Rozhovor Johany Dusové s Milenou Šimsovou
V rámci literární soutěže pro středoškoláky Za oponou zapomnění, vyhlášené Člověkem v tísni, se šestnáctiletá žákyně Gymnázia Velké Meziříčí Johana Dusová vyptávala na příběh Mileny Šimsové (mj. viz Pt 9/06). Soutěže tohoto typu dávají současným teenagerům příležitost nahlédnout do světa generací, vzdálených věkem i zcela odlišnou dějinnou zkušeností. Jak toto interview ukazuje, je ovšem takový rozhovor potřebný i mezi těmi, kteří by si jinak mohli být blízcí životním nasměrováním nebo církevní příslušností. Nechte se jím tedy inspirovat – k vlastnímu dotazování i k odpovídání.
Paní Šimsová, mně je teď 16 let a studuji na gymnáziu, stejně jako vy v roce 1948. Jaký pro vás ten rok byl?
Byl to pro mě rok těžký, protože v roce 1945, krátce před koncem války, jsme přišli o tatínka a v roce 1948 v létě se zabil můj starší bratr, který se přihlásil na vojenskou leteckou akademii. Při cvičném letu došlo k neštěstí a on se s letadlem zřítil.
Vyrůstala jsem s maminkou a druhým bratrem. O tzv. únorovém puči jsem se dozvěděla při návratu z lyžařského pobytu v Krkonoších a vím, jak to na nás na všechny, i na profesory, mrazivě působilo. Nejistota a napětí, co bude, jak bude. Nejvíc to na nás dolehlo poté, co přišla zpráva o smrti Jana Masaryka. Takže já ten rok 1948 mám spojený s těmito dvěma událostmi, z nichž vlastně bezprostředněji mě zasáhla smrt mého bratra, než ta událost politická. Ale je pravda, že od toho roku se začaly měnit poměry a vzrůstal strach a nejistota.
Promítala se politická situace do vašeho soukromého života během studií?
V roce 1951, kdy jsem maturovala, se začala vyhraňovat protináboženská agitace. Náboženství bylo považováno za něco zpátečnického. Začalo se vykřikovat, že lidé nábožensky založení nemohou vyučovat na školách, tudíž bych nemohla studovat na pedagogické fakultě. Ale byla jsem upozorněna, že na filozofické fakultě lze studovat spolu s dějepisem i archivnictví. Při přijímacím pohovoru na tuto fakultu byl profesor Šebánek a ještě další lidé, mezi nimi i člen fakultní organizace KSČ. Ten byl dost nepříjemný, protože v té době se kladl důraz na dělnický původ, a můj tatínek byl inženýr. Pan profesor Šebánek, který pracoval za 2. světové války v odboji, měl pocit spoluzodpovědnosti za studenty, kteří přicházeli z rodin, kde někdo z rodičů zahynul. Myslím, že mi k přijetí pomohlo i to.
Během studií na vysoké škole jsem zažila několik ošklivých věcí. Jednou z nich bylo rozpoutání kampaně proti mému bývalému spolužáku, který byl primus třídy, kvůli jeho účasti na schůzkách katolické mládeže. Skončilo to tím, že mu přerušili studia a poslali ho na vojnu. A já jsem si uvědomila, jak tato aféra prohloubila atmosféru strachu.
V době, kdy jste byla na vysoké škole, probíjela se parta kolem bratří Mašínů do Západního Berlína. Jaký máte názor na jejich způsob odboje?
Jejich otec, Josef Mašín, patřil k výrazné odbojové trojici Balabán, Mašín, Morávek, která v 2. světové válce udělala velký kus práce. Úzce s nimi spolupracoval i sekretář Ymky, Rudolf Mareš, zvláště s Morávkem, který byl evangelík a vždycky se hlásil ke své víře v Boha. Dodávali zprávy přímo z okruhu gestapa do Londýna Edvardu Benešovi. Že se tam pozice naší vlády upevňovala, bylo velkým dílem zásluhou této zpravodajské službě. Za ni všichni zaplatili životem, jak Mašín, Morávek, Balabán, tak i Šimsa, Mareš a Valenta. Velmi dobře bratry Mašíny chápu, že se cítili zavázáni příkladem svého otce vystoupit v akci. Aby jen nepřihlíželi. Ale myslím, že cestou Mašínů nemohli jít všichni.
Moje rodina se řídila podle J. L. Hromádky, který si uvědomil, že vláda jedné strany není krátkodobou záležitostí, a že budeme muset najít „modus vivendi“. Přičemž pan profesor Hromádka považoval za důležité nehájit soukromé vlastnictví a staré pořádky, ale zůstat věrný křesťanství a pronést ho dobou. Hromádka nás přesvědčil, že o to lze usilovat, aniž bychom vstoupili na platformu násilí.
