Blahova galerie starozákonních výkladů a židovských myslitelů
Nad knihou Josefa Blahy, Židovské myšlení jako inspirace nejen pro křesťany
Autorem
knížky je PhDr. Josef Blaha, teolog, filosof, literát a meditátor. Tento muž svým zvláštním způsobem (jakoby houpavé slovní chůze, jakoby povídavý a laskavě stylizující svou rec k publiku, které už na začátku v duchu odhaduje; typ spíše rabínský než učeně akademický, obklopující se teologickou a filosofickou elitou; mírně rozkročený a pohupující se v kolenou) formuluje a formuje své publicistické a judaistické studie. Je to duše duchovně cudná a útlá, nedotýkejte se této lidské vázy necitelně, snadno byste ji rozbili, aniž byste tušili. Blahova kniha je galerie, v níž investigativní autor dává procházet moderním‚ biblickým vykladačům (Gordon, B. S. Childs, David Flusser, von Rad, čeští ekumeničtí překladatelé a vykladači, André Neher a jiní), teologům a filosofům (Buber, Lévinas, Benjamin, Rosenzweig, Rahner, Heidegger, Teilhard, Guardini, D. Bonhoeffer a jiní), literátům a básníkům (Nelly Sachs, Else Lasker Schülerová, Paul Celan, Primo Levi, Franz Kafka, Jiří Orten, Alexandr Klausner, Václav Hrabě, Markéta Procházková a jiní). Téměř jedinou českou postavou, která prosakuje do všech zmíněných okruhů je Franz Kafka, postava mezinárodně a možná i tuzemsky stále záhadnější a inspirativnější.
Texty a výklady
V první části Zamyšlení nad biblickými texty nastupují Blahovy biblické výklady, zčásti uveřejněné v Křesťanské revui nebo Zpravodaji Společnosti křesťanů a Židů. Křesťanské pojetí je doplněno nebo mírně korigováno koncepcemi nebo náhledy židovskými, včetně talmudických a kabalických. Původní biblický text, přeložený do toho či onoho jazyka, je někde uváděn v originálu (ve zjednodušeném přepisu), aby český čtenář ochutnal „kmínovou“ chuť původního znění. Výklady jsou skoro po pravidle ilustrovány citacemi veršů apelních či rozjímavých básníku, Blahových miláčků. Kromě klasickokonvenčních textů (vyvolání Abrahama z Kaldejského Uru, Gn 2,12) pohybuje se Blaha jako zkušený detektiv v prostoru vyprávění o Davidovi tančícím před Hospodinem (2S 6).
Inspirace pro duchovní život
V druhé části Židovská tradice jako inspirace pro duchovní život dnešního člověka se Dr. Blaha snaží zjistit význam mystiky pro třetí tisíciletí. Opírá se o práce Scholemovy, Bouretzovy a jiných. Jaksi povinně se Blaha zabývá přístupem a konvencí svého otcovského guru Ignaze z Loyoly (Duchovní cvičení), zmiňuje španělské mystiky (Jan od Kříze, Terezie z Avily). Jakýmsi předpokladem pro to vstoupit do mystiky a stát se mystikem je porozumění fenoménu biblického proroctví (Neher). Základní rovinou je bezprostřední zkušenost s živě mluvícím Bohem. Opovrhování Tórou je podle Lévinase modloslužba. (Moje otázka: Nejsou novozákonní křesťané v nebezpečí, ze po redukci starozákonního poselství na zvěstování milosti opovrhují Tórou?) Jaký význam má půst pro křesťanskou existenci? To Blaha svérázně explikuje na pozadí poselství knihy Ester. Naděje není něco vydřeného z beznaděje, nýbrž je to odvaha vytrvat až do konce a praktikovat činy likvidující zlé věci a poměry. Víra v Boha v biblickém Izraeli je ilustrována, ba dokumentována básnickými slovy E. L. Schülerové: Ach, Bože, i kdyby byla plna chyb – / do dlaní vezmi ji tiše… / Ať v lesku vstoupí do tvé říše (Můj modrý klavír). Idea či spíše zaslíbení míru prostupuje celou Bibli. Neznamená jen klid nebo bezvětrí ve vztazích mezi blízkými: Je to cílení k celistvosti (šl-m), jež k nám popřinese i pozitivní bezkonfliktnost a pokojnost v hlubokém smyslu, který zahrnuje všechno lidské i mimolidské. Kabala napoví, ze takový blažený stav je možný proto, ze Bůh se sám omezil, aby se mohl člověk samostatně a svobodně rozvíjet (cimcum). Význam modlitby žalmu pro dnešního člověka stvrzují zkušenosti mnohých. Podhoubí a trs dynamických sil najdeme ve fenomenální knize Romana Guardiniho Der Herr (Pán) a ještě výrazněji, i když v nedostižné stručnosti a se souzvučnou liturgičností v Žalmu 27: I když se proti mne utáboří vojsko, / mé srdce se nebude bát.
