Je velikonoční pondělí ráno a vydáváme se na Slovensko. Dan Žárský bude fungovat téměř jako native guide, protože na Slovensku žil 16 let (v Košicích a v Povážskej Bystrici), Tomáš Trusina a Petr Turecký se těší na kolegy: s některými se Tomáš zná z působení na Moravě či ze studií, a slovenští evangeličtí faráři navštěvují i kurzy farářského spolku (SPEKU). Během tří dnů jsme projeli Slovensko od Váhu a pod Tatrami až do Michaloviec a pak zas přes Košice, Rudohoří a Podunajskou nížinu zpátky na západ. Krajina byla rozmanitá, ale některá témata se neustále vracela. Začneme tedy naší první zastávkou, Turčianskym Svätým Martinom, ale po několika odstavcích se od chronologického popisu cesty odpoutám a budu přeskakovat i k rozhovorům, které jsme vedli později. Po celou dobu nás těšilo, jak dobře rozumíme, a přitom vnímáme odlišnosti tvaroslovné i v melodii řeči; možná se nám slovenština tak líbila i proto, že slovenští evangeličtí faráři jsou v improvizovaném přednesu trénovanější než čeští.
Vieme, že sme luteráni, ale nevieme prečo
V Martine jsme stihli bohoslužby. Z evangelia se čte tradiční V ten deň išli dvaja z nich do dediny zvanej Emauzy. V Evanjelickej cirkvi augsburského vyznania na Slovensku (ECAV) provází bohoslužbami bohatá zpívaná liturgie, během níž stojí farář čelem k oltáři, tedy ještě pořád „zády k lidu“. Když na tento projev konzervativismu později přijde řeč, farář Ján Hroboň si s úsměvem pochvaluje: To si môžeš ešte niečo rýchlo nerušene dorobiť. Přestože je pondělí, druhý svátek, kostel je plný. Po bohoslužbách má Jano ještě mnoho co dělat a my využíváme čas k tomu, abychom si prohlédli areál kolem kostela sv. Martina. Zde, na Memorandovém námestiu, se 6.–7. června 1861 konalo shromáždění, na němž byl podepsán dokument Memorandum národa slovenského, který požadoval zákonné zabezpečení rovnoprávnosti slovenského národa v Uhersku. Je tu kromě fary ještě několik škol a budova ústředí Matice slovenské. Školy jsou církevní, základní škola platí za nejlepší ve městě. Má nadstandardní vybavení a hlásí se do ní dvakrát víc dětí, než je možno přijmout. Je pochopitelné, že taková místa, která bývala centrem vlasteneckých a kulturních snah, žijí často spíš z minulosti, přesto nás trochu zaráží Janova skepse: Programy vzdelávania sú financované sponzormi, prevážne Američanmi. Ale rodinná výchova nefunguje. Nemá kto s deťmi prísť do kostola. Nadaní lidé odcházejí do zahraničí: Tu v Martine, kto vie reč, má nohy, beží preč.
Na faře v jídelně visí obrazy předků. Ján Hroboň pochází ze starého farářského rodu, v Martině působil před lety i jeho otec, velký přítel českobratrských evangelíků (Protestant 3/06 přinesl o něm text „Za Jánom Bohdanom Hroboňom“). Opakovaně přichází řeč na úskalí tradicionalismu. Lidé sice nové formy (moderní hudbu, bicí v kostele) přijímají bez větších výhrad, ale nenaskočilo nám to dáko, sme veľmi konzervatívna cirkev. A povědomí o samotných tradicích? Keď boli laici nedávno dotazovaní na evanjelickú identitu, s čím ju spájajú, tak ich odpoveď bola: niesme katolíci. Takže negatívne vymedzená identita, a to je naozaj málo. O tom, že je jen chabé povědomí o tom, co je „luterské“, mluvil později i Jano Vecan z Košic: Niekedy je také zaklínadlo u nás, „v luteránskom duchu“, a tak sa niečo z tradičných pozícií odmieta, ale nikto nevieme, čo to je… I na dalších místech se dozvídáme, že je sice vysoká, u nás nevídaná účast na bohoslužbách (pravidelně přichází asi pětina členů sboru), ale život sboru bývá poznamenán značnou pasivitou a soustředěností na obřady. Jano v Martině například oddává 20 párů ročně, ale jen dva až tři zůstanou. Martin Šefranko v Ružomberku se hořce směje tomu, že v knížce o historii sboru, kterou vydávají k třístému výročí, si jeden farář z minulého století stěžuje, že mal iba 48 krstov: Ja keď mám do roka dva, tak som ťažký frajer. Úbytek členů ECAV odpovídá ročně jednomu průměrnému sboru. Danica Zajdenová z Bratislavy podotýká: Keď sme boli v Trnave, tam je evanjelické kníhkupectvo a Trnava je evanjelické mesto, sledovala som, že je problém, aby si ľudia kúpili knihu, v Prahe sa nepomerne viac číta. Zvláštny paradox: na Slovensku sa viac chodí do kostola, menej sa číta…
I na hovor o tom, co přineslo zveřejnění jmen agentů ŠtB mezi faráři, reaguje Ján Hroboň unaveně: V tomto cirkev strácala kredit. Som už z toho unavený a nie sú signály, že by sa niečo skutočne pohlo, je tendencia niako to stlmiť. My sme boli schopní po revolúcii len liturgického pokánia.
Zmena formy nespôsobí zmenu cirkvi
Dál nás cesta vede do Ružomberku. Martin Šefranko už do telefonu říkal, že nebude mít moc času, chce se odpoledne věnovat rodině, ale nakonec s námi mluví o mnoho déle, než plánoval. Zná český evangelický tisk, orientuje se v tom, kdo kam pravidelně přispívá; vy ste naši ľudia. I on mluví o tom, že je škoda, že se lidé nezajímají o veřejné záležitosti, v církvi se to nedávno projevilo i tím, že když se ve východoslovenském okrsku volil nový biskup (biskupové jsou voleni korespondenčně členy církve), lidé ze sborů toho věděli o kandidátech tak málo, že ani jeden nezískal nadpoloviční většinu a distrikt zůstává bez biskupa. Jako by církev neměla směr ani téma, na němž by se kandidáti mohli přitažlivě profilovat.
