Protestantův průvodce výtvarným uměním / X.
Cyril Hančl se narodil 23. 11. 1964. Událostí, která výrazně ovlivnila jeho pozdější směřování, byl nález kamenického nářadí, které původně patřilo Cyrilovu dědečkovi. Toto „dědictví“ provázelo jeho první kontakty s kamenem, jako materiálem výtvarné práce. Seznamování to bylo příjemné a vedlo k rozhodnutí studovat na SPŠ kamenické v Hořicích. V době studií se Cyril zároveň velmi aktivně věnoval sportu. Při pozdějším rozhodování ale nakonec nad hokejem definitivně zvítězilo sochařství.
K sochařské tvorbě se po revoluci přidružil další obor – keramika. Na počátku stála koupě hrnčířského kruhu a touha vyzkoušet něco nového. Brzy se ukázalo, že práce s hlínou není právě jednoduchá. Cyrila ale nové možnosti zaujaly a tak vytrval. Byla to doba, ve které v Čechách vznikalo mnoho čajoven. Kvalitní česká čajová keramika přesto byla spíše nedostatkovým zbožím. V průběhu devadesátých let si Cyril Hančl v tomto oboru vypracoval nezaměnitelný styl. Dnes jeho čajové misky a konvice najdeme v mnoha domácnostech.
Společným jmenovatelem soch i keramických výrobků Cyrila Hančla je umírněnost, cit pro materiál a pečlivá práce s detailem. Nepřítomnost ozdob nechává vyniknout charakter a kvalitu kamene i hlíny. Oblé tvary při tom nezapřou silnou inspiraci přírodou. Obvyklým tématem soch jsou zvířata, ke kterým má autor velmi láskyplný vztah. Jak sám říká: „Rozhodující je motivace. Pozitivní emoce, to je pole, na kterém vyklíčí nejlepší vize. Zvířata jsou moje téma, je nemožné je nemilovat.“
Snad je to právě zkušenost s čajovou keramikou, která vede k tomu, že sochy Cyrila Hančla často vedou jakýsi rozhovor s dalším živlem – s vodou. Nejrůznější prohlubně se touto tekutinou plní, chrání ji, stávají se nádobami. Právě tak je tomu i v případě žulové sochy Cub. Toto anglické slovo označuje zvířecí mládě. Snad malou lišku, nebo medvídě. Jednoduchý tvar připomíná oblé tělo, které se klidně a odevzdaně vyhřívá na slunci. Prostor mezi hlavou a končetinami vyplňuje čistá voda. Autor sochu komentuje: „To je můj miláček. Někdy se tak cítím.“
Duchovní rozměr sochařské tvorby je pro Cyrila Hančla samozřejmostí. Jeho sochy odhalují krásu stvořeného. Zvířata v nich vystupují jako dar, který si zasluhuje naši lásku, respekt a obdiv. Každá socha vyzývá k dialogu, komunikuje s námi, téměř si vynucuje naši účast. Tvrdý a chladný povrch kamene se proměňuje v cosi teplého. Přivolává náš dotek.
Autorův vhled do světa přírody se ještě více ozřejmuje, když jsou sochy umístěny v plenéru. Neobjeví se ani náznak cizorodosti. Objekty, které si vyžádaly hodiny namáhavé lidské práce, působí jako autentické přírodniny.
Sochy i užitková keramika Cyrila Hančla nám přinášejí to, co tak často postrádáme. Klid. Jak říká sám sochař: „Klid, to je všechno.“