Erich Fuchs, Pierre André Stucki: Nárok i zaslíbení, Esej o základu lidských práv, Praha 1989 – samizdat
Esej o původu a významu lidských práv je dobré připomenout právě v době, která oživuje legendy u příležitosti 600. výročí popravy Jana z Pomuka alias Jana Nepomuckého (březen 1993). Janova věrnost právu a spravedlnosti by se měla stát „impulsem pro náš život“ (biskup A. Liška). Esej však nestaví na legendách, nekřísí tradice dávno odeznělé, rozebírá současnou situaci a v tomto smyslu je zaslíbením i výzvou, která - doufejme – v sekularizováném světě snad najde větší odezvu než kultická oslava jednoho velmi problematického světce. Protože spravedlnost a právo k základnímu dědictví Evropy – díky zvěstování evangelia – skutečně patří.
Kniha E. Fuchse a P. A. Stuckiho „Au nom de I’Autre“ s podtitulem „Esej o základu lidských práv“ vyšla v nakladatelství Labor et Fides v Ženevě r. 1985. „Zákon i zaslíbení“ je překlad její druhé části. První část „Náboženství a politika, úvahy nad tradicí“ (která se skládá z kapitol 1. Prozřetelnost Boží a politika pod zaslíbením: učení Kalvínovo, 2. Poslušnost a naděje v Hobbesově učení, 3. Poznání a poslušnost v učení Spinozově, 4. Zákon jako ručitel svobody v učení Lockově, 5. Autonomie rozumu v systému Kantově) byla vypuštěna, s ohledem na omezené možnosti svépomocného vydání. Útěchou i ospravedlněním je nám pokyn autorů, kteří v předmluvě k francouzskému vydání doporučují čtenáři, „který si přeje jít přímo k jádru našich úvah, začít druhou částí knihy.“ První část sami charakterizují jako „podrobné zkoumání doktrín, které v klasické tradici usilovaly o odpověď na tuto otázku „to jest otázku základu lidských práv“. Podle autorů porozumění naší základní tezi nevyžaduje nutně obeznámenost s touto historickou částí (s. 109). Editor textu – Miloš Rejchrt – připojuje několik poznámek o autorech: „Eric Fuchs je profesorem etiky na theologické fakultě university v Ženevě, Pierre André Stucki vyučuje filosofii na střední škole v Lausanne. Božena Komárková, jíž patří dík za předmluvu k českému vydání, byla před válkou učitelkou, za války vězněm, po válce profesorkou na brněnském gymnáziu, od roku 1951 důchodkyní“ (pro úplnost můžeme dodat: v předvečer svých devadesátin byla roku 1992 jmenována docentkou brněnské university T. G. Masaryka).
V předmluvě Božena Komárková upozorňuje, že „je-li Francie pokládána za zemi, odkud se volání po lidských právech ozvalo do světa poprvé, jde o omyl, který právem odmítla M. Thatcherová poukazem na anglickou Magnu Chartu libertatum z roku 1215, od níž počal britský vývoj k parlamentarismu. K udržování tohoto omylu napomáhá i nedramatičnost dějin USA a jejich evropská neznalost“ (s. 11).
Viržinská deklarace práv z 12. června 1776 ovlivnila francouzskou Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789 (znění obou je připojeno na konci knihy). Jejich vliv na utváření společnosti byl však rozdílný. Ve Francii začala působit se zpožděním bezmála stoletým. Proto i krize, které Ameriku a Evropu provázejí, jsou jiného charakteru. Kromě války Severu proti Jihu Amerikou otřásají již „jen“ diskriminační praktiky vůči černému obyvatelstvu, popř. rasové nepokoje na začátku let devadesátých. Evropa se tak „poklidnými“ krizemi pochlubit nemůže. Nedovolují jí to desítky miliónů zlikvidovaných během válečných i mírových hrůz dvacátého století.