Co dalšího z evangelického prostředí, kromě názorů profesora Hromádky, ovlivnilo váš život v té době?
Tím, jak sílil nápor protináboženské agitace, stávaly se pro mne důležité schůzky evangelické mládeže. Měli jsme v Brně vikáře Milana Mrázka, který byl neobyčejně otevřený a vzdělaný. Na schůzkách evangelické mládeže se diskutovalo o náboženství a víře. Na půdě evangelické mládeže jsem se také setkala s Janem Šimsou.
Když jsem profesoru Šebánkovi oznámila, že mám vážnou známost s budoucím evangelickým farářem, bylo mu jasné, že je zle. A pokusil se mi najít místo ještě před ukončením fakulty. Archívy totiž spadaly pod ministerstvo vnitra. Poté, co jsem si vzala v roce 1956 Jana Šimsu, se obavy profesora Šebánka potvrdily, skutečně jsem nemohla do archívu nastoupit.
V kterých sborech byl váš manžel farářem?
V roce 1957 jsme odešli na žádost pana faráře Bohumíra Opočenského do Kláštera nad Dědinou. V roce 1959 se nám narodil syn Martin. V roce 1960 dcera Anna. V roce 1963 jsme odešli do Prosetína, kde jsme byli do roku 1975. Na toto období mám velmi krásné vzpomínky, protože právě zde vyrůstaly naše děti, k nimž přibyl v roce 1964 syn Jiří. Lidé v prosetínském sboru byli velmi vzděláni četbou a rozuměli jsme si s nimi.
V Prosetíně jste prožila okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 68. Nastaly tím nějaké změny v prosetínském sboru?
Rokem 1964 začaly intenzivní rozhovory s východoněmeckými věřícími, které byly i na téma poválečných česko-německých vztahů. Během roku 1968 začali do Prosetína jezdit hosté ze Západního Německa, Holandska a Rakouska. Ale po srpnu 1968 se ty vztahy staly velkým vnitřním problémem, protože na okupaci se podílelo východoněmecké vojsko. Z té doby máme několik pozoruhodných dopisů, které by stály za publikování.
V samotném Prosetíně na protest proti okupaci zvonily zvony současně na katolickém a evangelickém kostele a z amplionů místního národního výboru houkala siréna. Lidé z obce byli v postoji k okupaci zajedno.
Útlak komunistickou stranou byl v průběhu let různě silný. Mohla byste uvést několik příkladů?
Můj bratranec Radovan Procházka byl v 50. letech zatčen, odsouzen na dvacet let a vězněn v Leopoldově. Během věznění byl znovu postaven před soud a odsouzen na dalších osm let. To byla léta 50.
V 60. letech, bylo to v roce 1966, např. můj manžel přednesl na farářském kurzu podrobnou zprávu, v níž vystoupil proti tajné spolupráci s StB. Což byla ojedinělá věc, aby se o tom veřejně mluvilo. Do roku 1968 se cesta nadějně otvírala.
Ale po okupaci a po nástupu Gustava Husáka se začala zase zavírat. V 70. letech nastala neobyčejně těžká doba. Zatčeni byli Jaromír Dus, Ladislav Hejdánek a další přátelé. Docházelo k procesům se skauty. V těch letech se ukázalo, jakou sílu má přátelství a solidarita.
Vaše rodina měla problémy se Státní bezpečností. Jaké?
Nad každým farářem visela hrozba problémů s StB prostřednictvím církevních tajemníků. Byla to doba, kdy jsme měli vydat počet, jestli skutečně věříme, jestli chceme být lidmi pravdivými a charakterními, nebo jen onucí, která se nechá tahat v blátě.
Zabývala jste se dokumenty, které jste pak použila např. v knize „V šat bílý odění“. Mě by zajímalo, jak jste dokumenty schraňovala. Měla jste dokumenty doma i přes riziko domovních prohlídek?
Ano, všechny dokumenty jsem měla doma. Dokumentů o odboji za 2. světové války si většinou ani nevšímali. Nám velmi pomohla Marie Šimsová svým vyprávěním o době 2. světové války. Říkala, že každá domovní prohlídka ubere člověku několik let života, je to zásah do jeho soukromí. První domovní prohlídka byla poté, co můj muž podepsal Chartu 77. Vůbec nic jsme nečekali a najednou se tady objevilo šest nebo sedm lidí, že jdou na domovní prohlídku. Já jsem z toho byla úplně vedle, ale můj muž se zachoval velmi duchapřítomně. Vyžadoval, aby se prokázali legitimací a aby měli zákonné povolení. Při první prohlídce nám sebrali všechny knížky z edice Petlice od Ludvíka Vaculíka. Tu jsme i my sami opisovali a půjčovali dále. Soukromou korespondenci a choulostivé dokumenty naštěstí nenašli, tu jsme měli v horní části bytu. Tam než došli, byla skoro půlnoc. Když přišli na půdu viděla jsem, že se vyloženě bojí. Měli jsme celkem tři domovní prohlídky. Když jsme čekali domovní prohlídku, dokumenty jsem prostě zarovnala. To, o co mi šlo, nikdy nenašli.
