Lidové noviny č. 4 (7. ledna) otiskly v rubrice „Názory“ zajímavý článek Stanislava Sousedíka „Katolictví a česká státnost“, v němž autor varuje před Masarykovou ideou československé státnosti. Podle jeho mínění bylo Masarykovo pojetí se svou orientací na husitství a českobratrství konfesijně jednostranné, vzbuzovalo odpor u katolické většiny zejména na Slovensku, připravilo půdu marxismu a dnes je jakožto idea českého státu naprosto nepřijatelné.
Na článek reagoval v LN č. 14 (19. ledna) Jaroslav Opat, ředitel Ústavu TGM. Připomenutím soudů J. Pekaře, K. Miklíka a J. Zvěřiny doložil Sousedíkovo zkreslení Masarykova myšlení, zejména v tom smyslu, že Masaryk nebyl jednoznačným odpůrcem katolictví, a článek odmítl jako „vyráběné konstrukce, které nesnesou ani jen vánek profesionálně kritického ducha“.
Stanislav Sousedík píše, že je správné respektovat v politice něco, co je nadpolitické (čerpat víru v mravní zákony z principů náboženských), zatímco ztotožňovat politické s náboženským je chybné.
S tímto rozlišením souhlasím, odpovídá to Bonhoefferově thesi, že nemáme provozovat křesťanskou politiku, nýbrž provozovat politiku jakožto křesťané.
Došlo však opravdu u Masaryka k chybnému ztotožnění politického s náboženským? Je pravda, že mu „více méně splývají humanita a demokracie s konfesně jednostranným zaujetím“? Nejde tu přece jen spíš o variantu první, tedy o respekt politika k hodnotám nadpolitickým – které ovšem nelze zamlčet?
Přes všechnu svou úctu k českobratrství, kterou vyjádřil přestupem z římskokatolické církve k církvi reformované, Masaryk nebyl konfesionalista. Spisek „V boji o náboženství“ jasně ukazuje, že mu nešlo o konfesi, nýbrž o náboženství nové, které se sice bude na reformační tradici orientovat, ale svou povahou konfese překoná a na církvích bude nezávislé.
Masarykovu československou státní ideu proto spíše než „konfesně jednostranné zaujetí“ utváří pracné rozpoznávání a racionální zdůvodňování náboženských principů, které znamenají v českých dějinách největší přínos pro demokracii. Doporučuje-li Masaryk orientovat se např. na Husovi, pak to nečiní proto, že by si hřál svou konfesijní polívčičku, nýbrž proto, že Hus „až do smrti bráně pravdy, stavěl se proti vnější autoritě“. Doporučuje-li Masaryk Československu protestantismus, pak ne proto, že je to „jeho“ konfese, nýbrž proto, že „protestantské země lépe připravují občany k politické odpovědnosti – k demokracii a parlamentarismu“. Atd.
Masaryk nepěstoval žádnou českobratrskou politiku. Nezamlčel však, že demokracie vyrůstá z určitých náboženských principů, které obsahuje právě proud reformační.
Není zcela jasné, komu je vlastně Sousedíkovo varování určeno. Dnes, kdy stoupenci českobratrství tvoří v národě nepatrný zlomek bez politického vlivu, je obava z oné „shody ve všem s původní ideou“ poněkud zvláštní. Nejlepší obrana katolictví je útok proti Masarykovi? Nebo máme snad článku rozumět jako výtce Václavu Havlovi, který se před časem pokusil definovat ideu české státnosti v Masarykově duchu, včetně výčtu osobností, na něž je třeba navazovat?
Ať už byl adresátem kdokoli, berme za bernou minci autorovo přesvědčení, že „idea toho kterého státu by měla vyjadřovat pouze politické, světské cíle“.
Mají-li však tyto cíle co společného s demokracií, pak se bez Masaryka prostě neobejdeme.
Štěpán Hájek