Autoři otvírají problematiku lidských práv úvahou o zaslíbení. Sílu zaslíbení poznali například vězňové v koncentračních táborech, když se utíkali do dětských vzpomínek, aby si ubránili duši před znásilňujícími praktikami věznitelů (V. Černý, Tvorba a osobnost, s. 825). Autoři eseje nalézají kořeny zaslíbení ještě hlouběji-již v dětství nám byl předán existenciální příslib, ne skepse. „V naší civilizaci je tedy zvykem předávat lidem již v dětství příslib pravdy, štěstí, svobody či spravedlnosti“ (s. 16). To je předvedeno na příkladě zkušenosti lidí jako byl Descartes (s. 14), Pascal (s. 15), Luther (s. 15). Rodina pak není ohrožena patriarchální despocií, ale otec i syn jsou si bytostně bratry (s. 17). Každý člověk má svou odpovědnost před Bohem. Zaslíbení je zakotveno ve zkušenosti bratrství. „Zaslíbení dostává svůj pravý smysl jen tehdy, je-li v mezilidské komunikaci předáváno, je-li tedy uznáván jeho transcendentní původ: my lidé jsme je nevymysleli, my o něm nerozhodujeme, a přitom hraje v našem životě podstatnou roli. Což tedy implicitně znamená, že zaslíbení pochází od Boha, že je slovem Božím.“ (s. 22)
Autoři rozpracovávají provokující tezi, že lidská práva jsou výrazem Božího zákona. Nechtějí zpětně „překřtít“ Všeobecnou deklaraci lidských práv, ale upozorňují, že lidská práva jsou „ovocem kázání křesťanské zvěsti“ (s. 23). To nezpozorovala římská církev, protože se zaslepila odporem vůči protestantismu a osvícenství (s. 24). Nezpozoroval to ani protestantismus, protože se obával a obává legalismu – zákonictví a jednostranného důrazu na etiku (s. 24). Nové promyšlení vztahu evangelia a zákona ukáže na souvztažnost křesťanské zvěsti a lidských práv.
Autoři navazují na kalvinistické rozlišení trojího užití zákona. Dříve je však nutné si uvědomit, že Bůh se v Izraeli zjevuje též formou zákona (s. 30) – podstata zákona je obsažena v Desateru a ještě radikálněji v Dvojpřikázání lásky (s. 30). Zákon sám pak má trojí funkci: politickou (v zákoně se zjevuje Boží vůle osvobodit člověka od všeho otroctví – s. 34); usvědčující (v zákoně jako v zrcadle spatřuji svou slabost a zároveň mne zbavuje klamu všemohoucnosti a neustálého sebeospravedlňování; zákon pro mne není nástrojem moci k udržení mých politických, sociálních intelektuálních a náboženských privilegií – s. 37); didaktickou (zákon je paměti, která nám připomíná, odkud přicházíme, k jaké věrnosti jsme povoláni – k tomu ukazuje nejen Ježíšovo naplnění zákona, ale i tajemství jeho smrti – s. 41).
Úvahy o trojí funkci zákona vedou autory ke zjištění, že „Kristova smrt znamená konec samotného zákona. Bůh neruší svou spravedlnost a zákony… na kříži… se naplňuje jak láska, tak spravedlnost Boží… Zákon se naplňuje na kříži… a víra v Krista proto nemůže být nějakým a-morálním spiritualismem… ale máme uskutečnit – tak jak nám to nabídl a ztělesnil Kristus – poslušnost Boží vůle“. (s. 43–44) Znalost původu zákona je základem pro interpretaci Deklarace lidských práv jako výzvy zakládající absolutní nárok (s. 46). Deklarace není zákonickým taxativním vyměrem, ale absolutní výzvou. Vědomí zakotvenosti zákona v transcendenci vlévá odvahu „k protestu proti jakémukoli manipulování se zákonem“ (s. 47) a proti kapitulaci před realitou zla, které na sebe bere podobu jediného platného zákona a práva – práva na přežití. Lidská práva viděná v perspektivě naděje dovolují starat se o druhého člověka, aniž bychom na něj předem nakládali moralistní břemeno. „Člověk je vposledu ten, koho jsem ochoten jako takového konkrétně uznat tím, že respektuji jeho právo a vyjadřuji Tento postoj dobrem, jež mu mohu prokázat.“ (s. 50) Garantem těchto prav nemůže být žádná mocenská instituce, ani církevní, ani státní. „Jak praví Zákon: bohem je jedině Bůh“ (s. 53) – základní lidská práva nelze mocensky zaštítit. Pokusí-li se o to stát nebo církev, jejich aktivita skončí v manipulaci, pošlapání základní lidských práv. (s. 53)
