Byl krásný jarní den. Všude ve vzduchu přísliby nového života. Obloha jako vymetená; tráva svěží a zelená, dokonce i ty bodláky u cesty kvetly. Prostě den, jaký mám rád, den, pro který stojí za to žít.
Stál jsem nehnutě u svého přístřeší a díval se dolů na cestu. Dělám to často, když zrovna nemám žádnou práci. A někdy je to dost nuda. V době zimních plískanic projede nanejvýš jednou za den nějaká karavana. Ale teď, když se blíží svátky, proudí to všechno ráz na ráz, a člověk z té nádhery nespustí ani oči. Včera tu projížděla římská eskorta: vojáci v naleštěných uniformách a s vycíděnými zbraněmi, jak na přehlídce. Ale někde z jejich pohybů, z jejich držení těla nebo z čeho bylo znát, že to nejsou jen přehlídkoví manekýni, že zrovna tihle vojáci vědí, co je to fronta a co je to bitevní vřava. A uprostřed nich – vysoký římský důstojník. Vojensky strohý – a přece bylo vidět, že to není jen tak někdo. Nemusel ani promluvit, a byl z něj/na něm vidět ten nadhled vůči všemu tady kolem: vůči těm zástupům, které mu uhýbaly z cesty, a vůči tomu městu, které měl u nohou a kterým pohrdal.
A dneska tudy projížděl další průvod: a to už nebyla vojenská přehlídka, to byl spíš karneval orientální nádhery. Bez vojáků, ale plný dvořanů a orientálního přepychu. A uprostřed nich zase někdo, kdo se tvářil, jako by mu to město, kam vjíždí, leželo u nohou, jako kdyby mu právem patřilo, tak jako kdysi jeho otci. A všichni ti dvořané mu vždycky na daný pokyn provolávali: Sláva! Hosanna Herode, synu Herodesův, sláva tomu, kdo vládne Galileou a Pereou! Tvé rodné město tě vítá jako svého!
Ale i kromě těchto zlatých hřebů a pečlivě režírovaných vrcholů dne se teď pořád něco dělo a bylo na co se koukat. Protože – pořád někdo chodil: zástupy, které zpívaly zbožné písně, očima někde v nebi, jako že tahle přízemní politika je nezajímá. A zase jiné zástupy, Galilejských, ty se tvářily většinou zasmušile, jako že politika je zajímá a hole, které svírají v rukou, nejsou jen na ozdobu. A tu a tam další posily římských vojáků. Ty se tvářily prostě věcně a nepřístupně. Pro případ, že by se mělo něco dít. Jako by Pilát měl nějaké informace.
Takhle jsem stál ve vlahém letním vzduchu: jako připoutaný ke svému příbytku, a přece očima na té cestě. S trochou závisti, že mě se ta podívaná netýká. Trochu jsem si pohrával s představou, jak bych se asi tam dole, v tom průvodu vyjímal já…
A pak se to stalo.
Přicházela zrovna další skupina poutníků; ale tentokrát taková nesourodá. Byli v ní takoví ti zbožní, ti s očima upřenýma k nebi, co máte pochybnosti, jestli se nohama vůbec dotýkají země. A taky různí bezdomovci a žebráci; a taky pár učenců; a byli tam i zarostlí Galilejci, co jste jim pod pláštěm přímo viděli meč; ani nemuseli nic říkat, a už jste věděli, co jsou zač.
A pak se jeden z té skupiny zastavil a – ukázal přímo na mě. Přímo z té silnice až sem nahoru do vsi. A dva z těch zarostlých chlapů se hned odpojili a přímo ke mně, a už to šlo ráz na ráz.
Najednou jsem byl přímo uprostřed nich, uprostřed dění, uprostřed happeningu. Lidé mi metali na cestu palmové ratolesti, stlali mi cestu svými plášti, abych si nezaprášil ty svoje křivé nohy. Všichni provolávali slávu!
A já jsem hýkal radostí. Já se královsky bavil. Neboť jsem pochopil: ten, který si mě nechal přivést, se právě královsky vysmívá všem těm nablýskaným římským uniformám i napudrované orientální nádheře i všem těm zarostlým fanatikům z hor, co umí jenom vraždit.
Ten, který si mě nechal přivést, nezvolil pro svůj příchod triumfální vůz, ani pozlacená nosítka, ani statného hřebce. Nýbrž právě jen mě. Nepotřebuje vypadat důležitě. A nebojí se vypadat směšně. Ale nějak se mu podařilo, že směšně v tu chvíli nevypadá on, nýbrž ti, co tu projížděli prve. Co dbali tak úzkostlivě na každý detail svého entré.
Prožíval jsem svých deset minut slávy. Vstoupil jsem do historie, na vlastních nohách, a troufnu si říct, že lépe, než Pilát do kréda.
A chtělo se mně křičet: Podívejte se lidi! Jsem jenom starý vypelichaný osel. Tvrdohlavé a tupé zvíře. Všichni si myslí, že tady nejsem k ničemu. Ale já na svém hřbetě přináším Spasitele.
Já si těch deset minut připadal jako církev. Jako předobraz té pravé, Kristovy církve v dějinách. Sama o sobě nikdy nic moc: vypelichaná, tvrdohlavá, neschopná za cokoli bojovat. Ale přináší světu Krista.
Co se v tom Jeruzalémě stalo pak, to už nevím. Mě zase vrátili domů a po zbytek svátků jsem okusoval bodláčí.
(Čti Marek 11,1–11)