Všechny filmy, které jsem letos na festivalu Jeden svět viděla, na mne udělaly velký dojem. Za nejzajímavější a nejzávažnější však považuji projekci filmu „My“. I proto, že se jí zúčastnili čínští disidenti Sü Jou-jü, Cchuej Wej-pching a Mo Šao-pching, signatáři Charty 2008, která navázala na československou Chartu 1977.
Do divadla a kina Archa jsem se vypravila s touto informací: Huang Wenhai / Switzerland, China / 2008 / 102 min. Film mladého čínského režiséra sleduje muže různé generační zkušenosti, kteří jsou přesvědčeni o potřebě zásadní reformy politického systému v Číně. Vedle sebe se ocitají mladý blogger, který se posléze dává pokřtít a zapojí se do činnosti podzemní církve, stařičký Li Ruj, mnoho let vězněný bývalý osobní tajemník Mao Ce-tunga, a jeho blízcí, bývalí vysocí státní úředníci, kteří se vzepřeli korupci a usilují o spravedlnost. Hovoří s dalšími lidmi o politických poměrech v Číně, naslouchají jejich příběhům bezpráví a vysvětlují jim potřebu změny. Zároveň se snaží publikovat své kontroverzní názory na internetu a v samizdatu nebo píší dopisy nejvyšším státním představitelům. Do popředí se dostává debata o nutnosti oficiálně zaregistrovat opoziční organizaci. Je to politické gesto a jen první krok na cestě k reformám, ale vzhledem k očekávaným represím se jeho uskutečnění jeví jako nerealistické.
Bezprostřední dojmy z filmu
Trochu se stydím za to, jak se mi postavy pletou (k některým se totiž kamera vrací). Všichni, kdo se nechali natáčet, strašlivě riskují, jsou to jedinečné a mimořádné osobnosti, a tady v Praze si je česká paní plete! Prostě hůře rozlišujeme rysy příslušníků cizího etnika. Vzhledem k naprosté neznalosti čínštiny mi nepomůže v orientaci ani to, jak se snímaní lidé vyjadřují.
Film se skládá z rozhovorů, některé jsou hodně dlouhé, a oko pak sleduje nejen lidské tváře, ale spočine pozorněji i na „kulisách“. Li Ruje, který zve diskutující k sobě do bytu, jsem se naučila poznávat podle toho, že trůní v obrovském křesle. Polštáře s pandou, moderní nábytek, perfektně ošetřované pokojové květiny. To je byt člověka, který hodně vytrpěl, avšak stáří tráví v poměrném blahobytu. Sedí kolem něho návštěvníci, kteří napjatě a uctivě poslouchají každé jeho slovo. Jiné rozhovory jsou natáčeny v prostředí, které svědčí o chudobě a sociální izolaci. Například ubytovna, do stísněné, špatně osvětlené místnosti se přichází ponurou chodbou, a obhájce lidských práv tu sedí sám.
Rozhovory nejsou zaměřeny na prožité utrpení. Jak děsivě dokáže čínský komunismus zacházet s lidmi, si musíte zjistit či připomenout jinde. Zde se o mučení, letech strávených v lágru, jen občas mihne zmínka. Utkvělo mi vyprávění muže, kterého na několik týdnů připoutali tak napevno do řetězů, že se nemohl svléknout, a bylo horko a měl vatovanou bundu, a vypráví jako o ohromném úspěchu, jak se mu podařilo natrhnout si tu bundu o nějakou skobu ve zdi, aby mu „na kůži šlo trochu vzduchu“. Zvesela ještě poznamenává, že byl plný vší, a pak už se mluví o něčem jiném.
Na začátku filmu vypráví blogger (je to myslím nejmladší postava filmu) o tom, jak se dal pokřtít. Je to meditace bez modlitebních či vyznavačských floskulí, které jsou v prostředí našich církví běžné, a tají se z ní dech. Později se mezi křesťany octneme ještě jednou, nahlédneme na chvíli do bytu, kde se konají bohoslužby. Jen záběr na pootevřené dveře, nevidíme ani jednu tvář, shromáždění je asi početné, několik desítek lidí, a právě se modlí nahlas Otče náš. Myslím, že bych i bez překladu poznala, že je to modlitba Páně – rytmus a frázování hovoří s velkou silou, i když nerozumíme slovům.
Titulky běží v angličtině i v češtině a občas mám dojem, že ty české jsou kvalitnější, to je zásluha Olgy Lomové, která se postarala o překlad přímo z čínštiny.