Delší dobu si povídáme o písních, tradičních a novějších. Petr poznamenává, že z jeho teologické generace se ozývají výtky na zpěvník „Svítá“, nepřipadá jí podnětný ani liturgicky použitelný. Martin Šefranko považuje české duchovní písně často za lepší než slovenské. Když byl na vojně, zpívali si některé české písně pořád dokola a je škoda, že teď už děti češtinu tak neznají. Bylo by dobré posílit tyto vazby pro slovenské děti, nabídnout praktické věci, třeba nahrávky na CD, niečo čo sa dá počúvať. Odklon od tradičních písní k písním probuzených společenství bývá provázen úbytkem kvality. Túžba po tom, čo je živé, osobné, to zdieľam, otázka je, či tá ich forma dobre nahradí formu našu. Bude treba sa pozrieť na kvalitu textov. Nie som proti niakej obrode, len sa bojím, že zmena formy nespôsobí zmenu cirkvi. Je treba, aby sa ľudia vedeli modliť, porozprávať aj svedecky, je to dosť bieda, na druhej strane to môže byť dosť formálne. A tá generácia päťdesiat a vyššie, tí už nemôžu hopsať… Ideální by bylo, kdyby se všechny proudy ve sborech dokázaly natolik respektovat, aby mohly fungovat vedle sebe. Až niekto odstaví klasický spevník – u toho bych nechcel byť.
U dveří místnosti, kde jsme seděli, se několikrát zahemžili dva malí chlapci, a tatínek jim pokaždé řekl, že mají ještě chvilku počkat. Když jsme se konečně rozloučili a vyjeli z Ružomberku směrem do nedalekého Vlkolince, vesnice plné půvabných podhorských stavení pod ochranou UNESCO, najednou nám došlo, že jsme mohli Šefrankovy naložit do auta, aby si udělali výlet s námi. Udělali jsme opravdu hloupost, že jsme tuhle příležitost propásli. Narušili jsme jim zbytek dne tak, že už možná nikam nevyjeli, přitom kdoví jak dlouho si neužili volné odpoledne. Farář Šefranko vypadal velice vytíženě.
Máme 850 členov modlitebných spoločenstiev
Kežmarok jsme zastihli v podvečerním osvětlení a po zaparkování v city, na pěší zóně lemované měšťanskými domy, procházíme kolem kostelů. Na společném prostranství je usazen katolický, starý a nový luterský, pravoslavný a řeckokatolický. Trochu to vyvolává dojem skanzenu. Kežmarok je po Levoči druhým nejvýznamnějším městem Spiše. Unikátní dřevěný evangelický kostel je z roku 1717. Nový evangelický kostel z počátku 20. století budí zájem svou nevšední orientální architekturou, kterou vytvořil dánský architekt Teofil Hanssen. V sousedství se nachází budova bývalého evangelického lycea, na kterém studoval P. O. Hviezdoslav, a do ní vstupujeme.
Mikuláš Lipták je vydavatel a v jeho pracovně si prohlížíme hlavně knížky probuzenecko-misijního směru. Kromě toho vydává knihy o Spiši v němčině, které mu už redakčně zpracované zadává krajanský spolek spišských Němců. Probuzenecké hnutí významně zesílilo těsně před revolucí. Zatímco zprávy o tradičních sborech znějí spíš skepticky, „rozhodní křesťané“ se setkávají v modlitebních společenstvích, která mají už celkem 850 členů a pořádají pravidelná větší setkání, konference. Sú samozrejme zbory, kde tých, ktorí sa chcú stretávať k modlitbám, ešte stále vytláčajú na okraj ako sektárov, ale ubúdajú. Máme teraz už štrnástu konferenciu a od niakej ôsmej, deviatej konferencie už začali prichádzať biskupi, aby kázali. Poprvé zaznívají slova uznání na adresu bývalého generálního biskupa Fila: Bol našej misijnej činnosti naklonený. Mal veľmi dobré zahraničné kontakty, veľa vecí celkom podporoval, to bolo pozitívne. ZED ho dotlačil k tomu, že už nekandidoval, to bol až trocha radikalizmus. Oni boli z neho nešťastní, pretože on mal skutočne sklony katolíckeho biskupa vládnuť, tváril sa demokraticky, ale všetko pretláčal silou, tiež keď sa stavala fakulta, tak všetku či prevážnu zahraničnú pomoc, ktorá išla na hocijaký projekt, stiahol na fakultu… My sme dostali napríklad peniaze na „Priebehy večne živé“, a ja som ho pracne o to musel žiadať, ešte chcel 30 percent si nechať. Musel som to vyboxovať na základe toho, že mi to zo zahraničia písomne prisľúbili. A zároveň zaznívá zklamání nad tím, že Miloš Klátik, který vystřídal J. Fila ve funkci, zrušil některé výbory, kterých si probuzení křesťané zvlášť cenili: pro vězeňskou misii, pro zahraniční misii a další.
V Košicích se probuzenecky pracuje s tzv. rodinnými společenstvími, o nichž nám tam podal plynný připravený výklad farář Samuel Linkesch. Základním útvarům říká buňky, které v analogii s buňkami v organismu se mají po čase dělit. Se symbolikou růstu se tu ostatně pracuje stále, například jsou při setkáních vždy rozestavěny i volné židle. Nie je to biblická hodina, trvá to tri hodiny. Raz týždenne. A v nedeľu po tradičných bohoslužbách misijné odpoludnie, tam prichádza 150–200 ľudí. Tomáš Trusina, který při těchto příležitostech oponuje nedávnou negativní zkušeností, kterou udělal jeho sbor s charismatickým hnutím, rád slyší názor, že práca, ktorá nevtieka do zboru, je klam. Hodně práce se tu věnuje táborům pro děti, jsou oblíbené, ale pro všechny, pro rodiny i sbor, jsou skutečně cenné, až když pomáhají přitáhnout do kostela i rodiče.
