„Nastal čas skoncovat s bulvárně-mediálním mlžením, že opakované a často neúspěšné pokusy několika stovek uprchlíků ilegálně vstoupit do Británie tunelem pod kanálem La Manche lze přirovnávat k lodní invazi chystané Hitlerem na podzim roku 1940.“ Takto se ozvalo britské veřejné mínění, reprezentované komentátorem Alanem Travisem z The Guardian (31. 7. 2015, anglická tištěná verze), a pak i několika dalšími proti mediálně bulvárnímu šílení kolem migrantů a uprchlíků.
Nejde totiž jen o uprchlíky posledních několika válečných měsíců, migranti do evropských zemí proudí již více let, a není to až záležitost posledních několika dní či týdnů. V minulém roce přijalo Německo 175 tisíc migrantů, Velká Británie pouhých 24 tisíc. Jak se pak dívat na oněch pár stovek, kterým se podařilo proniknout k nám? Máme mít strach a cítit se bezpečně teprve tehdy, až budou v táborech za ostnatým drátem, podobně jako naši čeští delikventi? Letos si bude muset Evropa rozdělit kolem 400 tisíc žadatelů o asyl.
Jistě nám nesmí prasknout nervy jako našemu žoviálnímu presidentu Zemanovi nebo britskému premiérovi Cameronovi, který sklidil své za znevažující slova s názvukem nacistické rétoriky o hmyzu, když téměř stotisícovou migrantskou vlnu, překonávající na lodích středozemní pásmo, označil „za roj lidí…chtějících vniknout do Británie.“
Z médií bychom se neměli dovídat jen o stavění plotů v Maďarsku, zpevňování hranice zvýšenou ostrahou mezi Itálií a Francií, ale také o milosrdné pomoci migrantům na ostrově Lesbos z řad řeckých civilistů, o španělských kněžích, kteří pomáhají migrantům vyplňovat formuláře, o primátorovi saského města Glosar (50 tisíc obyvatel), který zve migranty, a též o permanentních integračních snahách ve Francii či Anglii, kde se civilisté s podporou místních institucí zastávají ilegálně pobývajících cizinců, kteří se již zařadili. Proto domorodí představitelé odmítají uposlechnout opakované výzvy ministerských úředníků k urychlenému vystěhování ilegálně pobývajících migrantů a namítají, že s návratem jim hrozí v jejich rodné zemi soud a pravděpodobně i trest smrti. A ve francouzském Calais se pro změnu nedávno začalo s výukou francouzštiny, protože všichni migranti se netouží dostat do Británie. Někteří chtějí žít v té zemi, kde byli zadrženi. Nikdo z nich však netouží po návratu zpět do svých nefungujících států, které po dlouhé měsíce nedbají na pokojnou ochranu občanů a nezabezpečují elementární práva, která jsou nutná pro důstojný život člověka (The Guardian 3. 8. 2015 – mezinárodní elektronická verze).
Utekli z pekla náboženské i politické nesnášenlivosti, z nouze hospodářského strádání a my jim nabízíme minimální prostředky k integraci do naší evropské kultury a to ještě v táboře za ostnatým drátem. Je trapné, že musíme slyšet od zahraničních přátel, že migranti mají stejnou důstojnost jako čtenář těchto řádek anebo já sám. Je hluboce nehumánní, jestliže média stále dávají prostor rádoby realisticky rozvážným hlasům, které šíří atmosféru strachu, že migranti rozvrátí evropské hodnoty, konfesní společenství či civilizační a demokratické zvyklosti. Pokud by je migranti skutečně byli schopni rozvrátit, pak naše hodnoty nestojí za nic. Nebo jsou jen materiálního či konzumního charakteru a my se chováme jako bezbranní starci, kterým ubývá sil, a obávají se, že upadnou do chudoby? Evropská náboženství, českou kulturu a společenské vztahy, které každodenně vytváříme, nám přece utečenci vzít nemohou. Právě přemrštěně ostražitým přístupem můžeme z migrantů vytvořit ještě větší zoufalce, kteří se budou ještě hůře integrovat.
Migrační vlny se nezastaví a Česká republika navíc v průběhu uplynulých dvaceti pěti let již čtyři menší uprchlické vlny úspěšně zvládla. Uprchlíci z Bosny, Ukrajiny, Afghánistánu a dalších zemí žijí mezi námi, a již vícero let také vytvářejí evropské hodnoty, o které se někdy tak přemrštěně bojíme. Tedy nejedeme v tom sami.