Po promítání
Igor Blaževič pozval k rozhovoru v malém kroužku v soukromí mimo velký sál několik signatářů Charty 1977 a tři hosty, signatáře Charty 2008. Právník, filosof a profesorka filmové vědy. Zatímco ve filmu hovoří jen muži (manželka Li Ruje pronese jen několik poznámek jako hostitelka), paní Cchuej Wej-pching působí velmi kompetentně, někdy mluví i za ostatní dva hosty, a moc se mi líbila chvíle, kdy zjistila, že sedí proti spisovateli, jehož knihu přeložila do čínštiny, Ivanu Klímovi. Nejprve se probírala věčná otázka, zda projevy solidarity ze svobodného zahraničí spíše pomohou, nebo uškodí. (Samozřejmě, že spíše pomohou, ale je nutno to připomínat…) A co solidarita kritiků režimu mezi sebou navzájem? Pan Sü se ptá: „Vyskytly se u vás spory mezi lidmi, kteří bojovali za demokracii?“ – „Když jsme byli pod tlakem, velké spory nebyly, až pak v demokracii se to diferencovalo.“ Dále se hosté ptají, co se po roce 1989 stalo s „lidmi režimu“. „No přece zbohatli,“ smějí se čeští disidenti, kdežto Číňané reagují nevěřícným pohledem a ptají se pro jistotu ještě jednou. „A nikdo nebyl odsouzen?“ „Opravdu nebyl nikdo odsouzen?“ Další otázka: „Pociťujete nad něčím lítost?“ Věra Roubalová: „Po roce ’89 jsme udělali jednu velkou chybu, něco důležitého jsme zanedbali. Kdo porušil zákon, měl být odsouzen, a to se nestalo.“ Právník Mo Šao-pching živě souhlasí, ano, je to chyba, a Věra pokračuje: „Nebylo jasně řečeno, co je dobře, co je špatně, a to si teď neseme s sebou.“ Češi zodpovídají i otázku po chartistech v polistopadové politice, vyprávějí o tom, že někteří se jako politici neosvědčili, a že to mělo různé důvody, a Helena Klímová tuto část rozhovoru uzavírá: „Víte, my jsme netoužili převzít moc.“
Proč jste nežádali odškodnění? I na tuto otázku Češi reagují s pousmáním. Kdy se jich naposled někdo na tohle zeptal, pokud vůbec? Zajímalo kdy vůbec někoho, jak odškodnit československé disidenty? A tak zazní jen několik spíše rozpačitých poznámek. Ostatně jak vůbec zorganizovat odškodňování, když hranice mezi aktivním disentem a ostatními občany kritickými k režimu byla neostrá, a z práce byli vyhazováni a studium podle svého nadání nesměli získat statisíce? Velmi správně však evangelický farář upozorňuje na to, že byli lidé, kteří naprosto nenápadně pro Chartu 77 obětovali a riskovali mnoho, třeba paní, které přepisovaly samizdaty – a nyní žijí v bídě.
Dále se mluví o počtech signatářů, porovnávají se okolnosti vzniku obou chart. Charta 77 měla ve svých počátcích jen 1200 signatářů, v roce 1989 však byly petice za propuštění Václava Havla, a ty už podepsaly tisíce lidí. Jak je to s čínskou Chartou? A jaké byly represe? – V první skupině signatářů bylo 303 lidí, asi stovka byla vyslýchána. Jeden vysokoškolský učitel přišel o důchod. Neví se o tom, že by někdo ze signatářů hodlal emigrovat. Je důležité vědět, že řada signatářů Charty 2008 nežije v Číně, ale v zahraničí. Něco jako VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných) v Číně nemají. Že by vláda přistoupila na dialog, zatím neočekáváme, shodují se hosté. Ministerstvo školství nechává šířit, že Charta 2008 je proti socialismu, a varuje studenty před tím, aby o ni projevili zájem. Svobodná publicistika není, jen na internet se dostávají nekonformní články. Filosof Sü Jou-jü: „Já od okamžiku svého podpisu nemohu publikovat ani vědecké články.“
Všichni tři hosté přijeli na festival z Číny a Češi se ptají, zda neměli před cestou problémy. Ne, neměli. O ceně se předem nevědělo. (Myslí se cena festivalu Homo homini, kterou letos obdržel Liou Siao-po, který byl v prosinci minulého roku zadržen a převezen na neznámé místo, kde je bez řádného soudu či obvinění držen dodnes. Je spoluautorem a signatářem. Charty 2008.) Jeden z hostů říká, že byla mezitím u něj doma policie a vyslýchala manželku, jaké má zprávy z České republiky…
Co vedlo k podpisu Charty
Mluví se ještě o motivaci, na tu se ptá Helena Klímová: „Co vás vedlo k podpisu Charty, byla vaše motivace spíše politická, duchovní, morální?“ Asi tyto úhly pohledu působily současně. Cchuej Wej-pching: „Vláda se snaží lidi oddělovat, a pro mne je důležitá možnost spolčování. Chci, aby lidé mohli svobodně spolu komunikovat.“ Mo Šao-pching: „Čína rozhodně není právní stát, a Charta 2008 sleduje vznik demokratického právního systému. Jde jí o to, aby se demokratické hodnoty proměnily ve skutečnost.“ Sü Jou-jü: „Chápal jsem to od začátku tak, že duch Charty 2008 je podobný jako u Charty 77. Chci ještě připomenout, že Charta 2008 vznikla k 50. výročí 10. prosince 1948, podpisu Všeobecné deklarace lidských práv, ale také k 100. výročí čínské ústavy.“
Je to zvláštní, že malá země dává popud ke vzniku významného dokumentu v tak obrovské zemi, jako je Čína. Dana Němcová vyslovila, co si očividně myslí všichni přítomní: V obou chartách je formulována univerzalita lidských práv, a to je duch, který nehledí na to, kdo je malý a kdo velký.