Táto cirkev je chorá
…jeden z nich, menom Kleofáš, mu povedal: „Ty si vari jediný cudzinec v Jeruzaleme, ktorý nevie, čo sa tam stalo v týchto dňoch?“ On im povedal: „A čo?“ Oni mu vraveli: „No s Ježišom Nazaretským, ktorý bol prorokom, mocným v čine i v reči pred Bohom aj pred všetkým ľudom; ako ho veľkňazi a naši poprední muži dali odsúdiť…“
Evangelijní příběh o cestě do Emauz jsme slyšeli hned na začátku v Martině, ale ozvěna toho, jak se dokážou zachovat poprední muži, se vrací celou cestu. Z nejrůznějších stran to probíráme s Danielem Midriakem ve Svitu. Koneckonců jeho přednáška Odvaha k obzretiu sa na farářském kurzu v lednu 2006 byla jedním z podnětů k této reportáži. Je to hořká analýza: Celocirkevne podľa môjho hodnotenia bol rok 2005 pre nás najhorší rok za posledných minimálne 20 rokov. Na Slovensku začal platiť zákon o Ústave pamäti národa. Ústav začal zverejňovať zväzky ŠTB, mená preverovaných prípadne nepriateľských osôb komunistického režimu, mená kandidátov tajnej spolupráce i tajných spolupracovníkov, ktorí sa k spolupráci zaviazali, stali sa agentmi ŠTB. Vedenie našej cirkvi sa v poslednej chvíli začalo veľmi angažovať proti zverejneniu hlavne bratislavských zväzkov s argumentom, že to veľmi škodí dobrým vzťahom a vážnosti cirkvi. …Keď ku zverejneniu došlo, ukázalo sa, že dvaja z troch našich biskupov sú vedení ako agenti ŠTB. (Sborník SpEKu č. 12, Odvaha)
Sám Midriak přitom zápas mezi biskupy, resp. vedením církve a ZED sledoval nejprve s odstupem. Když se v r. 2000 sepisovaly nové stanovy sdružení, přišel s vlastním návrhem, a pak se dozvěděl, že ho někteří kolegové podezírali ze „spiknutí“. Zařekl se tehdy, že žádnou funkci nevezme a o poměry v ZED a církvi se nebude starat. Když ale biskup Filo začal rozdávat výstrahy a vyhrožoval, že členy vedení ZED propustí, napsal otevřený list vedení církve s názvem „Táto cirkev je chorá“. Mal som taký zážitok, že som v noci musel vstať a musel som toto napísať. Filo s Holčíkom (nejvyšší laický představitel) začali robiť z cirkvi firmu…
Jak vysoce postavení představitelé církve reagovali na zveřejnění jejich spolupráce s StB? Tvrdil (Filo) najskôr, že sa nechce vyjadrovať na verejnosti, v médiach, potom stále tvrdil, že agent nebol, a potom keď už bol, tak tvrdil, že nič zlé neurobil. Dodnes to všade interpretuje, že tým slúžil cirkvi… Vraj ešte Mečiar sľúbil, že pädesiať rokov budú tie materiály tajné, tak oni sa zariadili na to, že nikto sa to nedozvie.
Jako podstatný zásah do integrity církve vidí Daniel vystoupení Viliama Ciklaminiho, někdejšího příslušníka rozvědky a spolupracovníka V. Mečiara, který na synodě v r. 2005 dostal prostor, aby biskupa Fila obhajoval, přestože členem synody nebyl (viz text v rámečku). Za ještě horší selhání považuje, že synoda proti jeho vystúpeniu ani len neprotestovala a vo svojej väčšine nakoniec odhlasovala zrušenie rozpravy ku správam predsedníctva s jasným úmyslom, aby niekoľkí nespokojenci nemohli hovoriť k „ohavnosti spustošenia na svätom mieste“.
Později zazní podobný postřeh i od Ivana Eľka. Rozhodnutí nepřipustit na synodě diskusi církev frustruje: Farári aj laici vybíjali celý rok energiu v hádkach, či bolo dobré, že tam ten Ciklamini vystúpil, ako to, že sa nediskutovalo… Ak tieto procedurálne veci budú v poriadku, bude to taký psychologický znak, že cirkev je zdravý organizmus, ktorý má svoje vlastné mechanizmy korekcie, uzdravovania seba samej.
Daniel ovšem vidí kriticky i poměry v ZED poté, když bylo potřeba pracovat na volbě nového biskupa. Za selhání považuje, že se jednotliví představitelé ZED nedokázali sjednotit na kandidátovi a nedohodli se ani na demokratičtější cestě formou jakýchsi spolkových „primárek“: Zrazu sa ukázalo, že ak ide o funkcie, sme všetci akosi podobní. Zase už len všelijaké intrigy. Pokiaľ bol proti Filovi tlak, nepriateľ ich zjednotil, akože mám byť za niečo kladné, rozdelili sa partie. Mne to pripadá ako hádka v evanjeliu, kto je najväčší. Nezvládnutá túžba sebarealizácie u niekoľkých namiesto toho, aby bolo povedomie, dobre, tak urobme niečo spoločne. Uzavírá téma zápasu ZED povzdechem, ale nič tragické, ten život v tých zboroch sa deje… Ano, po delším období sporů může být větší soustředění na běžný provoz blahodárné, ale Tomáš Trusina hned upozorňuje, že to je také projev rozpolcenosti a že odříznout se od společenské odpovědnosti se nevyplácí: U nás v Česku se církev věnuje hodně sama sobě, otázkám financování, tématům jako budování sborů, farářské rozvody, ale chybí chuť rozhlédnout se po společnosti, co se okolo nás děje, a co si počít s tím, co se stalo. Určitou bezradnost asi máme společnou.
