Reakce na rozhovor s MUDr. Dagmar Křížkovou (Pt 5/06)
Rozhovor s dr. Křížkovou má velmi případný název. Touha po trvalosti a závaznosti. Odpovědně prožívaný vztah. Tak by to mělo být. Tak bychom si to přáli. Nejvíc se mi na rozhovoru líbí právě vcítění do situace homosexuálů, jejich nesnadné cesty osobního zrání a touhy po trvalém partnerském vztahu. Jako terapeutka je dr. Křížková zřejmě skvělá a v rozhovoru nacházím jednu výbornou myšlenku za druhou.
Jakmile se však účastníci rozhovoru dostanou k debatě o novém zákonu, vyskakují jedna za druhou floskule. Za přijetí zákona o registrovaném partnerství se „bojuje“. Když jde o odmítavé reakce vůči němu, dočteme se o „kampaňovitosti“, „zavilosti“, „neochotě bavit se o problému věcně“, „trivializaci“. Připadá mi to ideologizující až směšné; jako by se autoři najednou octli v úplně jiné poloze než v těch částech textu, kde terapeutce a faráři jde o terapeutickou a duchovenskou práci a o zlepšení života lidí, kteří u nich hledají pomoc. Stejný dojem jsem měla z článku Dana Ženatého otištěného v březnu v LN i z dokumentu přijatého synodem ČCE v loňském roce.
Jsem si jista tím, že tolerance vůči homosexuálům je veliký pokrok, je správná. Nejsem si jista tím, jak s tou tolerancí odpovědně zacházet. Kdo přizná bezradnost v nějakém problému, vypadá nepoučeně a nevzdělaně. Klidně si to o mně myslete. Ale všimněte si toho, že když T. Trusina vytáhne „respekt k základním faktům“, i dr. Křížková je opatrná a zmiňuje „metodické nedostatky“ vědeckých prací. To, co pak říká, se dá vyložit tak, že je homosexuálních lidí v populaci ještě víc, než si myslíme. Ale dá se to vyložit i v opačném směru. Každý, kdo se zabýval výzkumem živého materiálu, od buněčných membrán po lidské osobnosti, ví o úskalích interpretace „výsledků“. Nemůže být tvrzení, že čtyři procenta populace jsou vrozeně, nevyhnutelně homosexuální, podobnou pověrou jako stará tvrzení, že homosexualita je nemoc, kterou je nutno vymýtit?
Francouzský vědec se vrátil z pobytu u kmene Yanoama na horním Orinoku s doklady o homosexualitě Indiánů. Později, když kmen navštívili jiní badatelé, se zjistilo, že on je praktikám, které „vědecky popsal“, vlastně sám učil. Yanoámové byli k svému hostu prostě vstřícní a laskaví a chtěli mu vyhovět.1
V rozhovoru s dr. Křížkovou se praví, že „sexuální orientace není něco černobílého, buď-anebo, ale věc určité škály“. Je to poznatek dnes už celkem známý. Jak je to pak ale s tvrzením téhož textu, že to, „co člověka potká v průběhu života, tedy různé psychosociální vlivy, mají spíše okrajový, podpůrný význam“? Yanoámové se potkali s roztomilým, sympatickým vědcem. Naše děti se s někým a něčím potkávají. Přispějí texty jako rozhovor s dr. Křížkovou, článek Dana Ženatého a dokument přijatý synodem k tomu, abychom se při všem našem potkávání rozhodovali správně?
Jako překladatelka nerada vzpomínám na knihu o výchově dospívajících a o hrách, které mohou používat pedagogové a terapeuti při práci se skupinami teenagerů. Obsahovala pasáže, které vyzývají mladé lidi k tomu, aby „otestovali“ svou sexuální orientaci. Až zjistí, která jim vyhovuje, k té ať se přikloní. Doporučila jsem, aby některé návody a hry byly vypuštěny, a setkala jsem se s pochopením, protože redaktoři byli rozumní a katolíci (nakladatelství Portál). Kniha vyšla2, je v ní i řada pěkných her, ale musela jsem postupem času sama sobě přiznat, že je to špatná kniha a prostě jsem ji překládat neměla.
Podobně se obávám, že i článek Ženatého a dokument přijatý synodem obsahují sice dobré věci, ale to, že kromě vstřícného kroku k potřebám některých lidí mohou být i podporou něčeho neblahého a destruktivního, to jako by si autoři vůbec neuvědomovali. Co z nich běžný čtenář především vyčte, je podpora nového zákona, a ta mi připadá dost laciná. Proč mají českobratrští evangelíci podporovat iluzi, že zákon o registrovaném partnerství vyřeší, pomůže, usnadní, osvobodí? Že nesnadná cesta se urovná, tužby se naplní? Považuju to skutečně za iluzi. Kromě toho homosexuální páry spolu mohly žít trvale a závazně dávno před schválením zákona, a v evangelických sborech se vždy nacházeli lidé, kteří se k nim chovali přátelsky a s respektem. Nebyli jsme všichni zas tak zabednění.
Dr. Křížková si stěžuje na předsudek směšování homosexuality s pedofilií a promiskuitou. V mediálním světě obrazovém i textovém jsou ale tyto jevy skutečně ztvárněny ve směsi! A značná část homosexuálů tak nepochybně žije. Nemá to tak být. (Velice to ubližuje právě stejnopohlavním párům, které spolu žijí trvale a závazně.) Ale nemůžu se přece tvářit, že to tak není.
„…mladí homosexuální lidé… jako by pro ně nebyla cesta. V křesťanských církvích to bylo ještě o to patrnější, nabízelo se buď manželství nebo (v katolické církvi) celibát, a nic mezi tím.“ Tato věta mě v rozhovoru otištěném v Protestantu zarmoutila nejvíc. Je svědectvím o tom, jak se jeden z důležitých prvků křesťanské tradice dá odhodit, odsoudit k bezvýznamnosti. Jako by nebyl jiný celibát, než je ten povinný a vynucený v katolické církvi! Jako by nebyl Přemysl Pitter! Pohlavní abstinence jako by měla mít automaticky nálepku pokřivování lidských osobností. Lidé, kteří si ji sami zvolili nebo kteří tak po určitou dobu žijí proto, že jim ten druhý onemocní nebo odcestuje nebo zemře, takoví lidé tu jsou, jen se o nich neví, protože nejsou zajímaví, nic pro sebe nevymáhají, nevytvářejí zájmovou skupinu. Při sledování všech těch debat kolem sexuálních orientací a menšin se mi zdá, že lidé propadají dojmu, že mají na sexuální vyžití nárok, právo. Žádné takové právo ale není.
Poznámky
1 Jsou však i jihoamerické kmeny, kde homosexuální chování autochtonně běžné je.
2 Sigrid a Hartmut Hoppeovi, Jens Krabel: Sociálně psychologické hry pro dospívající. Portál 2001