Závěr schůzky je poznamenán určitou euforií. Účastníci neskrývají potěšení z toho, že se poznali, vzájemně si přejí všechno dobré. Mluví se optimisticky o tom, že už není možno zadržovat informace tak jako před třiceti lety, je víc technických možností. Vždyť Charta 2008 šla na internet a režimu trvalo celých deset dní, než šíření po internetu dokázal zarazit, mezitím si text mnoho lidí stáhlo. V Číně je velká touha po změně. A dejte vědět, jak jste dojeli!! (Od Igora Blaževiče jsme se později dozvěděli, že návrat našich přátel domů proběhl bez incidentů.)
Jedu pak kousek tramvají společně s Danou Němcovou a sdílíme spolu starost, že optimismus není dost podložený, že čínskou touhu po změně mohou zadusit represe, a mohou ji zadusit i tučná sousta z plných hrnců hospodářského rozvoje, jakkoli bude nelítostný vůči lidem, právu, životnímu prostředí. A jde hrůza z toho, čemu všemu jsou ochotny demokratické země přihlížet. Už jen to, jak ochotně si i čeští občané v létě nechávali posílat do obýváků hýbací obrázky „zábavy“ olympijských her, bylo velmi zlé svědectví.
Cchuej Wej-pching
je profesorkou Pekingské filmové akademie (Beijing Film Academy), signatářkou Charty 2008. Přeložila „Soubor děl Václava Havla“ (2003, samizdat), dílo Adama Michnika „Příliš bezpečná společnost“ (2004, samizdat), práci Ivana Klímy „Spirit of Prague“, oficiální vydání, 1997. Na poli bádání se zaměřuje na současný film, především nezávislý dokument a narativní film. Práce „Současný narativ“. Další práce se zabývají literární kritikou, kritikou kultury, politiky a společnosti, díla „Zraněné svítání“ (1999), „Neviditelný hlas“ (2000), „Aktivní život“ (2003) a „Před spravedlností“ (2005).
Mo Šao-pching
Mo Šao-pching se narodil 19. 2. 1958 v Pekingu, ČLR. V letech 1981–1988 studoval na Čínské vysoké škole politických věd, doktorská studia absolvoval na Čínské akademii společenských věd. Od září roku 1988 se věnuje právnické praxi, je vedoucím advokátem „Pekingské právnické společnosti Mo Šao-pching“. Je členem Čínské právnické komory, Rady pro ústavu a lidská práva a Rady trestního práva.
Mo Šao-pching je v současnosti jedním z právníků, kteří zastupují případy týkající se politických případů a případů zahrnujících lidská práva. Zastupoval například tyto osobnosti: Liou Siao-po, Ťiang Čchi-šeng (jeden z vůdců tchien-an-menského povstání), Sü Wen-Li (předseda Čínské demokratické strany), Čang C’-Lin (člen čínského Kuomintangu), Tu Dao-bin, Čang Lin, Ťie Mu, Lü Geng-sung (spisovatelé publikující na internetu), Jao Fu-sin (vůdce hnutí dělníků v Liao-ningu) , Kao Č’-šeng (obhájce občanských práv), Kuo Fej-siung (disident), Feng bin-sien (zástupce společnosti Naftových polí v Šan-peji), Čao Jen (redaktor deníku New York Times), Li Čchang-čching (redaktor deníku Fu-čou), Jang Ťien-li (vědecký pracovník Harvardské univerzity), členy organizace Fa-lun-kung.
Nyní zastupuje Lioua Siao-poa (po zadržení v roce 2008), Chuanga Čchia (vytvořil webové stránky povstání na Tchien-an-men), Wej Seho (tibetský spisovatel, kterému nebylo dovoleno vycestovat ze země).
Roku 2003 byl Mo Šao-pching asijským vydáním týdeníku Times vyhlášen „Asijským hrdinou“, roku 2005 byl hongkongským časopisem Asia Weekly vyhlášen „vlivnou osobou roku“, v roce 2007 obdržel cenu francouzské vlády za lidská práva.
Mo Šao-pching patří do první skupiny signatářů Charty 2008 (prvních 303 osob).
Sü Jou-jü
Profesor Institutu filozofie Čínské akademie společenských věd, hostoval na univerzitě v Oxfordu, Bristolu, Readingu. Byl hostujícím profesorem Olofa Palmeho ve Švédsku. Vydal 18 prací, např. Discourse of Freedom, Social Transformation and Political Culture (Společenská změna a politická kultura).