Dan Žárský zavádí řeč na jev, který i mně vrtá hlavou: Ve volebních programech kandidátů na biskupa mne zaujalo zdůraznění, že se musí upevnit vědomí, že nejdůležitější osoba v církvi je ordinovaný člověk, který musí vše zaštítit. Obávám se, jestli tohle není věc, která je zátěží pro slovenské luterství. A Daniel se pouští do vyprávění o tom, jak projevy klerikalismu se zdaleka neomezují jen na katolické prostředí a jak to faráře kazí. Biskupům se prokazuje úcta snad až nepřiměřená. V 90. roku sa hovorilo o tom, že by sme nemuseli mať biskupov, že by stačil jeden synodný senior po vzoru českobratskej cirkvi – a nakoniec máme troch biskupov! A nedá se to svést na přežitky, na kterých lpí jen starší farářská generace, naopak: Naozaj mladí farári nemajú problém chodiť s kolárikmi z čiste pragmatických dôvodov. On má skúsenosť, že keď potrebuje na úrade vybaviť niečo, tak si nahodí kolárik, a dvere sa otvárajú, automaticky „pán farár, pán farár“.
Pravoslávni vyhnali grékov, a potom museli kostoly vrátiť, a teraz si stavajú nové
Přijeli jsme do Svitu za tmy, a tak až při odjezdu v úterý ráno můžeme přehlédnout evangelický komplex budov, sousedící s katolickým. Pak zíráme na tatranské štíty za námi a je nám líto, že si nemůžeme cestování o den dva prodloužit. Ale před Levočou se šéfredaktor nechal obměkčit a dopřává posádce jednu čistě turistickou zastávku. Někteří z nás tu ještě nikdy nebyli. Kromě setkání s gotickým oltářem mistra levočského a architekturou celého historického centra sledujeme i kulturní odlišnosti všedního dne – většina lidí, kteří se pohybují v centru Levoče, jsou Romové. Jak projíždíme dál na východ, romský živel o sobě dává vědět čím dál víc. Znám z vyprávění obec Sviniu u Prešova a projekty usilující o přervání koloběhu bídy, nemocí, nechuti pracovat a závislosti na sociálních dávkách, a tak bych se tam ráda podívala; odbočujeme kvůli Svinii z hlavní silnice, ale nakonec až do romské osady nezajíždíme, je nám trapné chodit okukovat. Už jen pohled na skupiny chatrčí říká mnoho, podobně jako proudící postavy, které něco nosí v taškách z ne příliš vzdálené skládky. Na krajnici posedávají skupinky dětí.
Jak projíždíme vesnicemi z Prešova na východ, pozorujeme čím dál víc nových kostelů, zejména pravoslavných. Z Ukrajiny sem od 17. století zasahovalo působení řeckokatolické církve, která dnes má na Slovensku třetí největší počet věřících po římských katolících a evangelících. V komunistických režimech východní Evropy byla vystavena krutému pronásledování a násilnému sjednocování s pravoslavnou církví. Kostely, které pravoslavní zabrali řeckým katolíkům, museli po převratu v r. 1989 vracet, a tak si nyní stavějí nové.
Čeho si cestovatel nemůže na východě nevšimnout, jsou silně zanedbané nebo už opuštěné tovární budovy, někdy jsou to obrovské areály. Nezaměstnanost je tu oproti západní části Slovenska značná, o Bratislavě nemluvě. Tam nám paní farářová Zajdenová řekla: Je to tu iné ako vo zvyšku Slovenska. Zaznamenávame obrovský rozdiel v zamestnanosti. Videli sme na dcére, všade sa ťažko hľadá brigáda, tu si môžu mladí vyberať. V Bratislave si môžeš vyberať, na východe prácu nenájdeš.
My sme vystúpili, že by to bol nonsens
Do Michaloviec jsme dorazili tak, jak bylo s Jánom Meňkym domluveno. Studoval v 80. letech nějakou dobu v Praze, podobně jako jeho manželka Mária. Na tomto farářském páru je pozoruhodné, že každý působí ve sboru jiné církve – on v ECAV, ona v reformované církvi. Ján byl předsedou ZED právě v době konfliktu s vedením církve, jeho předsednictví skončilo loni. A tak se hovor točí kolem tohoto tématu. Mluví rychle, nejen proto, že je to na východě zvykem, je cítit, že je stále plný napětí z proběhlých zápasů. Předsedou ZED byl zvolen náhodou, nepočítalo se s takovým zápasem. „Bral som to ako funkciu malého proroka,“ vysvětluje se zasmáním svou motivaci. Vracíme se k tomu, co je uvedeno na jiných místech této reportáže nebo v rozhovoru s M. Zajdenem (5/07). Dosud jsme však málo věděli o detailech konfliktu, které osvětlují techniky nátlaku na kritické faráře. My sme vystúpili, že by to bol nonsens, aby agent ŠtB bol predstaviteľom cirkvi, a potom prišli odvetné útoky z ich strany, najprv sa začalo disciplinárne, že nás prepustia podľa zákonníka práce. Byly nejasnosti kolem rozpočtu na platy farářů. Nález Národného kontrolného úradu konstatoval sporné hospodaření s vysokými částkami, pochybné investice. Došlo i k tomu, že generální biskup vystoupil ze ZED a počítal s tím, že strhne ostatní a bude možno založit nový svaz duchovenstva; faráři ho však nenásledovali. Ptáme se, koho v církvi ta témata zajímala, jak reagovali laici. Jednotlivci boli, ktorí telefonovali, vyjadrovali podporu. Ale masa na Slovensku je dosiaľ hodne anonýmná a úrad biskupský je nedotknuteľný: Čo si to dovoľujeme, tu je biskup, ktorý postavil fakultu a prezentoval nás v Ženeve – tak to je mienka malého človeka. Na závěr se dozvídáme, že Jano Meňky má pověření ZED, aby se podílel na zpracování publikace o ECAV v agenturním rozpracování STB, spolu s historiky z Ústavu pamäti národa. Říká, že si neslibuje velké výsledky, ale vidí takový počin jako nutnost, nemá-li se kapitulovat před atmosférou pokleslé pragmatičnosti a ztrácení paměti. Chce dát prostor i spolupracovníkům StB, aby vyložili svůj příběh. Podaří-li se, může to znamenat krok dál. Posílilo by to církev k zásadnímu ohlédnutí i pro zkoušky, které nás čekají v budoucnu.
