Aktuální slovníček biblických pojmů
Vyloučení, vypuzení, vyhnání, zbavení církevních domovských práv – to zavání spalováním kacířů a mělcí humanisté si zacpávají nos hedvábným kapesníkem.
Exkomunikace znamená vyhoštění z náboženského (později i sekulárního) společenství (ex+communio). Společenstvím je míněn národ nebo stát; může to být vyloučení ze strany, rasová segregace, dopady xenofobie atp. Souhrnným biblickým pojmeme b-d-l = oddělit, odlišit, vyjmout. Ve zvěstné zprávě stojí, že Bůh „oddělil (javdíl) světlo od tmy“ (Gn 1,4). Pohanskou směs „světlotmy“ Izraelci odmítali. Tmu nelze implantovat do světla, cesta svévole nemá místo na pěšinách boží poslušnosti. Řecké ekballein – to je vyhodit, vyvrhnout, poslat jinam. Marináři věděli, že je kvůli záchraně v bouři nutné zbavit se přebytečného nákladu (srov. Sk 27). Proto je možné, ba nutné, pochopit akt vyobcování kladně. Nejen starý Izrael s jeho rituálními drsnostmi, nýbrž i křesťanská církev byla od počátku postavena před nutnost separace od bratří rozkládajících společenství zevnitř. Podle Jana 15 Bůh jako vinař ošetřuje svůj Kmen (Krista) i tak, že ho zbavuje vadných větviček – a tak ho „čistí“ (katharein). Řezání (arein, hebr. s-v-r) je tedy zahradnickou či chirurgickou nutností.
V Pentateuchu jsou pod šifrou Mojžíš jmenovány exkomunikace lidí, kteří svévolně porušili některá z tórických ustanovení: jedli maso, které nebylo košer, odmítali obřízku atp. Především však byli prokleti ti, kteří obětovali své děti Molochovi. To vše je shrnuto pod kategorií „dvanácti kleteb“ (Dt 27–28). Vyobcování bylo trestáno, definitivní odloučení bylo trestáno smrtí. Proklatý (kral: zlořečený) byl kamenován (viz Akán v Joz 7), topen, vystaven prudkému slunci (poprava sedmi Saulovců – 2S 21) a jinak. Není nouze o příklady z Nového zákona: například Ananiáš a Safira (Sk 5). Nebo došlo k vyobcování, ale život byl ponechán. Supersmilník v korintském sboru měl být na radu Pavlovu (1K 5,5) „vydán satanu“ (paradúnai… tó satana), mimo oblast milostivé Kristovy působnosti. Prokleti (anatéma estó) měli být hlasatelé „jiného evangelia“ v Galacii (Ga 1,8nn). Ukřižování samotného Ježíše viděli někteří Židé ve světle odsouzence pověšeného na kůl (Dt 21,22), tedy zlořečeného. Církevní dějiny znají mnoho vyobcovanců, většinou vyloučených zlovolně (např. Hus). Amsterdamští Židé exkomunikovali jednoho ze svých největších filosofů Barucha Spinozu. Důležitý byl stupeň vyloučení (či odloučení). Rabíni znali stupně tři, nemuselo jít vždy o provedení drastické, mohlo jít o dočasné odloučení od činnosti obce. Otřesný byl třetí stupeň zvaný „cherem“, to byla plná exkomunikace. Násilí by nemělo být spojováno s křesťanským vyobcováním. Provinilec je hoden rozhovoru s důvěryhodnou autoritou (Mt 8,15–17).
1. Ani církev ani synagoga by neměly spěchat s odsuzujícím vylučováním. Zato zkoumejme sami sebe (Ž 139,23).
2. Evangelium není bezbřehost a laciný humanismus. Ani ve svých sborech nerosteme jako dříví v lese. Dejme se napomenout, v kritických chvílích života i vést, tvrdé slovo může v našem duchovním organismu zesládnout (Ž 19,11; Ez 3,3).
3. Boží slovo nás ustavičně exkomunikuje, v jistém smyslu nás strká k pranýři, čistí nás, prořezává a mnoho z toho, na čem si nábožensky zakládáme, hází do ohně. Přijměme to s pochopením a ke své zlořečenosti řekněme Ne.