Český čtenář je konfrontován s pohledem, který se liší od konzervativních myslitelů, jako je např. Rio Preisner (Proglas 7/1991, Patnáct etud o lidských právech). Ten popírá genezi lidských práv z křesťanství a stojí na pozici hluboko před II. Vatikánem. Na „předvatikánské“ období upozorňují autoři na s. 88 těsně po kapitolách o předpokladech smysluplné komunikace (Prostor slova, s. 63), a institučních nevládních mechanismech (Konference v Helsinkách a v Madridu, s. 67). Svědectví Bettelheimovo (s. 72) a Zinověvovo (s. 74n) je odrazovým můstkem pro vyrovnání se s fašistickým totalitarismem a sovětským komunitarismem. Kniha spěje ke svému cíli kapitolami o Smyslu demokracie (s. 78), Nárok spravedlnosti (s. 81), Křesťané a lidská práva (vyrovnávají se nejen s institucí římského učitelského úřadu, ale i s protestantským zneužitím Písma, s. 87n).
V kapitole „Od enthusiasmu ke kritické pozornosti“ autoři odmítají zjednodušující rovnici: evangelium = lidská práva. Evangelijní zvěst nelze zredukovat na její morální dopad. Evangelium promlouvá k samému centru člověka. Zasahuje lidské srdce, proměňuje ho, přináší smíření s Bohem. Lidská práva vyrostla na křesťanské půdě, ale patří do sféry zákona, nikoli evangelia (s. 24, s. 93). Zákon „vyhlášený jako slovo zaslíbení“ (s. 96) vede k odpovědnosti. A evangelium nám umožňuje, aby se odpovědnost neutápěla v pocitu viny. Zákon a z něj vyplývající řád odpovědnosti zas bdí nad tím, aby se z evangelijni zvěsti nestala lež, uchylující se do oblasti iluze, přeludu či zbožného přání (s. 94). Kniha končí posláním: „Podařilo se nám v této knize srozumitelně vyložit, do jaké míry jsou křesťané fakticky zavázáni ke kladnému postoji vůči lidským právům a k jejich obraně? Je tomu tak proto, že jim je svěřena duchovní, theologická a etická tradice, která neustále spojuje, ale nikdy, nesměšuje, otázku člověka a otázku Boha. Křesťanství, pokud bylo věrné své tradici, dovedlo se ve jménu člověka postavit proti všem pokusům sakralizovat politiku či náboženství a vnucovat tak nespravedlivý řád; proti náboženskému Ižiospravedlňování připomínalo, že pohrdání a nelidskost jsou neospravedlnitelné. Dovedlo rovněž ve jménu Božím, ve jménu Boha Ježíše Krista, odporovat všem pokusům o zbožnění člověka člověkem, nabubřelým nárokům ideologií povinného a předepsaného štěstí. Proti tyranství fašistických či komunistických ideologií musí křesťanství vyhlašovat nárok osobního svědomí, vázaného pouze na slovo, jež je předchází a vytváří.“ (s. 96)
„Co je v sázce, se nezměnilo, platí to i pro nás. Spolu se všemi lidmi, kteří se nedají fascinovat ani nihilismem, ani totalismem, nechť křesťané naslouchají, co jim říká zákon Boží: zákon vyhlášený jako slovo zaslíbení, jako dobrá zpráva o tom, že život je možný navzdory samotné smrti, poněvadž je garantován Láskou; zákon, jenž nás vybízí, abychom v plné odpovědnosti žili toto zaslíbení pro sebe i pro druhé. ’Co tedy chcete, aby lidé činili vám, čiňte vy jim: v tom je celý zákon a proroci.’“ (s. 96)