Bol som tu v Košiciach v starej väznici
Mária Meňkyová nás provádí novým kostelem svého manžela a pak nás bere na oběd na Zemplínskou šíravu. Cestou zmiňuje, že v reformované církvi řešili problémy se spolupracovníky StB jednoznačněji. Církev schválila ustanovení, že ktorí boli agenti, nemôžu byť v žiadnej funkcii.
Cestou začalo vydatně pršet, ale panoráma Košic se před námi otevře v podvečerním slunci. Procházíme centrem a Dan nám chce ukázat kostel, kam před lety chodili, a je otevřeno, zakončují se večerní bohoslužby, na kazatelně stojí pan farář Michal Hreško a za chvíli se dokonce ukáže, že má na nás čas! Začínal v Košicích, potom působil v Mníšku nad Hnilcom, to je Dolný Spiš, z tých nemeckých zborov spišských najzachovalejší zbor. Studoval v r. 1953 v Praze v prípravnom kurze. Bol som v ročníku s Honzom Čapkom, Jarom Ondrom, Zátorským, Trusinovci boli v staršom ročníku, pred nami. V čase keď ja som bol v Prahe, v Bratislave boli veľké čistky študentov aj profesorov pre náboženské, vyznávačské postoje, a v Prahe sme videli také trocha zátišie za Hromádkom a fakulta tam bola slobodnejšia, na tie časy. Ale čo sa týka toho duchovného, vnútorného postoja, to bolo odlišné ako na Slovensku, tá zbožnosť bola taká rozumová. Vyptáváme se na to, jak byl pan farář několik měsíců vězněn v letech 1985/86. Dôvod bolo stretávanie mládeže na táboroch, na výletoch. Janka Vecana zavreli skôr, koncom augusta, nevšimli si, že to je dátum okupácie, bude prísne kontrolovaná doprava, tak viezli literatúru autom. Mňa potom zavreli až v októbri a to sme už mali signály, že literatúra je len zámienka. Bol som tu v Košiciach v starej väznici, teraz už je nová a chodím tam ako duchovný pastier… Predo mnou hádam desať rokov nebol nikto z farárov zavretý, už boli buď podmienečne prepustení alebo si už odpykali tresty. Najstrašnejšia bola tá vlna väznenia v tých rokoch, keď my sme prišli na fakultu. To bolo veľmi tvrdé, Juráš, Uhorskai, to boli násilné, kruté bitky pri tom vyšetrovaní, to oni pretrpeli; ja som nič také nezažil, dokonca som nemal ani raz putá na rukách. Farář Hreško měl být ideologickým vedúcim rozvratné skupiny, estébáci rozšiřovali v Mníšku fámy, například že ukrýval vysílačku. Ľudia sa báli. Oni prežili ako Nemci také obdobie útlaku, nesmeli ani sa pozdravovať po nemecky na ulici, tí starí ľudia ale nevedeli inak rozprávať. Vazba na krajany v Německu, která ve spišských vesnicích přetrvávala, stávala se záminkou i zcela absurdních obvinění: Vyšetrovateľ hovoril, no máme ešte niektoré veci, tak ma strašil, nevedel som, o čo pôjde… Vo Švedlári (to je susedný zbor, ale my sme ho spravovali) máme pozostatok tradície bývalých baníkov, ktorí majú ešte takú tradíciu, do kostola chodiť s baníckou zástavou, kladivami, fakľami baníckymi, a stoja pred oltárom na slávnostiach, a z Nemecka dostávajú podporu na tie obleky a iné potreby. No a niako ma tam zamontovali, že ja z toho čerpám profit, ale oni všetkých tých baníkov vyšetrovali, a nikto nepotvrdil, že ja by som dačo… O biskupu Filovi hovoří Michal Hreško zdrženlivě. Znal ho ještě jako studenta, vždy si cenil jeho účasti na probuzeném modlitebním hnutí. Bral realitu, aká bola, mal ponuku ísť do zahraničia, byť na tom luteránskom zväze, a to nemohlo byť bez tých kontaktov alebo nejakých hlásení ŠtB. Chcel poslúžiť cirkvi a naozaj to myslel úprimne. Když mluvíme o tom, že v tom ale musí být nějaký rozpor, když někdo spolupracuje s politickou policií a přitom je oblíbený a důvěryhodný mezi věřícími, říká, že pořád ještě není potvrzeno, že by J. Filo spolupracoval. Stávají se přece všelijaké omyly.
Mezitím už s námi sedí i Samuel Linkesch, a hned připojuje zaznamenáníhodnou úvahu o probuzenecké biblické práci v komunismu: Starší farári robili tie tábory, riskovali perzekúciu, my mladší sme to niektorí robili s nimi, vedeli sme o sebe. Mal som naivné očakávanie, že tí ostatní majú len obavu, a keby bola sloboda tak tiež to začnú. A prišla sloboda, a nič! My ktorí sme to robili za socializmu, tak pokračujeme, tí ktorí vtedy mali výhovorku, teraz je to u nich len pohodlie. Ľahšie je robiť formálne obrady, konfirmovať, sobášiť… To je pohled kontrastující s rozšířeným předsudkem, že faráři opatrní a rozšafní, kteří státní bezpečnost nijak „nedráždili“, byli pro církev cennější a pracovali usilovněji a pilněji, kdežto ti neopatrní byli křiklouni, kteří by pořád jen někam jezdili debatovat a sborovou práci zanedbávali.
