Pro homine 2012 / Kniha Přísloví a ideál spravedlnosti

Starozákonní kniha Přísloví, jejíž hebrejský název m^ešálím znamená doslova „připodobnění“, „příměry“, je ukázkovou sbírkou moudrých rčení a aforismů. Podobné antologie přitom vznikaly prakticky na celém starověkém Předním východě – v Egyptě, v Mezopotámii, v Sýrii (výjimku z pravidla zde představovala pouze chetitská Malá Asie). Ještě příhodnější by však bylo o tomto biblickém spisu hovořit jako o sbírce několika mudroslovných sbírek: přestože v našem povědomí většinou přežívá jako „Přísloví Šalomounova“ (srov. Př 1,1; 10,1; 25,1), byla do ní navíc zařazena též „slova moudrých“ (Př 22,17–24,22), „další slova moudrých“ (Př 24,23 34), „slova Agúra, syna Jákeova“ (Př 30,1–14) či „slova matky krále Lemúela“ (Př 31,1–9).

Už samotné zmínky o naučeních exotických mudrců (Agúr, matka krále Lemúela) a jejich zařazení do knihy napovídají, že Izraelci necítili potřebu stavět myšlenkové poselství vlastních a cizích mudroslovných tradic do protikladu za každou cenu. Naopak, byli přesvědčeni o jejich spřízněnosti a souměřitelnosti. Novodobé bádání pak potvrdilo, kolik výroků podobných biblickým příslovím se objevuje ve starověkých rčeních egyptských, sumerských, babylónských nebo syrských. Čteme li kupříkladu starozákonní varování „Ústa přinesou hlupákovi zkázu, jeho rty jsou léčkou jeho duši“ (Př 18,7), nelze smlčet existenci starší mezopotámské rady „Nevyslovuj žádnou podlost: jak okem pasti by tě později mohla ovinout!“ (Šuruppakova naučení 42n). Přinejmenším část tzv. „slov moudrých“ (Př 22,17 23,11) pak dokonce představuje volné přepracování starší literární předlohy – egyptského mudroslovného pojednání Naučení Amenemopa.

Oním společným ideovým základem biblické sbírky Přísloví a mimobiblické sapienciální tradice starověkého Předního východu byl jednostejný mravní ideál, který člověka směřoval k tomu „být spravedlivý“, resp. „jednat spravedlivě“ (hebrejsky s-d-q). „Stezka spravedlivých je jak jasné světlo, které svítí stále víc, až je tu den“, ujišťuje kniha Přísloví (Př 4,18). A v témž duchu prosí i aramejský Achíkar: „Bože, učiň mě před tebou spravedlivým!“ (Achíkar VIII,1). Za spravedlivého pak tradice biblických Přísloví považuje toho, kdo žije v „bázni Hospodinově“ (hebrejsky jirat adonaj), jeho protipól činí naopak ze „svévolníka“ (hebrejsky ráša).

Celkově chce kniha Přísloví svého čtenáře vést k životní zralosti v každodenním počínání. Všudypřítomnou učební pomůckou její didaktiky přitom je víra v tzv. zákon odplaty. Nemá však sebemenší ambici zabývat se otázkou, zda toto pravidlo funguje vždy a za všech okolností. (Toto domýšlení kniha ochotně přenechává dalším mudroslovným spisům v Bibli – Jóbovi a Kazateli.) Podle Přísloví každý „spravedlivý“ (hebrejsky saddiq), stejně jako každý „svévolník“ smí a má počítat s tím, že se setká s ovocem svých skutků. Tak zní cantus firmus tohoto starozákonního spisu: optimisticky vzhledem k možnostem člověka. „Chochmicky“ nadějeplně – v protikladu k nemalé míře řecké antropologické skepse, s níž se patrně museli vyrovnávat ti, kdo v helénistické éře vytvářeli poslední redakci tohoto starozákonního spisu.