Nejlepším lovcem papírových draků chce být každý afghánský kluk, ať žije v Afghánistánu nebo americké Kalifornii. Český sní o kariéře v NHL nebo v nějakém zahraničním fotbalovém klubu. Afghánský emigrant, jako mnozí příslušníci malých národů, se přizpůsobí řečí, nenechá si však vzít všechny kulturní zvyky a projevy. Papírové draky loví i v Kalifornii. Nespojuje nás jen řeč, ale i zvyky a hry, specifické pro určitou kulturu. Všichni nemusí být zbláznění do hokeje nebo golfu. Tavící multikulturní kotlík neroztaví všechno, není to zapotřebí.
Khaled Hosseini přesvědčivě a čtivě vypráví americkým i evropským čtenářům příběh o právu na život, lásku a spravedlnost. Vypráví o právu, tedy o tom, čemu my pomalu přestáváme rozumět. Přestáváme tušit, k čemu slouží právo, a také na co má člověk právo již od dětství.
Hosseini nás odvádí od zkoumání duše, od nářků nad prázdnotou lidského nitra, a učí nás vidět práva druhého člověka, o která ho nesmíme okrádat. Ten druhý má právo na život, lásku, spravedlnost, a to již od dětství. Ano, zní to velmi biblicky. Ten druhý má být milován. Nesmíme mu upřít právo na lásku, život, spravedlnost. To věděl mimo jiné i apoštol Pavel, když dopřával důstojnost druhým a nepožadoval, aby se „obřezali“ a přijali náboženství jako souhrn posvátných předpisů, které prý zaručí pravou zbožnost, moudrost i spásu. Pavel dosáhl toho, že v některých sborech začali náboženství chápat jako právo na lásku, život a spravedlnost. To znamená, že zbožnost – včetně důvěry Bohu – si nedovedli představit bez sdílení víry a sociálních důsledků (List Filemonovi).
Hosseini hodnotí islámské náboženství podobně, jako posuzoval apoštol Pavel židovství a křesťanství ve své době. Hosseini se nezříká víry, odmítá však fundamentalistickou tupost a pokrytectví zbožných. Tím je trošičku podobný apoštolu Pavlovi, který pokrytectví Petra, Barnabáše, Jakuba a dalších odhaluje, zveřejňuje a odmítá (List Galatským).
Hosseini (Amír) vidí nešvary afghánského islámského prostředí, proto razantně připomíná, čemu ho vyučoval jeho otec: „Jestli je někde Bůh, doufám, že má důležitější věci na práci, než starat se, jestli nepiju skotskou a nejím vepřové.“
Jde skutečně o víc než o postně dietní předpisy a zdání, že konám to, co se Bohu – podle náboženských funkcionářů – líbí. Jde o to, co nám Bůh daroval jako naše právo a dar. Máme právo na život, lásku a spravedlnost. Proto otec („bábá“) svému synovi říká, že největším hříchem je krádež.
A jde o různé druhy krádeže. „Když zabiješ muže, ukradneš mu život,“ řekl bábá. „Ukradneš jeho ženě právo na manžela, jeho děti oloupíš o otce. Když zalžeš, ukradneš někomu právo zvědět pravdu. Když podvádíš, ukradneš právo na spravedlnost. Chápeš?“
Hosseini je mistrný vypravěč, proto se čtenář v pravý čas dozví o nedokonalostech a krádežích samotného bábá. Je velmi upřímný, proto na sebe prozradí své dětské prohry a krádeže, které ho tíží. Zároveň ho však vědomí viny i motivuje, protože jej bere jako dar, a nikoli jako ‚šťárání se v minulosti‘. Vědomí viny je dar vhodný k tomu, aby tomu druhému – jednotlivým postavám i čtenářům – poodhalil právo na pravdu .
Okupantskou ruskou moc vnímá jako komunistické zlo, které nemá humanistické rysy. Připojené chronografické rejstříky čtenáře seznámí s teroristickými rysy komunismu v Afghánistánu v průběhu dvacátého století. Nynější mocenská rozpínavost Ruska, rozpínavost komunistických pohrobků, bývalých činovníků a aparátčíků je jen pokračováním toho, o čem snil podivný mesiášský prorok, nedávno zesnulý, Alexander Solženicyn. Ten sice kdysi mnohým otevřel oči a odhalil hrůzy sovětského komunistického vězeňství i každodenního života – nejen stalinského –, ale nakonec podlehl lsti dějin a své svědomí přetavil a zocelil do nacionálního mesianismu a obrany pozic, které v mnohém nakonec souznívají s cíli komunistických režisérů a producentů zákonitostí dějin.
Je otázka, jak dalece rozumíme úloze práva v životě. Kalvín by nás poučil, že cílem práva je právě láska a vytvoření podmínek k odpovědnosti a ochraně života svého i druhých lidí – nejen křesťanů. Hosseini by Kalvínovi v tomto ohledu přitakal. Potíž je v tom, že evangelíci se Kalvína tak trochu bojí. Považují ho neprávem za nerudného inkvizitora, jako by on byl býval neomezeným vládcem Ženevy, jako by on byl býval mocnářem, nebo tak zpupný a naivní jako rybářova žena z jedné Werichovy pohádky. Tak pohádkově jednoduché ani fanatické poměry opravdu v Ženevě nevládly.
Kalvinistická scholastika zabránila nejen porozumění Kalvínovi, ale i porozumění úloze práva na život, lásku a spravedlnost, a porozumění lidským právům vůbec. Je zřejmě jednodušší nechat se oslovit někým, kdo problematice práva rozumí. Hosseini – vypravěč pocházející z jiného náboženského prostředí – vyprávěním o Lovci draků otevírá možnost, abychom nalezli zalíbení v úloze práva a nesklouzli do nástrah římského práva a zákonictví, do touhy po odvěkých monarchických, popř. metafyzických řádech nebo do náboženských předpisů a pokrytectví – jako to svého času učinil apoštol Petr, Barnabáš či Jakub – bratr Páně a jejich četní následovníci v průběhu staletí.
Možná, že evangelická veřejnost začne rozptylovat falešný obraz justice a církve minulosti i přítomnosti a začne se méně štítit věcí pozemských. Možná, že i lidská práva přestane chápat jako výraz sobectví a soběstřednosti. Objeví, co je to být obdarován právem na život, lásku a spravedlnost.
Ve čtyřiceti zemích světa si našla tato kniha své čtenáře. Ke mně se dostala až v červenci roku 2008, vydalo nakladatelství Rozmluvy r. 2007.
Khaled Hosseini, Lovec draků, Rozmluvy 2007, ISBN 978-80-85336-39-9