Posledné roky ma naučili, že oni nie sú cirkev
Vždy mi velice vadily sebespokojené výklady řady českobratrských evangelíků, že „na Slovensku bylo přizpůsobení režimu ještě horší než u nás“. Co bylo „ještě horší“? V čem je tak podstatný rozdíl, že bychom se my Češi mohli vytahovat? V množství spolupracovníků StB získaných mezi faráři a laiky? V intenzitě donášení? V intenzitě pokrytectví? V tom, že „neměli Hromádku“? Dana Midriaka jsem se na názor na Hromádku zeptala, a byl velmi stručný: Ja Hromádku málo poznám, no, chudák naletel na ten komunizmus. Jeho kolega ze studií Ivan Eľko, senior nitrianského seniorátu, vzpomíná, jak v 80. letech na fakultě v Bratislavě spolu sdíleli nejen odpor vůči komunismu, ale též rozhodnutí za žádnou cenu se režimu nepřizpůsobit. Jednoznačně odmítavý postoj vůči normalizačním poměrům v církvi i společnosti nazývá s jistým odstupem „esénstvím“, nicméně vzápětí dodává: Akosi kierkegaardovsky som si nevedel predstaviť, že sa dožijem tridsiatky, ja som mal živé predstavy o tom, ako ma dávajú do basy, tam na samotke ako zomieram. …My sme v tých 80. rokoch naozaj nevedeli, že oni vedia byť až tak tvrdí, aspoň spočiatku,“ řekl později Michal Zajden, další ze spolužáků z ročníku, a myslel tím dobu pred Jelšavou. To je víc než dvacet let stará historie jedné „mladické nerozvážnosti“ a jejích následků. Přihodilo se, že skupina bohoslovců cestovala na návštěvu na jednu faru, ve vlaku mluvili víc a hlasitěji než bylo radno, hlavně však na nádraží v Jelšavě strhli transparent Zo Sovietskym zväzom na večné časy a nikdy inak. Byl z toho velký průšvih, vyšetřování, soudy. Ivana Eľka viditelně zasahuje zmínka o našem společném kamarádovi fyzikovi Michalu Svrčkovi, který byl tenkrát s nimi a zřejmě si to celé odskákal nejvíc (mimo jiné proto, že není Slovák, je z Čech). Případ Jelšava spouští vlnu vzpomínek, boli sme frustrovaní, ale človek cítil aj úžasnú slobodu, ale i obecnějších úvah o tom, jak komunismus zkresloval vidění světa, zároveň ale nutil k většímu úsilí o integritu a pravdivost.
Mluvíme také o selekci názorů v současné době, kterou má na svědomí tisk. Ivan řídil tři roky časopis Cirkevné listy. Nezaznamenal som počas tej doby žiadny zásah do tvorby tohto časopisu, ja som mal pocit, že ten časopis ide úplne bokom záujmu ľudí. Stěžuje si na nezájem autorů, včetně těch, kdo mu vyčetli, že málo podporoval ZED v jeho zápasech. Projevuje se tu rub rétorství? Zdejší faráři jsou schopni bezprostředního ústního projevu, ale písemná produkce vázne. Změnil koncepci na tématická čísla, zvýšil se čtenářský zájem. Z jakého okruhu pocházejí čtenáři? To je problém, či to je pre vzdelaných laikov: dedina, ktorá sa volá Mokroluh pri Bardejove, odoberala 42 Cirkevných listov, a Petržalka (velké sídliště v Bratislavě – pozn. red.) ani jeden! Takže to asi nebolo pre vzdelaných laikov, ale prosto ľudia, ktorí zvykli čítať, tak čítali.
Ptáme se Ivana, jak hodnotí konzervativní přístup nového generálního biskupa Miloše Klátika a to, že zrušil některé výbory, například misijní, což kriticky zmiňovali lidé z pietisticky laděného okruhu. Upozorňuje, že např. jiný zrušený výbor, pre životné prostredie, byla vlastně reinkarnovaná KMK. Málo o tom vieme…, ale především, posledné roky ma naučili, že oni nie sú cirkev. Pre mňa cirkev sú cirkevné zbory, alebo prirodzený región. Ak Miloš zruší výbor pre misiu alebo akéhokoľvek ďasa, tak to neznamená, že v našom seniorátu začneme zrazu uvažovať inak. Najvyššie úrovne cirkvi vidím celkom aparátčicky, zdedili sme ich po komunistoch.
Bratislava: je to tu iné ako vo zvyšku Slovenska
Cestou jsme nejednou registrovali rozdíly mezi východem a západem Slovenska, a Ivan to během našeho setkání ve skvostné a až blahobytně působící Nitře formuluje vyhroceně: My máme dve evanjelické cirkvi, na východe je absolútne iná než na západe. Západ je sekularizovaný, niekedy rozprávajú kolegovia z východu svoje skúsenosti, a ja mám pocit, že som v inej evanjelickej cirkvi. Geograficky je to východné Slovensko, senioráty šarišsko-zemplínský, košický, možno časť toho tatranského.
Podobně, v samém závěru našeho putování, popisují situaci i Zajdenovi v Bratislavě. Farář Michal Zajden (viz rozhovor v č. 5) působil několik let v Košicích, může proto dobře srovnávat: Východ má inú náboženskú tradíciu, určite je religióznejší ako západ, sú tam viac rodinné väzby, dôraz na rodinu tam samozrejme je silnejší ako tu. Tým že Bratislava je veľké mesto, má ťah na západ, má špecifické postavenie, aj v rámci celého Slovenska, viacej sa už podobá Viedni ako zvyšku Slovenska. Sekularizácia je tu asi najväčšia na Slovensku, aj keď ľuďom, ktorí prichádzajú z Čiech, sa to tak nemusí javiť, lebo v nedeľu sú tu vždy plné kostoly a tak.
Odjíždíme v noci, Bratislava žije, vezeme spoustu materiálu a informací, o nichž si vůbec nejsme jisti, jak je utřídit. Rozhodně cesta ukázala, že slovenští luteráni jsou nasazeni v koloběhu místní práce, a najdou se mezi nimi výrazné osobnosti, které zápasí o místo církve ve společnosti. Také ještě pořád stojí o kontakty, zejména s českými evangelíky. O prázdninách to můžete vyzkoušet.
9.–11. 4. 2007 Foto P. Turecký a Dan Žárský
Chronologie potýkání ZED a vedení ECAV
(ZED – Združenie evanjelickych duchovnych, ECAV – Evanjelicka cirkev augsburského vyznania, Generálne presbyterstvo – vedení církve, synoda – shromáždění volených zástupců, nejvyšší orgán církve, generálny dozorca – nejvyšší laický představitel církve)
2000: Igor Mišina se stal biskupem Východného distriktu, Július Filo po druhé generálním biskupem, Ján Meňky předsedou ZED.