Galerie postav
Třetí část nabízí Seznámení s některými (židovskými) mysliteli moderní doby. Jako první je prezentován Primo Levi, překládající Franze Kafku, kterého označil za „proroka holocaustu“. Tento vynikající chemik prošel tábory smrti a podal už jako přeživší knižní svědectví o hrůzách způsobených bezbranným a nevinným lidem v koncentrácích. Sám po dlouhých letech úspěšné spisovatelské činnosti spáchal sebevraždu. Svědkem holocaustu byl i Paul Celan, mimořádně vynikající básník, jehož rodiče zahynuli v roce 1942. Ponurou tragičnost blízkou řeckým tragédiím vyjádřil tento muž, píšící německy a francouzsky, v básni Todesfuge (Fuga smrti): Černé mléko úsvitu pijeme tě v noci / Pijeme te ráno a v poledne a pijeme tě i večer / Pijeme te a pijeme tě. Skoro na závěr čteme pojednání Současný judaismus ve světle několika židovských myslitelů. Judaismus, jakkoli rozrůzněný s nestejne silnými akcenty (většina Izraelcu nejsou náboženskými Židy) neprezentuje náboženství jakožto pevné učení, nýbrž jde mu o praxi, jež není spoutána ideologickými zásadami. Podle Lévinase jde o to vystavit se tomu druhému a volit i řeč (v doslovném i symbolickém smyslu), která by nebyla neprůhlednou šifrou, ale na druhého člověka „zavolala“. To je zobrazeno, básnicky vykresleno, například v básni Edmonda Jabese: Vyrvěte žízeň zrnku soli,/ jehož žízeň žádný nápoj neuhasí.
Málo nám je znám Walter Benjamin, literární vědec (kritik), filosof a psycholog, který se pokoušel o „teologii mystického jazyka“. Život, dech (odem) a jazyk nejužším způsobem souvisejí. Jazyk Bible je srozumitelný (či uchopitelný) jen po svém tematizovaném rozvinutí a v jazykově mystické skutečnosti. Benjaminova filosofie by se dala nazvat‚ filosofií naděje. Ale eschatologie, která naději předpokládá není mesiášská v křesťanském slova smyslu. Mesiášem je spíše specifikovaná doba, v niž mají ústit lidské dějiny. Je otázka, do jaké míry překonal Benjamin svůj marxismus, byť kultivovaný, nebolševický, co s ním defacto udělalo ovlivnění talmudem a kabalou, jak hluboko mu pod spirituální kůži pronikl Lévinas. Je jeho víc než vděčný údiv nad obrazem Paula Kleea Angelus novus vskutku autentický? (To jsou ovšem spíše mé otázky, Blaha je skladnější a tolerantnější.) Snad ho vichřice „směrem od ráje“ „žene neobvykle rychle vpřed“. Vyplatí se mu to, když „hromada trosek před ním roste k nebi“? Avšak stále je tu Tóra a modlitby, které umožňují pobyt v Boží přítomnosti.
Výstavní a v jistém smyslu asi nejatraktivnější Blahovou postavou je Franz Rosenzweig, který se představil disertační prací Hegel a stát. Hluboce ovlivněn byl Hermannem Cohenem, který nalezl filosofické zalíbení v Kantove filosofickém systému, vrátil se k náboženství a judaismu – s přesvědčením, ze bez Boha je lidství ohroženo. Kromě Cohena tu byl křesťansky motivovaný a cílený Eugen Rosenstock, jehož lákání pro konverzi ke křesťanství Rosenzweig zdůvodněně odolal. Rosenzweigovým stěžejním dílem byl převratný spis Stern der Erlösung, započatý již ve vojenských zákopech. V knize odhaluje autor, dosti záhy trvale upoutaný na lože, slabiny ortodoxie i liberalismu, děsí se rozmělnění judaismu a s jistou zuřivostí koriguje známé termíny a slogany. Člověk je na tom zle, je vlastně odsouzen k smrti, ale ne k sebevraždě. Člověk je určen k životu a ke svobodě, která život zakládá. Životu ve svobodě a v jeho lunárním ozáření (můj výraz) má člověk radostně a pevně přitakat (Bejahung). Z mnoha myšlenek tohoto strmého myslitele chci připomenout aspoň jednu: Zjevení je stále se obnovující zrození duše.
A zbývá Martin Heidegger, kterého Blaha obdivuje, ba i ctí, ač tento myslitel čerpající z odkazu svého učitele Husserla nepěstoval myšlení židovské, nýbrž řecké. Blaha přitakává objevu, jenž už není žádným objevem, ze Heidegger s noeticky excelentním spisem Bytí a čas přesahuje myšlenkové horizonty a zámysly existencialismu. Ať již Bytím rozumíme cokoliv (hloubka života, norma našeho pobytu ve světě atp.), není to ztotožnitelné s Bohem, kterého vyznávají křesťané. Ostatně staří řečtí myslitelé nejsou jediným zdrojem a podnětem moderního filosofického myšlení. Je to poezie, podobně jako u starých Řeků. Nejen předsokratičtí a posokratičtí mistři myšlení, nýbrž i básníci (Homér) přispívají k pěstování našeho vnitřního myšlení, jež nás navzdory stále znovu horce zakoušené „vrženosti“ (Geworfenheit) ukotvuje v jistotě, ze jsme a že jsme dobře i ve svém Dasein (pobyt). Proto Heidegger svými Holzwege patrně nejen doplňuje obří myšlenky z Bytí a čas, nýbrž je v nezvyklém smyslu i interpretuje. Filosofie končí, je tu však poezie, ta působí, ba tvoří dál. Svou jakousi nelogičností či „nevědeckostí“ a svým paraskokem od svého filosofična k budoucnostně vábícímu poetičnu se blíží Heidegger myšlení hebrejskému. Bohu-Nebohu dík. Každý musí najít svůj fík jako onen Natanael (J 1,49).
Číst Blahu se vyplatí. Zvednete jeho spisy z podlahy a čtěte. Tím napomůžete spáse své duše i duším, k nimž se s náročnou laskavostí obrátíte.
Josef Blaha, Židovské myšlení jako inspirace nejen pro křesťany: texty, komentáře, osobnosti
Brno, Marek Konečný, 2008, 232 str.
Kniha obsahuje obsáhlý sumář v angličtině: Jewish Thought as Inspiration for All: selected texts, commentaries and personalities