Které dokumenty vzbudily u StB nečekaně velkou pozornost?
Pozornost vzbudila korespondence mého muže s Viktorem Fischlem. Ten byl původně také členem Akademické Ymky. Napsal krásnou vzpomínku na manželova otce, Jaroslava Šimsu. Pak se ještě velmi věnovali korespondenci s Přemyslem Pitrem.
A měla jste někdy obavy, že jste odposloucháváni? Bavila jste se otevřeně s manželem třeba o Chartě 77?
My jsme neměli obavy, my jsme věděli, že jsme odposloucháváni. Přišel k nám signatář Charty Jiří Müller, mínil, že bychom kvůli tomu neměli doma otevřeně o všem mluvit. Tento požadavek byl velmi náročný. Já jsem si později mnohokrát uvědomila, že to nebyla dobrá rada. Ten stres, že by se doma nemělo mluvit, jsme těžko snášeli.
Váš manžel byl na konci 70. let vězněn. Za co?
Náš syn Martin odmítl nastoupit vojenskou službu. V Brně se konal soud, na který přišlo mnoho Martinových přátel. Byli legitimováni a tři z nich byli i zadrženi. Tato událost byla první zprávou VONSu (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných). Poté k nám přišli na domovní prohlídku a při ní došlo k výstupu, který měli od začátku na mysli, potřebovali pouze záminku. Chtěli zabavit dopis Jana Patočky, který nám napsal před svou smrtí. Já jsem ten dopis popadla a řekla: „Ten vám nedám.“ Jeden příslušník StB ke mně skočil a zkroutil mi ruku, takže mi ten dopis vypadl. On ho stejně zabavil. Můj muž k němu přiskočil a odstrčil ho ode mě. A oni z toho udělali, že to byla facka, tedy napadení veřejného činitele. Jan Šimsa byl tedy odsouzen na osm měsíců. V té době byl policejní nátlak velký. Měli jsme viditelně hlídaný dům a po návratu z vězení byl Jenda mnohokrát volán k výslechu.
Mohla byste srovnat nacistickou okupaci a komunistickou nadvládu?
Nacistická okupace v posledu chtěla vyhladit celý národ. Začala vyhubením Židů a těch, kteří projevili odpor. Komunistická moc se udržovala tak, že vždycky zasáhla určitou skupinu a pak udeřila jinam. Pro nás bylo nejtěžší období v letech 77–85. Neříkám, která byla lepší nebo horší, každá byla jiná.
Představte si dnešního voliče KSČM, který řekne, že on nevolí „tamten“ komunismus, on volí přece ten lepší. Myslíte si, že vůbec může existovat nějaký lepší komunismus? A je to ještě vůbec komunismus?
Mnohokrát jsem si říkala, že jsem v této věci měla více prostudovat a udělat si jasno. Souhlasím s lidmi, kteří říkají, že v komunismu jim vadí myšlenka třídní nenávisti. Nesmíme ale zapomínat na to, že myšlenka komunismu vyrostla z křesťanského základu. V Bibli čteme, že křesťané měli „všechny věci společné“. Ta vize, aby majetek lidi nerozděloval, byla velmi přitažlivá. Problém komunismu, který jsme jako společenské zřízení ve svém životě poznali my, byl v tom, že byl postaven na nadřazenosti jedněch a podřazenosti druhých.
Jak je možné, že se dnešních demokratických voleb účastní strana s takovouto minulostí?
To jsou nedořešené věci z listopadu 1989, kdy se sice podařilo nenásilným způsobem přebrat moc, ale komunistická strana se nikdy nezřekla své minulosti, neučinila pokání a dokonce si ponechala beze změny i svůj název. Jak říká profesorka Božena Komárková, pokání je polohou, které může porozumět jedině křesťan. Měl by si uvědomit a veřejně přiznat, co nebylo v jeho životě správné a odhodlat se k nápravě. Odhodlala se naše Českobratrská církev evangelická po listopadu 1989 k pokání? Přiznalo vedení církví, že se nezastalo svých vězněných členů, nepostavilo se za faráře zbavené státního souhlasu? – a tak dále. Nevím, jestli máme právo my, ale i vedení našich politických stran se nad komunistickou stranou tolik natřásat.
A co vy s vaší životní zkušeností byste doporučila nám mladým?
Důležité je nejen vzdělání, ale také výchova charakteru. Aby člověk neustále vážil, co je správné, co je pravdivé a co není. A aby dorostl k statečnosti za tu pravdu se postavit. Aby se nenechal unášet proudem a nenechal se dotlačit k tomu, že by pronášel jednoduché soudy.