2002: Národní kontrolní úřad upozornil vedení římskokatolické a evangelické církve na netransparentní zacházení se státními příspěvky. ZED kritizuje vedení ECAV, že na kritiku nereaguje, upozorňuje na netransparentní zacházení s majetkem ECAV, výběrová řízení na opravy církevních staveb, udělování stipendií a poskytování finanční pomoci. ZED zřizuje nové fondy a snaží se je spravovat otevřeně.
listopad 2002: ZED podává ministerstvu vnitra k registraci nové stanovy a je upozorněn, že musí vypustit články o pravomoci církve schvalovat stanovy sdružení a rozpouštět je (protože církev není jeho zřizovatelem). Po zapracování úprav obvinilo vedení církve ZED, že spolek chce být nezávislý na církvi.
2003: Vedení ECAV dopisem č. 674-2003-JF žádá, aby jim předseda ZED předal výborovou korespondenci a také adresy všech členů ZED. Vyčítá ZED pomlouvačnou kampaň doma i v zahraničí proti církevnímu vedení.
září/říjen 2003: Generální biskup Július Filo a generální dozorca Ján Holčík pozvali 29. 9. 2003 členy výboru ZED faráře Jána Meňkyho, Jána Matise a Miloše Klátika na pracovní schůzku dne 2. 10. 2003 bez udání účelu setkání. Faráři se 30. 9. 2003 omluvili z důvodů praktických, technických a právních. 6. 10. 2003 generální biskup a generální dozorce jmenovaným sdělili, že se bez omluvy nedostavili, a tak se dopustili porušení pracovní disciplíny. V případě opakovaného porušování pracovní disciplíny s nimi může být rozvázán pracovní poměr. Tatranský seniorát se za svého seniora Jána Matise postavil a označil pohrůžku výpovědí za irelevantní. Vyzval vedení ECAV k odvolání dopisu z 6. 10.
podzim 2003: výbor ZED infomuje výbor Spolku ev. kazatelů (SpEK) o sporech s vedením církve i o tom, že třem členům byla udělena výstraha ukončení jejich farářské služby. Výbor SpEK vyjádřil v dopise 20. října 2003 výboru ZED solidaritu.
prosinec 2003: Církevní tisk nezveřejňuje stanoviska ZED. Odmítl i komuniké ze 17. 11. 2003, v němž 108 farářů formulovalo požadavky na otevřené jednání v církvi. ZED vydává vlastní časopis „Melanchton“. Obě strany sporu informují o situaci svými kanály. Vedení ECAV laikům situaci prezentuje jako „materializaci“ duchovenstva a vyzývá je, aby převzali větší část odpovědnosti za církev, když faráři selhávají. ZED požaduje, aby jednání v církvi nevycházelo z pozice zaměstnavatel–zaměstnanec, ale z rovnosti ordinace. ZED upozorňuje na nuzné mzdy duchovních a nečinnost vedení církve. Vedení navrhuje připlácet farářům z Fondu personálního zabezpečení.
září 2004: zástupci ZED (M. Klátik) a SpEKU (M. Pfann a V. Hurt) chtějí o konfliktu informovat evropský farářský kongres v Logumkloster v Dánsku. Vedení kongresu (které se předtím v Praze nechalo o vývoji podrobně informovat) však energicky bránilo, aby se problém otevřel veřejně. K rozhovorům docházelo pouze v kuloárech.
2004/2005: Všichni tři biskupové ECAV (Julius Filo, Štefan Osuský, Igor Mišina) vystoupili ze ZED. J. Filo zamýšlel založit jiný farářský spolek, ale faráři ze ZED až na výjimky nevystoupili.
Velikonoce 2005: Ústav pamäti národa uveřejňuje seznam spolupracovníků StB registrovaných v kategorii „agent“ a „rezident“. Objevují se mezi nimi i jména biskupů Fila a Osuského.
8. 4. 2005 se výbor ZED setkává s vedením církve v Janoškovom dome v Liptovskom Hrádku. ZED požaduje, aby ti, kdo byli evidovaní jako agenti StB, okamžitě odstoupili z církevních funkcí, Generálne presbyterstvo naopak vyzvalo všechny, kdo byli evidovaní jako agenti ŠtB, aby ve svých místech v církvi setrvali.
ZED reagoval Vyhlásenim výboru ZED z 8. 4. 2005, adresovaným Predsedníctvu Synody, vedení církve, dištriktů a celé veřejnosti:
Zverejnenie registrov zväzkov ŠtB Ústavom pamäti národa ukázalo, že sú v nich uvedení členovia našej cirkvi, a to aj vo vedúcich funkciách.
Jedným z cieľov ŠtB bola aj likvidácia cirkvi. Preto nás neprekvapuje, že sa ŠtB snažila infiltrovať aj do našej cirkvi. Pritom používala metódy, ktoré lámali ľudské charaktery a to pomocou rôznych výhod, vyhrážok aj vydierania. Keďže nie je jednoduché stanoviť jednotné pravidlo pre všetky prípady, nedovoľujeme si stavať sa do pozície sudcov. Uvedomujeme si však, že pre spoločnosť je dôležité, aby verejné funkcie boli očistené od ľudí, ktorí sú uvedení v Registroch ŠtB ako agenti. Cirkev má byť pre spoločnosť morálnou autoritou. V Ústave SR ale aj v Ústave ECAV na Slovensku sa vyžaduje pre vykonávanie verejných funkcií občianska bezúhonnosť. V záujme vierohodnosti svedectva cirkvi žiadame, aby sa títo ľudia okamžite vzdali svojich funkcií a viac sa neuchádzali o posty na úrovni seniorátov, dištriktov a generálnej cirkvi. Pokiaľ im cirkevné zbory dajú svoju dôveru, môžu na tejto úrovni ostať v cirkvi ďalej slúžiť.
