, byly od poloviny dvacátého století podrobovány kritice z perspektivy intelektuálních i subkulturních radikálů. Opakovaně se objevovaly knihy, manifesty a aktivity, které se jako Ariadnina nit táhly bludištěm systému a kterých je dodnes možné se přidržovat při pokusech o vyjití. Překážkou opuštění bludiště ale není nedostatek osvobozujících myšlenek. To, co váže člověka uvnitř, je lesk lákadel a přitažlivost společenského spolubytí. Vyjít ven znamená vystavit se riziku. Podstoupit bolest samostatnosti. Je to porod do nezajištěné existence.

Systém ideologizované společnosti byl vždy velmi pružný

a dokázal rychle reagovat na možná ohrožení. Historická neúspěšnost násilných totalitních systémů dvacátého století byla pro současný systém poučnou zkušeností. Odpor se už nepřekonává násilným potlačováním, ale naopak integrací. Zkušenost s korozivní silou mládežnických kulturních hnutí (beatníci, hippies, punk, rave…) je současně provázena zkušeností s jejich rozmělněním a zahrnutím do katalogu neškodných a nic neohrožujících kulturních a životních alternativ.

V genealogii hnutí vzdoru byla free techno scéna posledním větším otřesem. Od přelomu tisíciletí se ve srovnatelném měřítku ani intenci nic podobného neopakovalo. Myšlenka velkého odmítnutí v současnosti přežívá pouze v marginálních a solitérních výhoncích. Nepřítomnost výraznějšího východiska pak vede k frustraci a příklonu k populistickým a regresivním proudům a politickým hnutím. Tím se ovšem stávající systém spíše posiluje a hrubne do nových populistických podob.

Fenomén hipsterství je v mnoha ohledech dokladem dalekosáhlého vítězství nad nejmladší generací, které může systém oslavovat. Ve vyváženém poměru v sobě zahrnuje všechny podstatné atributy současné společnosti – vyhrocený narcismus, snobství, všezahrnující digitalizaci, uhranutost formami (trendy, styl, móda…), estetizovanou etiku (charitativní neziskové organizace jako módní doplněk) a neuhasitelný konzum cyklicky produkující a požírající nové a nové produkty a „myšlenky“. Rychlost, se kterou se hipsterská identita – sama si tolik zakládající na pocitu výlučnosti – stala celospolečenským jevem, je příznačná.

Humanistické motivy,

rozšířené díky myšlení epochy postmoderny o množství nových oblastí emancipace, stávají se v současnosti nejčastěji svou vlastní infantilní a impotentní karikaturou. Zájem o ekologii, problematiku menšin nebo alternativní spiritualitu už dávno není průvodním jevem odmítnutí systému a hledání nových cest. Všechno odstředivé bylo zaintegrováno a stalo se čímsi na způsob specializovaného koutku v areálu velkého supermarketu. Spíše než aby byly nebezpečně vykolejujícím korektivem, mění se témata postmoderny v alibi, které utišuje svědomí a přináší příjemný pocit uvědomělé avantgardy. Tam, kde tato pseudo-změna proběhne, není už žádná skutečná změna nutná a ani prakticky možná. V parafrázi na známý výrok „kdyby mohly volby něco změnit, dávno by je zakázali“ je možné konstatovat: kdyby soft-humanistická ideologie mohla něco změnit, nebyla by součástí kulturní konfekce dostupné v obchodních řetězcích.

Pokud ale konstatujeme, že poslušná, politiky podporovaná a korporáty dodávaná avantgarda neobsahuje žádné skutečné východisko, vyvstává otázka, jestli vůbec nějaké existuje. Není vítězství systému natolik absolutní a všeprostupující, že život mimo jeho kontury už není myslitelný?

Pokud se změna nemá zvrátit v další zaintegrovanou variaci

uvnitř systému, musí být radikální. Pokud se nemá velké odmítnutí proměnit v pouhý eskapismus (i když, proč by to nutně muselo znamenat něco negativního?), musí zahrnovat souběh dvou pohybů: odpojení a navázání.

Odpojení

Minimalizace digitální duplikace života. Odmítnutí ideologie „usnadnění“, které nám digitální technologie údajně přinášejí. Úsilí o maximální možnou míru soběstačnosti. Vypnutí zábavových médií a opuštění zážitkové mentality. Odmítnutí ideologie aktuálnosti – minimalizace zájmu o krátkodobá témata. Opuštění institucí, které nabízejí ‚pokrytí‘ oblastí, které člověk může obhospodařovávat sám nebo v lokální komunitě.

Navázání

Studium pramenů myšlení – snaha o ohledání kontur kulturního kánonu, živého až do nedávné doby. Hledání dlouhodobých témat – „Co přežije alespoň jednu generaci? Co bude nosné a smysluplné i za padesát let?“ Obrat od forem (styly, módy, aktuality) k obsahu. Navazování reálných vztahů s reálnými lidmi. Vytváření komunit. Mezigenerační komunikace. Vytváření vlastní kultury – vlastního umění, myšlení, lokálních politických aktivit, sociální podpory.

Nicola Chiaromonte:

„Disentující se musí odpojit, musí se z nich stát ‚heretici‘ z rozhodnutí. Odpojit se musí v tichosti, ne s křikem a bouřemi, ale vskutku mlčky a potají, nikoli ovšem osamoceně, ale ve skupinách, v důsledku čehož v těchto skutečných ‚společnostech‘ vznikne život, který je největší možnou měrou nezávislý a moudrý.“