V cirkvi nikdy nešlo a nejde o kariéru, ale o službu. Aj funkcia je chápaná ako služba. Preto by nemalo byť problémom odísť z funkcie do iného postavenia.
Je najvyšší čas, aby sme pretrhli kontinuitu servilnosti a nedemokratických spôsobov minulého režimu, ktoré dodnes prežívajú medzi nami. Svedectvom toho je aj dnešné hlasovanie Generálneho presbyterstva, ktoré vyzvalo všetkých, ktorí sú evidovaní ako agenti ŠtB, zostať na svojich postoch. Pritom toto uznesenie by nebolo platné, keby zaň nehlasovali ľudia, ktorí sú evidovaní v registroch ŠtB ako agenti a zároveň sú členmi Generálneho presbyterstva.
Bratia a sestry! Naša drahá evanjelická cirkev sa týmto ocitla v jednom z najväčších škandálov vo svojich dejinách. Preto Vás všetkých vyzývame, aby sme v pôstoch a modlitbách prosili nášho nebeského Otca o zachovanie našej evanjelickej identity, ktorá je v ohrození.
Odstúpenie agentov z funkcií cirkvi napomôže tomu, aby ECAV na Slovensku bolo opäť duchovnou a morálnou autoritou v našej spoločnosti.
Liptovský Hrádok 8. 4. 2005 Výbor ZED (podpísaných 9 členov Výboru)
Filo a Osuský reagují 19. 4. 2005: Neztotožňují se s tím, jak dopad zveřejňování svazků ŠtB analyzuje ZED. Církev byla za totalitního režimu předmětem nekompromisní administrativní a policejní kontroly a útlaku ze strany státní moci. Odvolávají se na stanovisko Generálního presbyterstva s tím, že dotčené osoby mají zůstat ve svých funkcích po celé funkční období (používá se pro to obrat „dotknuté osoby majú ukončiť svoje pôsobenie v zmysle Cirkevno právních predpisov ECAV“).
Skutečnost své spolupráce nejprve popírali, potom bagatelizovali, nakonec ji připustili s tím, že spolupráci museli podstoupit, protože tím kryli církev.
Generálne presbyterstvo ustavuje komisi, která má prostudovat materiály o spolupráci J. Fila s StB. Generálny dozorca Ján Holčík sepsal a posléze předal médiím její stanovisko, kladně se vyjadřující o J. Filovi, aniž by byl členem komise. Oslovení členové komise dezinterpretaci odmítli odepsat a vyjádřili proti ní protest.
22.–25. červen 2005 Synoda v Liptovskom Jáne
Synoda byla střežena soukromou bezpečnostní agenturou. Po pravidelné výroční zprávě představitelů církve byla zastavena rozprava ke zprávám a předsedající dal místo toho prostor nečlenu synody Viliamu Ciklaminimu (bývalý rozvědčík, první náměstek federálního ministra vnitra R. Sachera v r. 1990 a spolupracovník V. Mečiara zejména ohledně materiálů StB, v současnosti předseda Konfederácie občanov na čiernej listine), aby obhajoval nevinnosť představitelů církve, kteří jsou zapsáni ve svazcích StB jako agenti. Ciklamini ujistil, že generální biskup jakožto agent neudělal nic zlého. Synoda proti jeho vystoupení neprotestovala a nakonec odhlasovala zrušení rozpravy ke zprávám vedení církve se zřetelným úmyslem nedat prostor kritikům.
Synoda mj. schválila zákon o disciplinární zodpovědnosti, který generálnímu biskupovi a dozorci umožnil, aby disciplinárně stíhali pracovníky církve bez účasti církevního soudu a možnosti obhajoby před ním. Senát Generálního církevního soudu označil ustanovení za neoprávněné. Vedení církve nerespektuje výroky distriktuálního ani generálního církevního soudu. Faráři upozorňují, že se soudní moc stává závislou na moci výkonné a legislativní a že je ohrožena rovnost všech členů církve před zákonem.
17. listopadu 2005 valná hromada ZED v Liptovském Mikuláši konstatuje rozkol v ECAV. Vedení církve nepřijímá požadavky ZED, aby 2 biskupové – registrovaní jako agenti StB odstoupili. Valná hromada vzala na vědomí informaci předsedy ZED, že mu přišly 2 dopisy hrozící smrtí (záležitost vyšetřuje policie) a „odsudzuje takéto spôsoby, ktoré v konečnom dôsledku diskvalifikujú odporcov ZED“. Dochází k tomu, že faráři se bojí měnit místa, protože by opustili jedno a nedostali souhlas na druhé. Panuje obava z volby příštího biskupa.
duben 2006: ve výboru ZED se před valnou hromadou diskutuje o svolání tzv. „primárnych volieb“, kde by byli vybráni a zvoleni kandidáti ZED na biskupa – s tím, že tento konsensus budou všichni respektovat. Návrh nakonec Výbor neodhlasoval. V samotném výboru se však konalo tajné hlasování o kandidátech na generálního biskupa a dištriktuálnych (nejen z členů Výboru).
9. června 2006 – na valné hromadě ZED ve Sliači je zvoleno nové vedení ZED, odstupující členové výboru ventilovali svůj rozdílný pohled na volbu biskupa.
květen–srpen 2006 – Volby generálního biskupa a dozorce ECAV. Biskupu Filovi končí druhé funkční období a nemůže již kandidovat. Volby biskupa se korespondenční formou účastní členové sborů církve s hlasovným právem. Ze dvou nominovaných kandidátů Miloše Klátika a Ondreje Prostredníka byl v srpnu 2006 zvolen generální biskup Miloš Klátik (v letech 2000–2006 místopředseda ZED). Ze zúčastněných 21 616 voličů získal 91,4 % hlasů. V odvolací lhůtě, která následuje po zveřejnění výsledků, nepodal nikdo námitky k průběhu voleb. Na synodě 18.–21. 10. 2006 došlo k oficiálnímu odevzdání funkce generálního biskupa.
Na základě rozhovorů, zápisů SpEK a ZED zpracoval T. Trusina